Kožené růže a chmurné tůně Ondřej Macura: Žaltář. Literární salon, Praha 2008. 44 stran.
Veronika Zýková 5.3.2009
Macurův Žaltář je tvořen básněmi předcházejícími autorově sbírce Indicie, vydané Tvarem v roce 2007. Na rozdíl od Indicií, které obsahovaly dvě rozsáhlé poemy, je Žaltář tvořen třiceti dvěma básněmi, jež vznikaly v letech 2000 – 2001.
Mezi oběma sbírkami není těžké najít řadu pojítek. Pokud by však čtenář pátral v tomto retrospektivním pořadí po zásadním vývoji Macurovy poetiky, byl by nejspíš zklamán. V recenzi na Indicie jsem psala o tělesnosti, která představuje jeden z důležitých prvků Macurových básní. Také zde se setkáváme s nejrůznějšími symboly a obrazy, které podněcují čtenářovu představivost (Do zahrad padají jablka / - kosočtverce…), ne vždy jsou však zcela srozumitelné. V jedné z básní kožnaté růže vykvétají … v posteli, aby se v následující přeměnily v …kožené kalhoty ze sloních chobotů. O pár básní dál pak Pánbůh jede na mopedu a hází kolem kožené růže. Takovýmto přenášením a variováním obrazů a situací je protkána celá sbírka.
V jednu chvíli se zdá, že Macura posměšně komentuje názory druhých (To, že / poezie je tíha (či bůhvíco) říkají jen univerzitní učitelé, / kteří neví, jak se ještě zalíbit těm malým nestvůrkám v sobě.), v následující básni se však ukazuje jeho nadhled a trochu škodolibá sebekritika, když prohlašuje: Že poezie je tíha, říkává také někdy. Někdy si to i myslí. / Když mají nestvůrky v něm hlad, světlem je prostě odívá. Macura jako by balancoval na hraně já – oni. Vyjadřuje se k nejrůznějším tématům, komentuje sám sebe, své psaní (Vážně ne. Toto už není báseň), ale také dovysvětluje a opakuje se (Ulice. Prošlá trvanlivost naší lásky (Řečeno materialisticky), v další básni čteme: Poslouchá barok. Vždy nesnášel barok. / Teď mu to hlava bere. (Řečeno materialisticky)). Vytváří tak svébytný prostor, ve kterém čtenář může nalézt mezi jednotlivými básněmi nejrůznější pojítka.
Do celé sbírky se promítá nadsázka a již zmíněný nadhled při pozorování a komentování dění. Někdy jsou tyto prvky zvýrazněny a přecházejí až v určité odosobnění; básník se často obrací sám k sobě jako ke zdánlivě cizí bytosti (…Ani tví přátelé už za tebou nechodí / Ani své básně ti už nenosí / Bojí se tě, neboť jsi trochu šílený.) Soustřeďuje se na svět kolem sebe, na reálný svět v bezprostřední blízkosti, který se však v jeho básních prolíná s někdy až surreálnými a snovými obrazy. Tak se například z Macurovy představivosti postupně vynoří [m]rtvé vráně, kančí zub a netopýr. To vše / visí na provázku a točí se na kolotoči…, následně tyto časově a prostorově neukotvené obrazy konkretizuje: Jistí Pražané mají své psy. / Brouzdají se kolem počůraných sídlištních stromů, / které se mění v psy. Vše se mění v psy. / Celé sídliště štěká... Před čtenářem tak záhy vystupuje zcela konkrétní představa zprvu záhadné skutečnosti.
Macura popisuje viděné a v jeho básních lze pocítit obyčejnost. Obyčejný je on, obyčejné a šedé je jeho (mé, naše, vaše) okolí. Snaží se tedy tuto jednotvárnou šeď oživit; monotónní činnosti všedního dne jsou narušovány nevšedně podanými, byť podobně obyčejnými zážitky (Dnes byl na výstavě. / Tuší, že šlo o Františka Bílka. // Tlak. Málem tam omdlel. / Nejprve mu vylétla z nosu jiskřička krve…).
Určitá protikladnost či rozpornost vyvstává v Macurově poezii ve více směrech. Vedle obrazové roviny dochází ke střetu také v oblasti jazyka. Archaismy a knižní výrazy se mísí s vulgarismy a hovorovou češtinou. To, ve spojení s velmi častou formou volného verše, vytváří dojem určité rozháranosti a nesourodosti. Součástí sbírky je však také několik variací (na letmontovské, poeovské, banální téma a další…), v nichž Macura dokazuje, že bezchybně zvládá tradiční formu sonetu. A jsou to právě sonety, v nichž dokáže být výrazově velmi zajímavý:
Hladit jen tmu je vlastně příjemné.
Psát básně těsně před půlnocí,
aby se hrůbky nadnášely ve mně,
duch aby řachtal v mých páteřních kotcích.
(…)
Ve variaci na poeovské téma prokazuje dostatek humoru, který v menší míře nalézáme i v dalších básních a jejž uplatňuje i v Indiciích:
(…)
Též někdy v noci sedím v knihovně
nad svazky antikvárních tisků.
Hrbím se. (Mám prý sedět rovně.)
Přemýšlím o smrti a hledám kousek řízku.
(…)
Ačkoli sbírka v některých aspektech působí nevyváženě, slabší místa v ní střídají zdařilejší, kvůli výše zmíněnému propojení působí jako celek, byť nesourodý, z něhož by se těžko vytrhávala jakákoli část. Opožděná autorova básnická prvotina se tak může směle zařadit po bok druhotiny a vyčkat příchodu čtenáře, kterému je blízký autorův našedlý svět chmurných tůní, v němž …Pánbůh jede na mopedu a hází kolem sebe kožené růže…