Hudba má vždy mít v sobě to základní - krásu

Vít Micka 1.3.2009

 

Původním podnětem k napsání tohoto příspěvku byla neurvalá kritika Lukáše Sommera na CD skupiny Quattro (Bodorová, Mácha, Lukáš, Fišer). Všichni tři muži jsou již mrtvi a nemohou se  bránit, i když vím, že nad takovou kritikou by se jen opovržlivě usmáli. Souhlasím s kritikem v tom, že všichni mají lepší skladby než ty na CD. Ale z obecně vysloveného závěru jednoznačně vyplývá, že jde o jakési zpátečníky, kterým uteklo jedno století, tím pádem i o špatné skladatele.

Pane Sommere, ať uteklo či neuteklo, jde o velké Mistry - zvláště v případě Fišera a Lukáše, k němuž se výrazy jako „doklad pozdní nekritičnosti“, „obnažená nápodoba Šostakovičovy melodiky“ nebo „absence jakékoli původnosti“ opravdu nehodí - alespoň z piety. Fišerovo Amoroso znám odjinud než z CD, a proto nevím, co je na něm obhroublého a příměr s radou Vacátkem mi připadá zcela mimo mísu. S chutí jej hrají mladí houslisté na liduškách a nevím, proč by nemohl jakýkoli skladatel takové dílko napsat. Harakiri znamenají skladby, které začnou a člověk se dívá na hodinky s touhou po konci. Amoroso toto určitě není, i když musím souhlasit v tom, že na toto CD se moc nehodí.
 

Vít Micka

V obecnosti mne zaujaly shora uvedené výroky, svědčící o autorově eklektičnosti, ať už právem či neprávem. Proč by autoři nemohli použít prvků z druhých autorů, které jsou krásné a inspirativní? Nemluvím samozřejmě o bezduchém kopírování. Vždyť i Mozart byl vlastně eklektik. Odborníci vypočítali, že asi jen asi 15 procent z jeho hudby má originalitu, většinu tvoří obraty, které používali vlastně všichni okolo.

Ilja Hurník jednou v rozhovoru použil příměr, že skladatel je jako člověk překračující potok. Jednou nohou zůstane na starém břehu, druhá jej překročí. Tak to v podstatě šlo pár staletí, dokud nepřišla Druhá vídeňská škola, která náhle popřela harmonii (a tím vlastně i melodii), na kterou si lidské evropské ucho zvykalo pár set let a otevřela Pandořinu skříňku, do níž se ihned vetřel Alois Hába se svými čtvrttóny (zaplaťbůh, že zmizely - ostatně je nahrazují falešně hrající houslisté) a pak další a další.

 

Nemyslím to tak zle, jak to vlastně píši. Ti lidé opravdu něco objevili v době, kdy možnosti 12 tónů v tradičních harmoniích už byly skoro vyčerpány. Ovšem Webern a spol. vytvořili především svými díly to, co Němci nazvali „Hessliche Musik“ - Ošklivá hudba. Teoretici se tetelili nadšením, ale normální posluchači, plačící při Chopinovi a Čajkovském, už ne a bohužel to tak vlastně zůstalo dodnes. Hudba má vždy mít v sobě to základní - KRÁSU! Mimochodem dodekafonie byla jistě objevná, ale co je na ní krásného? Ještě, že se už moc nenosí! Čí hudba z pera nových velikánů v sobě má tuto elementární krásu pro každého? Olivier Messiaen, George Crumb?

Jak z této situace dál? Moc těžko říci - snad hledáním neotřelých návratů. Vzpomínám - bože, už je to přes 20 let - na rok 1988, kdy sedmnáctiletý Miloš Bok napsal svou slavnou Missu solemnis, která si časem našla cestu až do Carnegie Hall. Nikomu nevadilo, že je psána hudebním jazykem hlubokého 19. století. Samozřejmě toto bych moc nedoporučoval, ani Bok to nemohl v oné podobě zopakovat. Jedno je jasné: V jakémkoli slohu je rozhodující talent a slabý či nulový nápad zůstane nulovým v čemkoli. Je třeba s celým světem hledat cesty k hudební osvětě, jinak u nás bude z hudebního světa lidi zajímat pouze, jestli si Helenka opět nechala zvětšit poprsí a zda se skupině Mňága a Žďorp předávkoval baskytarista.

Pokud by někdo čekal, že na závěr káravě zvednu prst, mýlí se. Sleduji mladé skladatele a mám pocit, že obecný směr je u nás zdravý, bez permanentní atonality a téměř bez prázdného provokatérství. Platí to i o Lukáši Sommerovi - i když jeho skladba pro 10 kytar by se dala nazvat Výlet rady Vacátka na indonézský gamelan - přesto se mi líbila!