Hudební fórum z Brna s Janem Hlaváčem. Český rozhlas 3 Vltava, 8. týden

Lukáš Sommer 24.2.2009

Jsou podniky, jejichž konání by mělo být hlášeno dlouho dopředu. Kdo si totiž v týdnu mezi 17. – 21. únorem našel čas, mohl docela vydatně nakrmit svou imaginaci. Hudební fórum bylo věnováno vítězným elektroakustickým kompozicím soutěže Musica Nova. Pro mne byl právě tento pořad dramaturgicky nejšťastnějším počinem za poslední měsíce – kdo zná postavení elektroakustické hudby v našem „vážnohudebním“ světě a dostupnost nahrávek, asi pochopí mé nadšení.

Kompozičně náročný a často celé roky trvající proces je navíc v oborových debatách často karikován na úroveň jakéhosi diletantismu, kdy je vše už jaksi hotovo. Přitom odpovědnost autora je u EA kompozice snad větší, než tomu je při psaní not. Zatímco limity standardní kompozice určuje instrumentář, v EA skladbě si svůj limit musí autor nejprve vytvořit. Nejen to, musí hledat prostor, ve kterém se děj jeho skladby bude vůbec odehrávat. Mnohdy stačí jedna nečistota, aby dojem přirozeného ambientu zmizel v nenávratnu. Kdo zkrátka neměl minulý týden klapky na uších a repráčky velikosti mexického dolaru, tomu se poslech Hudebního fóra změnil ve svátek.   

Richard Müller se ve skladbě Bardo nechal inspirovat Tibetskou knihou mrtvých. Kombinace lidského hlasu, dechu, kytary a segmentů elektronických zvuků je velmi sugestivní, kompozičně dobře zvládnutá. V elektroakustické stopě je sice trochu nadužívaný revers, což je při značně se opakujících zvukových objektech slyšet, ale to jsou spíš technické mouchy na jinak čisté, precizně zvládnuté skladbě. Idea je dobře srozumitelná, přesto mě konsonantní závěr skladby paradoxně vyrušil z koncentrace – takže Bardo zatím v nedohlednu.

Jiří Ospalík L´Inegalité své studium na Konzervatoři Jaroslava Ježka – zdá se – nezapře. Avizovaná kombinace jazzových prvků s elekronikou mě zprvu sice spíš vylekala, ale jazzový háv byl naštěstí jen decentním přizvučením jinak sónické skladby. Zpočátku mi trochu překážely neustálé prodlevy, které ubraly vstupujícím zvukům na suverenitě, ale druhá těkavější část dojem napravila.  

Elizabeth Anderson byla představena skladbou Protopia/Teseract. Název je kombinací dvou slov proto – původní, topos – místo. Skladba je založena na časoprostorových kontrastech, potud slovo autorky. Hned od první chvíle bylo třeba ocenit kompaktní zvukový materiál skladby. Elektronicky docílené zvuky vytvořily velmi příjemně se poslouchající měkké pozadí, z jehož útrob se nořila rozmáchlejší gesta. Zvuky byly čisté, jasně čitelné, prosté siláckých efektů, které se v „plugginovém“ opojení mohou přihodit velmi snadno.
Největším překvapením ale byla sekvence ze zvuků ulice. Ty oscilovaly mezi anonymitou a cíleným zaostřením na detail - dětské flétničky uprostřed hluků motoru působily velmi silně a na malý moment vlastně samy o sobě „vyprávěly“. Přesně tyto momenty, které měly silný narativní náboj, byly na skladbě nejcennější. Následná plocha syntetických barev na mě působila trochu rozpačitě – proč to ABA, ptal jsem se... Jako by předchozí reálné zvuky byly jen součástí konceptu. Přitom nic nedegraduje intuitivní podtón díla víc než poslušné školské návraty.

