A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Hudební fórum s Ondřejem Štochlem. Český rozhlas 3 Vltava, 5. týden

Jan Fila 3.2.2009

Od 26. do 29. ledna Český rozhlas 3 Vltava odvysílal tentokrát čtyři díly pořadu Hudební fórum, které byly svěřeny Ondřeji Štochlovi. Tento skladatel a violista je uměleckým vedoucím známého pražského ansámblu Konvergence. Ve všech večerech, s výjimkou středy, byly zařazeny nahrávky tohoto špičkového tělesa. Autor pořadu vybral do cyklu hudbu, která je mu blízká, takovou hudbu, která mu osobně byla a je dosud zapotřebí. Celý cyklus byl doplněn řadou jeho subjektivních komentářů.

Morton Feldman	V pondělí nám byl představen americký skladatel Morton Feldman (1926 – 1987). Ten je pověstný svým přístupem ke kompozici, ve které neguje veškeré prostředky běžné hudby. Práce s kontrasty i všudypřítomná asymetrie umožňuje předvídatelnost ale okamžitě i nepředvídatelnost jeho kompozičního světa. Veškeré jeho inspirace pocházely výhradně z mimohudebního prostředí.
Nejprve jsme vyslechli skladbu *Viola in My Life II* (1970), která je součástí stejnojmenného čtyřdílného cyklu zkomponovaného pro violistku Karen Phillips. Ondřej Štochl zařadil svou vlastní interpretaci s ansámblem Konvergence z živé nahrávky koncertu 20. září 2007. Asi jedenáctiminutová skladba přináší specifický Feldmanův princip vnímání času, kdy jsou posuny ve vývoji skladby téměř nerozpoznatelné. Vertikála komorního ansámblu je složena výhradně z disonancí, které ale v takovémto systému působí zcela opačně - jako libozvuky. Celá skladba se nese ve velmi slabé dynamice bez nějakého výraznějšího kontrastu. Pozdější Feldmanův vývoj směřuje k čím dál větším plochám, kdy již nelze hovořit o vnímání času v evropském slova smyslu. V závěru života tvořil skladby běžně o délce dvě až pět hodin (!).

Morton Feldman

V pondělí nám byl představen americký skladatel Morton Feldman (1926 – 1987). Ten je pověstný svým přístupem ke kompozici, ve které neguje veškeré prostředky běžné hudby. Práce s kontrasty i všudypřítomná asymetrie umožňuje předvídatelnost ale okamžitě i nepředvídatelnost jeho kompozičního světa. Veškeré jeho inspirace pocházely výhradně z mimohudebního prostředí.

Nejprve jsme vyslechli skladbu Viola in My Life II (1970), která je součástí stejnojmenného čtyřdílného cyklu zkomponovaného pro violistku Karen Phillips. Ondřej Štochl zařadil svou vlastní interpretaci s ansámblem Konvergence z živé nahrávky koncertu 20. září 2007. Asi jedenáctiminutová skladba přináší specifický Feldmanův princip vnímání času, kdy jsou posuny ve vývoji skladby téměř nerozpoznatelné. Vertikála komorního ansámblu je složena výhradně z disonancí, které ale v takovémto systému působí zcela opačně - jako libozvuky. Celá skladba se nese ve velmi slabé dynamice bez nějakého výraznějšího kontrastu.
Pozdější Feldmanův vývoj směřuje k čím dál větším plochám, kdy již nelze hovořit o vnímání času v evropském slova smyslu. V závěru života tvořil skladby běžně o délce dvě až pět hodin (!).

Skladbu For Bunita Marcus (1985) napsal Feldman pro svou žačku, ke které měl velmi silný osobní vztah. Vyslechli jsme „jen“ pětadvacetiminutovou ukázku z jednasedmdesátiminutové skladby v podání švýcarské klavíristky Hildegard Kleeb. Již v průběhu začátku ukázky se s námi Ondřej Štochl rozloučil a my se mohli ponořit do bizarního světa této kompozice. Platí k ní obdobná charakteristika jako u té předchozí.

