Hudební fórum s Wandou Dobrovskou. Český rozhlas 3 Vltava, 7. týden

František Lukáš 17.2.2009

Vše na tomto světě je nějakým způsobem vůči něčemu protikladné. Tedy i zvuk má svůj protějšek v tichu. Toto vcelku jednoznačné a logické tvrzení však musíme stále brát jenom z pohledu lidské bytosti, která je v rozlišení intenzity zvuku relativně velmi omezená. Je možná až filosofickou otázkou, je-li v naší atmosféře absolutní fyzikální ticho vůbec možné,  co to ve skutečnosti je? Není tedy nakonec protiklad „ticho a zvuk“ jenom naší iluzí? Ano, ve vakuu se zvukové vlny nepřenáší, ale lidský mozek si jen stěží dokáže představit, co se s nimi tedy děje. Kam se ztrácí? Nebo vůbec nevzniknou, i když jsou splněny všechny mechanické podmínky pro jejich vznik? Možná tento „zvuk“ jen neumíme vnímat, a tudíž se pro nás stává metafyzickou záležitostí, o níž je možno v mnoha různých rovinách meditovat.

V duchu této meditace bylo sestaveno sedmé Hudební fórum tohoto roku s podtitulem „Hudba z ticha do ticha“, kterého se úspěšně, poutavým slovem i výběrem skladeb, ujala Wanda Dobrovská. Fenomén ticha v hudbě je myslím v dnešní době velmi aktuální. Jak bylo během týdne řečeno a dokázáno, jde často právě o určitou metafyzickou či symbolickou rovinu. Jak vyjádřit ticho ve zvuku-hudbě? Tato paradoxní otázka se zdá být nezodpověditelná, ale určité možnosti se právě v rovině symbolické a významově přenesené přece jen nachází.

Slyšeli jsme hudbu Giji Kančeliho (*1936), která je cíleně vedena v tiché meditativní rovině, a tu navíc umocňuje originální čerpání z melodicko-harmonického světa církevní modality. Toto tiché úsporné zvukové plynutí však u Kančeliho zdaleka není jen prvním plánem. Stejně tak úsporné, ale zato velmi výrazné vstupy v extrémně silných dynamikách způsobují v jeho hudbě velkou dramatičnost a ta je o to větší, oč jsou tyto vstupy kratší, méně početné a méně očekávané. Takto chápané ticho se skutečně podobá takzvané „tiché meditaci“, která je zároveň vytržením.

S podobným záměrem komponovali i další uvádění protagonisté Hudebního fóra, přičemž Giacinto Scelsimu (1905-1988) šlo prý výhradně o dosažení transcendence a setření rozdílu mezi hudební tvorbou, jejím poslechem a meditací. Právě transcendenci či ono metafyzično považoval Scelsi za pravou tvořivou sílu a on sám se cítil být  pouhým zprostředkovatelem těchto idejí. Na této vlně se nesla i skladba Blaženstva Alexandra Knaifela (* 1943). Cesta určité atmosférické, ničím cizorodým nenarušované meditace v jeho díle je další z představených rovin práce s tichem vyjádřeným hudebními prostředky. Ač je svojí rozlohou a tempem podobná formám Giji Kančeliho, postrádá ony dramatické kontrastní plochy, čímž se z ní stává bezbřehý hudební tvar, který zdánlivě neobsahuje žádné napětí. Přistoupí-li však posluchač na tuto hru a splyne se znějícím proudem, prožije relativně dlouhý, bohatý a naplněný čas.

Giacinto Scelsi

Morton Feldman (1926-1987) – téměř synonymum ticha v hudbě. Mimo již výše zmíněné principy užívání s ním Feldman pracoval také jako s platformou, prostorem či hudebním pozadím, do kterého vkládal různé ohraničené zvuky, jež si posluchač užívá v prvním plánu separovaně, a až ve druhém plánu kontextově. Musí však ticho pojmout jako základní barvu, která jednotlivé zvuky propojuje a dává jim jednotný vyšší řád. Toto je ze tří uváděných skladeb zjevné zejména v díle Routine investigations.

John Cage

Dodnes kontroverzní John Cage (1912-1992) je tvůrcem, který dovedl práci s tichem v hudbě do největšího extrému ve skladbě 4´33´´, čímž, jak bylo řečeno, dokázal, že absolutní ticho vlastně reálně neexistuje. Oproti Feldmanovi nastavuje totiž posluchači jenom prázdné pozadí, jež dotváří buď reálné ruchy v sále, nebo individuální plynutí myšlenek, přičemž obojí lze vnímat jako hudbu nebo meditaci. V pořadu jsme však vyslechli dvě jiné Cageovy skladby Kvartet pro bicí a 14 (Jedna na čtvrtou), které, jak bylo řečeno moderátorkou, nejsou pouhým konceptem ale „hudbou“. Dovolil bych si jen podotknout, že tím byl myšlen nejspíš rozdíl mezi hudbou zkomponovanou a hudbou vycházející z konceptu, který je do výsledného hudebního tvaru dotvářen až interpretem nebo dokonce posluchačem. Nicméně by bylo, zvláště v tomto pořadu, na místě pokusit se o rozhlasovou verzi 4´33´´.