A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Koncert k summitu regionů měst Evropské unie 5. března 2009

Jan Fila 9.3.2009

Ve čtvrtek se v rámci prvního dne evropského summitu regionů a měst v Praze ve Smetanově síni v Obecním domě uskutečnil koncert určený delegátům této akce. Akci uspořádal primátor hl. m. Prahy Pavel Bém a Varhan Orchestrovič Bauer se svým Okamžitým filmovým orchestrem OFO a Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK.

Orchestr, složený ze členů OFO a FOKu a hostů z Komorního orchestru Berg a Orchestru Národního divadla, zahájil koncert v osm hodin bombastickou Grand festival Overture (2004) – fanfare Varhana Orchestroviče Bauera (* 1969). Samozřejmě takovouto skladbu nelze hodnotit klasickými měřítky hudebního kritika. Je zde vidět Bauerův hlavní inspirační zdroj - jenž se táhl jako červená nit všemi kompozicemi, které jsme z pera tohoto kontroverzního umělce vyslechli - a sice Carminu Buranu Carla Orffa.
Následně si delegáti summitu, kteří zaplnili téměř celý parter Smetanovy síně, vyslechli projev primátora hl. m. Prahy Pavla Béma a předsedy Výboru regionů Evropské unie pana Luc Van den Brandeho.

Varhan Orchestrovič Bauer

Před orchestr se poté postavil Jan Kučera. Rozpaky u mě budil blok Historické kompozice – Smetana, Dvořák, Janáček. Kdy se konečně česká kulturní veřejnost postaví proti prznění pokladů našich hudebních dějin? Blok zahájila Smetanova Vltava, která asi tak po třech minutách, během nichž škrtla repetici v opakování hlavního tématu, přešla náhle v místě střihem do E dur a začalo Dvořákovo Largo ze Symfonie č. 9 e moll, op. 95 Z nového světa. Po třetím tématu nás náhlý střih přesunul do závěru finále symfonické rapsodie Leoše Janáčka Taras Bulba, snad aby se zapojily i varhany ve Smetanově síni. Vše bylo doprovozeno videoprojekcí fotografií autorů. Domnívám se, že takovéto neumělé spojení zážitku hodně uškodilo. Hráči jistě dostali jen vyhrazený omezený čas, aby snad náhodou nestrádal žaludek delegátů, přesto si myslím, že je nesmysl provozovat něco jako „The Best of Czech Romantic Music Medley“. Domnívat se, že delegát EU je hotentot, který nerozumí hudbě, a proto jí není možné nechat zaznít v celé její kráse, je představa, kterou je nutné opustit.

První část koncertu, kterou bych nazval blokem mrtvých skladatelů, uzavřel Bohuslav Martinů se symfonickým allegrem pro velký orchestr La Baggarre (Vřava z roku 1926, v programu mylně uvedeno 1928). Skladba nebyla provedena příliš precizně, zvláště v žestích se až příliš často ozývaly intonační nečistoty.

Jan Kučera	Druhou část koncertu, kterou bych pro změnu nazval blokem nemrtvých skladatelů, o nichž se magistrát vyjádřil, že se jedná o českou moderní hudbu. Samozřejmě označení „moderní hudba“ až na první skladbu - symfonickou báseň na motivy Bohumila Hrabala Jana Kučery (* 1977) *Na hrázi věčnosti* (2001) - je v tomto případě náhražkou pojmu „komerční“ či „populární hudba“. Zajímalo by mě, kdy se přestanou v médiích objevovat podobné perly o modernosti komerční scény… Kučerova skladba, kterou napsal pro svůj dirigentský absolventský koncert a provedl před osmi lety se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, je velice umírněná ve svém výrazu.
Stylově dílo dlí v neoklasicismu s některými neoromantickými prvky, ale kombinace stylu je velice vkusná. Zajímavá je závěrečná rychlá část kombinující prvky argentinského tanga a dalších tanečních rytmů. Docela by mě zajímal stylový posun Jana Kučery za osm let od vzniku kompozice. Už v této rané skladbě ale bylo znát jeho mistrovství instrumentace.