Tensho pro flétnu a elektroakustické zvuky byla druhou skladbou pořadu – tentokrát z dílny Yota Kobayashiho. Už od první chvíle zaujala koncentrovanost, s jakou Kobayashi řadí jednotlivé zvukové události. Silná byla také metaforičnost díla – evokace klidu byla svěřena tibetským mísám, tlukotu srdce a chrámovému zpěvu, alikvótní spektrum bylo decentně stínováno elektronikou. Ihned ale šokoval filmový střih – město, záplava zvuků, hudební smog, trýzeň... Part flétny byl čím dál více podoben lidskému hlasu, který volá o pomoc. Ten sílil i přes dílčí návraty k původní konsonanci – jako nucená existence mezi dvěma vyhraněnými póly.
Uchvátil mě závěr kompozice. V něm totiž autor použil metaforu, kterou jsem tak účinně sublimovanou v hudebním tvaru dosud neslyšel. Houkání vlaku jako příchod nového, čistšího života, znovuzrození. Flétnové sólo ale překvapivě neupadne do snové letargie, naopak je mnohem apelativnější. A tak skladba končí naléhavým a naději slibujícím triem flétny, tepu srdce a odjíždějícího vlaku. Obrovská síla imagiace a neuvěřitelná autentičnost prožitku. Celé je to tak definitivní, že mě napadá pouze jedno přirovnání – totem.

Docela z jiného soudku byla skladba João Pedro Oliveiry L’Accordeón du Diable (Ďáblova harmonika). Spojení elektroniky a hráče mělo tentokráte důvod v maximálním možném rozšíření tónového rastru nástroje, čemuž odpovídal těkavý a expresivní charakter díla. Zvuky postupně opouštěly svůj zdroj – akordeon – a „vyšinuly“ se v naprosto nekontrolovanou sabotáž, jejíž přesvědčivě garganduovská kolize svědčí zkrátka o jisté ruce autora. Taková lisztovská etuda z Matrixu...

Další skladba Jamese Wanesse nesla název ...dévoiler...déplier... (...odhalit...rozvinout...) Skladba tak popisuje posluchačský proces sebe sama, což je vždycky trochu ošemetné. Už od prvních chvil dílo pracuje s velmi strukturovanými, krátkodechými zvukovými událostmi, které se navzájem přebíjejí, a tu a tam je toho na jedny uši trochu moc. V těch skutečně exponovaných plochách jsem živě viděl sebe sama s epileptickým záchvatem, přiznávám – skladbu jsem nedoposlechl. Navíc mi vadily v přirozeném ambientu subtilní, ve skladbě však nepochopitelně vybuzené zvuky, které z nevinného šplouchání, ťukání mušliček a kamínků dělalo Ligetiho Requiem.

Michal Rataj se ve skladbě Dreaming Life nechal inspirovat svou malou dcerkou, jejíž spokojené odpočívání je jakýmsi zvukovým podpisem. Protože jsem obdobným způsobem „zhudebnil“ svého malého bratra, přesně rozumím autorovu popudu. A i když Michalovu skladbu znám, poslouchal jsem i tentokrát zvlášť zaujatě. S odstupem času mi připadá opojná zvláště druhá část, která se odehrává v nehybném prostoru lidského dechu a jemných konsonancí klavíru a elektroniky. Filtrovaný dech je barevně kompaktnější s měkkým pozadím celé kompozice a překvapivě nezní uměle. Skladba ale působí i vizuálně, ony ty krásné a pevné zvuky nad lidským dechem působí jako ochranná ruka. Charles-Edouard Platel svou skladbou Sawlogy dokonale postavil na hlavu naši A tempovou diskusi o elektroakustické hudbě a pilách. Jeho skladba totiž není z ničeho jiného než ze zvuků pil, které jsou podle autora „krásné a melancholické“. A opravdu je tomu tak – jednou tklivě zpívají, bolestně vzdychnou, zlobivě vrčí – to vše v jakémsi mileneckém hávu. Že by i pila měla duši?

Michal Rataj