Hudební fórum s Josefem Třeštíkem. Český rozhlas 3 Vltava; 9. týden

Jan Rybář 3.3.2009

Jsem velice rád, že mohu psát recenzi na zajímavé a inspirativní hudební fórum, které posluchačům představilo mnoho pozoruhodné hudby. Josef Třeštík zvolil konfrontaci mezi českými autory působícími v zahraničí a hudbou, která se nějakým způsobem váže k tvorbě oněch skladatelů.

Karel Husa

První, pondělní hudební fórum věnoval Třeštík Karlovi Husovi, známému českému skladateli, který již dlouhou dobu žije ve Spojených státech amerických. Představil nám jeho 2. klavírní sonátu z roku 1975. Hudební jazyk je volně atonální, skladba využívá i méně tradičních technik klavírní hry - např. hru ve strunách, přidušení strun, atd. Hudebním jazykem dílo navazuje na estetiku poválečné seriální hudby, nejedná se však o dogmatické používání seriální techniky. Kompozice plyne ve volném fantazijním sledu hudebních nápadů a místy dokonce evokuje i jazzovou hravost. Druhá polovina pondělního pořadu byla věnována americkému autoru Charlesi Wuorinenovi a jeho skladbě The River of Light. Kompozice je velmi hravá, instrumentačně pestrá, blyštivá a přehledná.

Její estetika vychází, obdobně jako je tomu u Karla Husy, z estetiky poválečné německé avantgardy. Wuorinen však pracuje s pravidelným metrem, kterému se právě pováleční serialisté často vyhýbali. V této souvislosti bych např. zmínil díla Pierra Bouleze, který však již od počátku 60. let  často s pravidelnou rytmickou pulsací pracuje. Wuorinenova skladba mi právě Boulezovu estetiku připomněla nejvíce.

 

Úterní hudební fórum přineslo nejprve hudbu mladého českého skladatele Kryštofa Mařatky, který přesídlil do Francie. V posledních letech zazněla jeho díla i na českých pódiích a tak ho zajisté není třeba příliš představovat. Kompozice, které jsem měl možnost zaslechnout, byly však poměrně rozdílného charakteru. Sám nedokáži identifikovat specifický Mařatkův styl. Možná je to však ve výsledku zajímavější než dogmatické setrvávání v zaběhnutém způsobu myšlení, jaké občas slýcháme i u slavných jmen.

Kryštof Mařatka

Tři koncertantní věty pro čtyři violoncella jsou nápaditou, témbrově bohatou, rytmickou i lyrickou kompozicí. Jazyk skladby se nese v duchu volně atonální, vývojové formy, která příliš nepracuje s návraty specifických struktur či harmonií, i tak je to ovšem dílo koncisní a udrží si divákovu pozornost.

Druhá část úterního hudebního fóra byla věnována Kaiji Saariaho a jejímu flétnovému koncertu L´aile du Songe. Kompozice je to vskutku krásná, harmonicky velmi promyšlená a fantazijně působivá. Flétnové sólo je do zvuku celého orchestru velmi citlivě zapojeno, tak, jak tomu ostatně u spektrální hudby bývá. Takovýto druh instrumentálního koncertu je mi velmi sympatický. Je zde patrno, že skladba vznikla jako homogenní celek a nikoliv jako instrumentální exhibice sólisty. Hudební jazyk Kaijy Saariaho je velmi osobitý, snadno rozpoznatelný a původní. Z toho důvodu posluchač akceptuje i absenci větších kontrastů či vývoje v rámci celkové formy.

Ondřej Adámek

I ve středu nám Josef Třeštík představil mladého českého skladatele působícího ve Francii Ondřeje Adámka. Vždy jej přitahovala detailní práce s témbrem. Ve smyčcovém kvartetu Rapid Eyes Movementsz roku 2005 tvoří témbrová složka většinu stavebného materiálu skladby. Narozdíl od Helmuta Lachenmanna, který nepracuje s jinými aspekty hudby, než je barva nástrojů a jejich kombinace, se však Adámek nezdráhá pracovat s ostře pulsujícím rytmem či návratností myšlenek, což je rys bližší francouzské hudbě, než třeba hudbě německé.

Ve druhé polovině středečního fóra jsme měli možnost vyslechnout skladbu Adámkova profesora instrumentace na pařížské konzervatoři, Marca-André Dalbavieho. Orchestrální dílo s názvem Color je vskutku pozoruhodné. Pracuje s diatonikou, chromatikou i témbrovostí, statičností, konstrastem i rytmičností a vše drží velmi homogenně pohromadě. Nadýchanou a citlivou instrumentací dociluje Dalbavie kouzelného, magického efektu a účinnosti.

Poslední hudební fórum, které nám Josef Třeštík prezentoval, představilo dva známé české skladatele. Prvním z nich je Petr Kotík, důležitá osobnost českého i amerického hudebního dění. Etabloval se v Československu již v 60. letech a po odchodu do USA je činný též tam. Založil ansámbl pro provozování soudobé hudby SEM a úzce spolupracoval i s Johnem Cagem. V posledních letech řídí festival Ostravské dny nové hudby, ke kterým patří i celosvětově vyhledávané skladatelské kurzy. Avšak s hudbou Petra Kotíka mám problém. Autor estetikou navazuje na otevřené formy a aleatorní kompozice, které prezentoval John Cage a na druhé straně je inspirován i hudebním minimalismem. Kotíkovo „sacro sanctum“ je mimo jiné interval čisté kvinty, který se však velmi brzo oposlouchá, jelikož Kotík nešetří ani na čase.

Petr Kotík

Jeho skladby jsou velmi dlouhé, často až neuváženě, invenčně bohužel nepříliš bohaté. Jinak tomu není ani se skladbou Integrated solos pro komorní ansámbl. Skladba může být možná působivá pro laického posluchače, který miluje minimalismus v jakékoliv podobě, ale pro posluchače znalejšího se jedná spíš o odvar ze Stevea Reicha; ten však přináší detailně zajímavější dění.

Zato druhý autor, kterému Josef Třeštík věnoval závěr svého hudebního fóra, Martin Smolka, patří k mým nejoblíbenějším skladatelům. Vychází rovněž z minimalismu, ale je to pro něho pouze jedno z inspiračních východisek. Podstatnou složkou je pro Smolku výzkum témbru a zajímavé a originální využívání čtvrttónů. Skladba Ach mé milé c moll nastavuje zrcadlo zaběhnutým postupům starší hudby, ale nikoliv formou citátů, avšak formou jakéhosi pokřivení historizujících struktur. V kompozici neustále zní latentně tonální centrum c moll. Dílo je působivé, originální a pro Martina Smolku stylově typické.

Z celého hudebního fóra, které jsme minulý týden mohli slyšet, mi jako resumé vychází, že pokud je skladatel opravdu originální a vytvoří si svůj vlastní a osobitý hudební jazyk, z velké většiny je poslech jeho hudby opravdovým potěšením.