Jan Kučera

Druhou část koncertu, kterou bych pro změnu nazval blokem nemrtvých skladatelů, o nichž se magistrát vyjádřil, že se jedná o českou moderní hudbu. Samozřejmě označení „moderní hudba“ až na první skladbu - symfonickou báseň na motivy Bohumila Hrabala Jana Kučery (* 1977) Na hrázi věčnosti (2001) - je v tomto případě náhražkou pojmu „komerční“ či „populární hudba“. Zajímalo by mě, kdy se přestanou v médiích objevovat podobné perly o modernosti komerční scény… Kučerova skladba, kterou napsal pro svůj dirigentský absolventský koncert a provedl před osmi lety se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, je velice umírněná ve svém výrazu.

Stylově dílo dlí v neoklasicismu s některými neoromantickými prvky, ale kombinace stylu je velice vkusná. Zajímavá je závěrečná rychlá část kombinující prvky argentinského tanga a dalších tanečních rytmů. Docela by mě zajímal stylový posun Jana Kučery za osm let od vzniku kompozice. Už v této rané skladbě ale bylo znát jeho mistrovství instrumentace.

Po této skladbě Jana Kučeru za dirigentským pultem vystřídal Varhan Orchestrovič Bauer. Výběr následujících skladeb bohužel ovlivnila i současná politická situace. Původně měl Varhan Orchestrovič Bauer v úmyslu do programu zařadit svou skladbu Antikódy na texty sbírky Václava Havla, ale to nebylo – asi vzhledem k pořadateli akce - možné. Snad kdyby Václav Havel podporoval tento upravený návrh Kaplického Národní knihovny na Letné z pera lidové tvořivosti, asi by skladba do dramaturgie večera prošla…

Na varhanní emporu nastoupil smíšený sbor Mikrochor se sbormistrem Lukášem Prchalem. Společně s OFO a FOKem přednesli Credo z Formanova filmu Goya’s Ghosts (Goyovy přízraky, 2006) Varhana Orchestroviče Bauera. Dvouminutové téma Creda je tématem inkvizičním. Nese se v čisté d moll a vrcholí výkřikem v nejvyšší poloze sboru. Extrémní hlasové i nástrojové polohy jsou asi pro Varhana Orchestroviče Bauera typické. Malý sbor musel mít ozvučení, aby vůbec měl proti ohromné mase žesťů a bicích nástrojů jakousi šanci být zaslechnut. I tak to nebylo vždy možné.

Michael Kocáb	K následující árii ze scénického oratoria Michaela Kocába (* 1954) *Odysseus - Oběť* (1987) se k ansámblu ještě připojil tenorista Martin Šrejma. Neměl před sebou lehký úkol, neboť v jeho partu se objevilo několik, dle mého názoru, zcela zbytečných vysokých b a na závěr dokonce vysoké c! Árie začala slibně opakovanou prodlevou na jednom tónu a náhlým clusterovým výbuchem celého orchestru. Bohužel postupně se kvalita hudby snižovala, když se ukotvila v es moll, v závěru už se autor zmohl jen na základní harmonické funkce, část zněla jako studie na Kodályho Psalmus Hungaricus nebo nějaká vokální skladba á la Béla Bartók.
Bohužel se zde ukázala Kocábova totální neznalost práce s vokální složkou. Proč je povětšinou part sólisty dublován některým ze sborových hlasů, buďto samotným tenorem, nebo altem či sopránem? Snad pro jistotu, kdyby sólista selhal? Nebo snad náhodou, kdyby tu lehkou melodii nedokázal zaintonovat? Vzhledem k tomu, že na soundtracku k baletnímu představení (který je dodnes zřejmě jedinou nahrávkou), tuto árii nazpíval Peter Dvorský, tato pravděpodobnost je nulová... Dílo přesně vystihuje obecný poznatek, že pokud se vydá hudebník z oblasti showbussinesu do světa klasické hudby, skončí to povětšinou kompozicí nějakého oratoria nebo kantáty s gigantickým obsazením plnou bombastických efektů.

