Nepolemicko-polemický příspěvek
Vít Micka & Ondřej Štochl 11.3.2009
Reakce na můj článek, k němuž jsem ostatně byl vyzván, byla taková, jaká se dala čekat a jen potvrzuje můj názor na bezvýchodnost podobných diskusí. Argumenty z obou stran už byly mnohokrát řečeny lépe a odborněji. Obě strany vždy říkají trochu polopravdy, které posoudí až životní praxe. Jsem především dirigent, který každoročně natočí desítky soudobých skladeb, převážně amerických. Nejsou to většinou žádná převratná díla, ale přál bych jim lepší osud než ten, kterého se jim dostane.
 Vít Micka |
Bohužel i hudba je zboží - toto zboží vyrábět bez ohledu na to, jestli se prodá, je risk a ti největší tvůrci tak určitě činili. Ale milí mladí skladatelé, z něčeho musíte žít a jde o to, abyste v případě potřeby uměli složit třeba i to, čím vlastně pohrdáte. Na AMU studoval skladbu cizinec, který nerozeznal sextu od kvarty a nezharmonizoval by ani svou hymnu. Quasi témbrové skladby ale sekal jednu za druhou a jeho věhlasní profesoři se o něm vyjadřovali velmi pochvalně. Do diskuse o něm bych tedy nešel. |
|---|
Můj článek a reakce na něj představuje obvyklý generační střet. Bachovi synové špičkovali o hudbě svého otce, mladí wagneriáni ve Vídni pronásledovali Brahmse a Brucknera a podobných příkladů by se asi našlo dost. Nejsem hlupák a vím, že vývoj se prostě nedá zastavit. Jenom probíhá více skokem a posluchači těžko dobíhají, což přináší konzumační problémy. Jsem šťastný, že u nás jsou někde tisícihlavé davy, poslouchající s láskou soudobou hudbu. Pokud nešlo o děti nahnané na hudební výchovu do tělocvičny, stálo by za to zjistit, jakými metodami se podařilo tohoto dosáhnout. Nikdy jsem ale nepoužil mně podsouvané slovo „paskvil“ či „Dr. Chocholoušek“. Občas by sice bylo na místě, ale to u všech stylů. Včera jsem četl článek ještě poměrně mladé herečky Terezy Kostkové. Dovolte citaci: “Když to hodně zobecním, tak někteří mladí pohrdají starými, mladá energie jakoby válcovala tu starou. Na druhou stranu ale mnoho starých lidí zase předpokládá, že mladý člověk je ten drsný fakan a přesně tak se k němu chovají.“ Snad se tato slova hodí i sem.
Je faktem, že dnešní generace je mnohem racionálnější, věcnější, méně citová v romantickém smyslu, mladí jdou spolu dřív do postele než na koncert. V interpretaci se mi to jeví zcela jednoznačně. Být dnes originální je moc a moc těžké. Nejspíš epigoni Martinů a Prokofjeva budou vystřídáni epigony Stockhausena, Beria, Crumba, Kopelenta, Loudové atd. Toto epigonství bude ovšem mnohem hůře rozpoznatelné. Přesto na tom nevidím nic špatného. Géniové vždy vytvářeli vzory a pro nové vzory není třeba zavrhovat ty staré. O tom je asi tolerance! Mimochodem pane Štochle, Mozarta za epigona opravdu nepovažuji a zjišťuji, že s většinou Vašich tezí vlastně souhlasím. Souhlasím i s tím, že měřítko krásy je vysoce individuální, což už objevil Pan Otec z Babičky slovy: „Proti gustu žádný dyšputát“. A považuje-li Kocáb techno hudbu, lifrující lidi k Chocholouškovi nebo na ušní kliniku, za krásnou, pak nemůžeme mít námitky.
Na závěr se chci omluvit za nešťastnou formulaci o mých milovaných Messiaenovi a Crumbovi. Zdá se mi, že v článku to vyznělo spíše negativně. A k té kritice: Až budete příště kopat např. do Hurníka, Kalabise a třeba i Petra Ebena - a po nich do Suka, Nováka a Dvořáka, obujte si měkčí boty, nejlépe bačkory a vězte, že vůbec nebudete první! Ostatně Dvořákovým violoncellovým koncertem opovrhoval už Debussy!
Vážený pane Micko, pokud Vás pobouřil můj výrok o MUDr. Chocholouškovi, je mi to líto, ale vyprovokoval mne ten Váš, o Pandořině skříňce. Nevím, nevím, který byl tvrdší a snažně doufám, že ten můj aspoň neměl nebezpečnost toho Vašeho, schopného legalizovat nepochopení jiné než tonální estetiky. Ale nemyslím si, že by porovnávání tvrdosti našich slov mělo valný smysl, proto přejdu k věci.
| Tou je onen "obvyklý generační spor". Předně, nejsem zastánce názoru, že vývoj v umění probíhá od horšího k lepšímu. Proto mi nejsou o nic cennější epigoni novějších směrů (např. spektralismu) či setrvační konstruktéři systémů než stále existující x-tá generace neoklasiků. Myslím si, že v umění má vůbec nejmenší cenu to, co se lze někde naučit. Zkrátka, nehledám (jen) možnost dohnat ten vývoj, který českým skladatelům povětšinou utekl. Prostě si vážím originality a potažmo s ní i schopnosti (potřeby) tvořit. Opravdu je to generační spor? Myslím, že mnoho Vašich vrstevníků by Vám řeklo jinými slovy totéž, co já - stejně jako někteří mí vrstevníci by s potěšením četli Vaše slova... |  Ondřej Štochl |
|---|
A co že přivádí mladé lidi k nové hudbě? Ono není třeba je nějak přivádět. Je spíš třeba jim nedávat striktní návod, jak být co nejdříve tím "hotovým umělcem". Mizí tím totiž zvědavost, pružnost a pokora - základní podmínky jakékoli tvůrčí činnosti. Zbývá soutěživost (v tom lepším případě), úvahy nad poměrem vynaložené námahy k zisku či jinak komerční myšlení v tom horším. Pokud takto uvažující mladý člověk, který je ještě k tomu na svůj nástroj technicky zdatný a nemá tak nouzi o uznání, slyší cokoli, co legalizuje jeho omezenost (třeba od učitele, který prošel podobnou výchovou), těžko přijme odvěkou pravdu, že umění nelze nikdy umět a že proto jeho cesta nebude mít ten cíl, pro který pracuje. Pro něho je lepší ta jistota, bezpečí a z toho pramenící nuda...
Váš v pohodlných bačkorách obutý
Ondřej Štochl