Hudební fórum s Jiřím Temlem. Český rozhlas 3 Vltava, 10. týden

Lukáš Sommer 10.3.2009

Již podruhé ve svém pořadu Jiří Teml rekapituluje loňský ročník Pražských premiér a nutno dodat, že na podruhé měl ve výběru skladeb šťastnou ruku. A protože tento článek vyjde v době, kdy na již šestý ročník přehlídky začnou české orchestry zkoušet další štědrý příval novinek, omezím se na skladby, které – alespoň podle mě – loňským rokem neproběhly nepovšimnuty.

Ulrich Stranz

Skladba Ulricha Stranze Anstieg-Ausblick (Nárůst - Výhled) pro orchestr byla i přes své pochybné programní zadání – idylka, pohlednice z alpské scenérie – překvapivě působivá. Dílo se oklikou vyhýbalo prvoplánově mohutným panoramatům a omezilo svou „velkolepost“ pouze na výraznější gestikulaci. To na druhou stranu podpořilo jemnější drobnokresbu, která se sice ze začátku tvářila jako pouhé pozadí, ale časem nabývala a „narůstala“.

Koncert pro violu a orchestr Jindřicha Felda jsem měl možnost vyslechnout v několikerém provedení a ani ukázka z Pražských premiér mě k dílu nepřiblížila. Přitom Feldův flétnový a violoncellový koncert patří k mým nejoblíbenějším opusům české koncertantní literatury. Je zvláštní, že raná tonální díla autora jsou plná invence, nápadů, života a pnutí. S příklonem k dodekafonii jako by se ve Feldově hudbě zvedla závora, která propustila dosud zadržovaný příval bezcenných nápadů - jednou je to sestupná chromatika, někdy vzestupná, jindy školsky rozvíjená dodekafonní řada, někdy jen sled paralelních kvart... I Koncert pro violu mi připadá jako dokonale narafičená past na posluchače, kterému je předkládán do jisté míry geniální produkt, uvnitř něhož vězí – nic.

Jindřich Feld

Bohuslav Řehoř	S Archetypy Bohuslava Řehoře jsem měl možnost přijít do styku v  analýzách, které následovaly po minulém ročníku Pražských premiér. I s odstupem času mi nedá spát třetí věta a její obnažená quasi-lidovost, která svou bezprostředností vtrhla na „soudobý“ festival jak puma. Řehoř pracuje v rámci tonálně-modálního světa, jenž je proceděn sumou konstruktivistických technik. A ono to funguje...

Alia pour orchestre Pascala Zavaro byla podle mě, co do stavby souzvuků, jedna z nejlepších a nejčistších skladeb loňského roku. Skladba měla lehce melancholický podtón, ze kterého tu a tam svítil alikvotní komplex tónů. Zdráhám se to pojmenovat thoresenovskou spektro-tonalitou, ale nebyl jsem sám, komu ta pudová orientace v neznámém světě dělala dobře.	Pascal Zavaro

François Sarhan ve svých Pěti kusech pro anglický roh a orchestr podnikl něco, co mou percepci zatím značně překračuje. Ostatně ve své recenzi jsem tuto hru s posluchačem/čtenářem (a to navíc dvojího typu) vyzdvihl na nejoriginálnější počin loňské přehlídky. Rok se s rokem sešel a já stále nevěřícně kroutím hlavou, v čí hlavě se může zrodit tak geniální fabulace hodná Ecova románu. 

I Boží děti pro smíšený sbor, orchestr a zvukovou stopu Jiřího Kadeřábka  šly hlavně za percepcí „vnímatele“ – nikoliv s pomocí, ale vzdor materiálu a technice. Byť mi s odstupem času trochu překáží některé doslovné návraty, ta celková koncepce..., ale co, počtěte si zde.

Gilles Silvestrini

Gilles Silvestrini se ve své skladbě Hommage a Ruysdael pro fagot a orchestr pokusil o rekonstrukci přírodních pláten a této ideji podřídil i vztah mezi sólistou a orchestrem. I přes zvukovou krásu a barevnost celé kompozice mi ale pořád chyběl větší ponor do sólového nástroje, který se profiloval pouze dlouhými a krátkými tóny. Kdo čte A tempo pravidelně, pamatuje na loňské diskuse kolem Pražských premiér, protichůdné názory i shodu. Jedním z témat bylo postavení českých autorů v mezinárodním kontextu. Trochu neprávem se podle mě zapomnělo na Leoše Faltuse a jeho Pensées Fugitives. Přitom právě jeho skladba mi připadá jako přinejmenším upřímná - ve snaze vypořádat se s podněty, které přinesla zlatá šedesátá. Byť zní dnešním uším doslovná práce s řadou upjatě (mnohým snad i nepřátelsky), dojem je vlastně tentýž jako při neméně doslovné tonální kompozici – nebezpečná jistota, že vše co slyšíme, je „správně“..