Michael Kocáb

K následující árii ze scénického oratoria Michaela Kocába (* 1954) Odysseus - Oběť (1987) se k ansámblu ještě připojil tenorista Martin Šrejma. Neměl před sebou lehký úkol, neboť v jeho partu se objevilo několik, dle mého názoru, zcela zbytečných vysokých b a na závěr dokonce vysoké c! Árie začala slibně opakovanou prodlevou na jednom tónu a náhlým clusterovým výbuchem celého orchestru. Bohužel postupně se kvalita hudby snižovala, když se ukotvila v es moll, v závěru už se autor zmohl jen na základní harmonické funkce, část zněla jako studie na Kodályho Psalmus Hungaricus nebo nějaká vokální skladba á la Béla Bartók.

Bohužel se zde ukázala Kocábova totální neznalost práce s vokální složkou. Proč je povětšinou part sólisty dublován některým ze sborových hlasů, buďto samotným tenorem, nebo altem či sopránem? Snad pro jistotu, kdyby sólista selhal? Nebo snad náhodou, kdyby tu lehkou melodii nedokázal zaintonovat? Vzhledem k tomu, že na soundtracku k baletnímu představení (který je dodnes zřejmě jedinou nahrávkou), tuto árii nazpíval Peter Dvorský, tato pravděpodobnost je nulová... Dílo přesně vystihuje obecný poznatek, že pokud se vydá hudebník z oblasti showbussinesu do světa klasické hudby, skončí to povětšinou kompozicí nějakého oratoria nebo kantáty s gigantickým obsazením plnou bombastických efektů.

Koncert zakončily dvě skladby Varhana Orchestroviče Bauera. První byla symfonická báseň *Praha. Střídmá hudba se sólovou středomořskou flétnou naj a pilou zaujala svou exotičností. Zato závěrečná kompozice nazvaná Revoluce 1968 a 1989* byla k nepřečkání. Doprovodná videoprojekce představovala autentické záběry ze sovětské okupace, upálení Jana Palacha a sametovou revoluci.	Varhan Orchestrovič Bauer
Autor vytvořil k filmové mozaice koláž ze svých skladeb. Bohužel neměl příliš šťastnou ruku, povedlo se mu vybrat snad nejméně zdařilé úseky svých jinak velmi ve svém oboru kvalitních kompozic.

Koncert zakončily dvě skladby Varhana Orchestroviče Bauera. První byla symfonická báseň Praha. Střídmá hudba se sólovou středomořskou flétnou naj a pilou zaujala svou exotičností. Zato závěrečná kompozice nazvaná Revoluce 1968 a 1989 byla k nepřečkání. Doprovodná videoprojekce představovala autentické záběry ze sovětské okupace, upálení Jana Palacha a sametovou revoluci.

Varhan Orchestrovič Bauer

Autor vytvořil k filmové mozaice koláž ze svých skladeb. Bohužel neměl příliš šťastnou ruku, povedlo se mu vybrat snad nejméně zdařilé úseky svých jinak velmi ve svém oboru kvalitních kompozic.

Budí to ve mně dojem, že naše republika chce být v rámci evropského předsednictví prezentována jako národ exotů. Začalo to totálním přehmatem s Entropou Davida Černého v Bruselu, kterou lze jen obtížně považovat za umělecký artefakt, dále pak nesmyslnými výroky našeho prezidenta na adresu Evropské unie a pokračování je v této megalomanské akci. Při představení instrumentace naší hymny si na sebe Varhan Orchestrovič vzal frak v národních barvách se zlatými kalhotami... Navíc pro samý hluk začátku, slovy pana Spejbla, nešlo poznat, co to ta kapela vlastně hrála… Zapojení Dvořáka a Smetany do hudební struktury naší hymny se také neosvědčilo, když si vyžádalo vkládání dob, které brzdí tok zpěvu. Ani coda z posledních taktů Smetanovy Vltavy opravdu nepůsobila dobře. Inzerovaného Janáčka jsem v tom rachotu neidentifikoval. Pokus o nahrazení slavné Jeremiášovy instrumentace tak neuspěl. Chce se Česká republika v Evropě prezentovat jako národ šašků?

Foto: Jan Fila (2)