Odkud vane netolerance
Ondřej Štochl 8.3.2009
Předesílám, že si uvědomuji provokativnost svého příspěvku pro všechny, kteří se cítí zhrzeni „drzou a neurvalou“ kritikou Lukáše Sommera. Jen bych rád vyjádřil pár dojmů, které se mi vybaví při jakékoli estetické diskusi, v níž se propírá potřebnost návratu k tradici, protože 100 let planého experimentu bylo... Ale fuj, nebudu vykrádat cizí formulace.
K otázce původnosti:
Dějiny hudby mnohokrát prokázaly, že skutečně lze použít cizí materiál. Pokud mu ovšem autor věnuje dost pozornosti na to, aby ho opatřil svými vlastními souvislostmi. Jinými slovy: člověk nemusí být epigonem, i když doslovně cituje cizí dílo - a může jím být, i kdyby vše vykonstruoval od začátku sám. Lidské vědomí postihuje jen malou část skutečné šíře (a hloubky) lidských prožitků. Ale kterému tvůrci by stačila jen ta pověstná špička ledovce? Pokud tedy autor přejímá cokoli z cizího stylu (konkrétního díla) do vlastního jazyka, je podstatné, jestli přejímá i ty nevědomé souvislosti (tedy tu část tvůrčího procesu, která byla čistě osobní) - nebo jen čistě hudební detaily, které se mohou sžít s tím, co (nevědomě) nosí v sobě, protože jsou v prožitkové rovině samy o sobě neutrální. Nějaké osvojené estetické (prázdné) klišé se jistě promítne i tam, kde je vše ostatní "poctivě" vydedukováno... V tomto smyslu, pane docente, určitě nebyl Mozart epigonem. Pokud volám po původnosti a originalitě, není to kvůli choutkám po intelektuální zábavě či exhibici, ale ze skutečné potřeby, kterou cítím jako posluchač, interpret i skladatel.
K atonalitě a jiným „paskvilům“:
Nikoho nenutím, aby se mu líbilo atonální harmonické prostředí. Jen vím, že skýtá obrovské možnosti pro upřímné, plné, výstižné a srozumitelné tvůrčí vyjádření. Ono je jen třeba si uvědomit, že každý z nás prošel od počátku výuky důkladnou tonální masáží. Po ní je jistě nejpohodlnější považovat tonalitu za jediný funkční princip... Co na tom, že jsou tací, kteří nacházejí krásu (ta krása nečeká na Váš souhlas) i tam, kde chybí tonální hierarchie. Přál bych vám - pane Micko, pane Gemrote a mnozí další - vidět na vlastní oči několikasethlavý kotel nadšených lidí, kteří se sešli na Ostravských dnech 2007, aby si mohli poslechnout Saariaho a Feldmana. Nebo ty -náctileté žáky ZUŠ, kteří na mně žebrají nahrávky Crumba, Harveye (proboha, kdo to je?!) a ptají se, kdy už budou moci hrát aspoň Weberna. Podle vás jsou to asi všechno úchylní jedinci hodní péče MUDr. Chocholouška... Ale ani oni nebudou čekat na ničí souhlas a dokonce ani ta hudba nebude prázdná jen proto, že vy v ní nic nevidíte. Z pozice mladého, drzého a (naštěstí) naivního jedince bych rád doporučil, abyste a priori nepohrdali tím, čemu nerozumíte a co ve vší šíři ani není v lidských silách znát. Ignorantské postoje nejsou důstojné vašim titulům, ani pozicím. O věku ani nemluvě.
Ke kráse pro každého:
Musela by mluvit jen o tom, co je všem lidem společné. Toho je zvlášť dnes velmi málo a skladatelův duševní svět by musel být kolibřích rozměrů, aby se do toho vešel. Nemluvě o citové hloubce, srovnatelné se lžící vody. Krása pro každého, to není Mozart, Bach, Beethoven (i když jim na cestě k lidem pomáhají staletí zvyku), dokonce ani Bok nebo Bodorová ani ostatní čeští spokojení epigoni (léta zvyku jim nepomohou a povrchnost sama o sobě taky nestačí). Krom toho, většina lidí vnímá hudbu jako kulisu či zábavu – ne proto, že by byli hloupí, ale protože je to pohodlnější a zábavní průmysl je v tom rád podporuje. Je to stejné jako jízdy autem do trafiky – lidé se také nevozí proto, že by neuměli chodit. Do tak vymezeného prostoru se má vejít nějaké krásno? Skutečná krása je odjakživa dostupná lidem pokorným, kteří za ní půjdou a nečekají, že bude podlézat jejich estetickým návykům. Uvažovat o přístupnosti, odezvě a úspěchu uměleckého díla už ve fázi jeho vzniku je pro mne krajně neetické, pokud nechci říci vypočítavé. Touto cestou vzniká jen spotřební zboží, které levně a bezbolestně dodává sebeklam vysoké estetické úrovně tomu, kdo si ho koupí. Není to o nic lepší než intelektuální zábava spočívající ve vymýšlení těch skutečně prázdných, komplikovaných systémů. Ani jedno si nelze plést s uměním…
Ke kritice Lukáše Sommera:
Mnohokráte za ni děkuji a připojuji se!