Hned na úvod druhého večera se Štochl vyznal z lásky k extrémně statické hudbě. Tématem pořadu mohlo být očištění fragmentů od tradičních hierarchických vztahů, jinými slovy taková hudba, která zní v daném okamžiku bez výraznějších souvislostí předchozího a následného vývoje skladby.
Prvním uvedeným autorem večera byl německý skladatel Albert Breier (*1961). Představil se Čtvrtým smyčcovým kvartetem (2004, dva náhledy partitury: 1., 2.). Autor byl silně ovlivněn estetikou Mortona Feldmana. Opět se jedná o velmi statickou hudbu, ale materiál je širší. Obsahuje extrémně složitý, téměř nevnímatelný rytmus, čisté konsonance, ale i mikrointervaly, celkově je kompozice mnohem proměnlivější. Breier svou inspiraci též hledá mimo hudbu, ale na rozdíl od Feldmana, který ji často nacházel v perských kobercích, Breier ji objevuje v tradiční čínské malbě. Štochl se domnívá, že oba autoři mají společné absolutní zprůhlednění faktury a maximální obnažení každého detailu a jeho očištění od stavebně-hierarchických vztahů. Dílo jsme vyslechli z živé nahrávky ansámblu Konvergence z koncertu 6. listopadu 2007 v Berlíně. Tato skladba mne zprvu příliš nezaujala. Na rozdíl od Feldmanových kompozic jsem měl během poslechu této dvaadvacetiminutové skladby pocit naprostého rozbití celku a absolutní nahodilosti vstupu jakéhokoliv nového prvku. Nálada skladby se po celou dobu neměnila, avšak vyvolávala ve mně dosud nepoznané pocity a musel jsem dát Ondřeji Štochlovi za pravdu, že takováto hudba stojí za poslech.

Brněnský skladatel Pavel Zemek-Novák (*1957) dospívá k jinému způsobu očištění. Dle jeho vlastních slov ho zajímá úplné odstranění disonance (viz rozhovor Tomáše Pálky s Pavlem Zemkem-Novákem z 16. března 2008). Šestiminutová skladba Nuages blancs pro basklarinet, violu, harfu, kontrabas a klavír (1998), věnovaná památce Gerárda Griseye, pracovala hlavně s tichem, nízkou dynamickou hladinou a téměř absencí jakýchkoliv souzvuků. Vyslechli jsme nahrávku z koncertu 28. dubna 2008 v podání ansámblu Konvergence. Toto dílo pro mě bylo asi nejméně zajímavým z dosud uvedených kompozic. Od Pavla Zemka-Novákajsme dále vyslechli několikaminutové Chrámové sólo pro klarinet sólo v podání Jiřího Mráze (o této skladbě na A tempo revue 25. října 2007 a 28. dubna 2008). Skladba byla sympatickou meditací s příjemnou melodikou a větším množstvím ozdob.

Na závěr druhého pořadu jeho průvodce uvedl ukázku z poslední věty Feldmanovy kompozice Rothko Chapel pro violu, smíšený sbor, sólový zpěv, celestu a bicí. Skladba uzavřela atmosféru prvních dvou pořadů. Přesto jsem měl pocit, že byla vytržená ze svého kontextu, nemohla zapůsobit tak, jak by měla.

Díla dalších dvou pořadů se nacházela na zcela opačné straně hudebního výraziva. Vesměs se jednalo o kompozice sónické s mimořádně složitou vnitřní hierarchizací.
Finskou skladatelku Kaiju Saariaho (*1952), která byla představena známým dílem Lichtbogen (1986) inspirovaným zážitkem pozorování polární záře, není třeba detailněji představovat. Harmonie vznikla spektrální analýzou prázdné struny D violoncella. Využívá melodické a polyrytmické vzorce, na jejichž základě vznikají akordické útvary. Elektroakustická složka stírá barvy jednotlivých nástrojů a hudba tak plyne v drobných záchvěvech symbolizujících třepotání se polární záře. Dílo jsme vyslechli v podání ansámblu Konvergence pod taktovkou Jana Svejkovského.

Kaija Saariaho

Lijnen pro soprán a komorní soubor estonské komponistky Heleny Tulve (*1972)v podání Arianny Savali a NYYD Ensemble bylo další zajímavou exkurzí do světa spektralismu (byť odlišného charakteru, než u předchozí autorky, i když na ní zřetelně navazuje). Skladba byla lyrického charakteru, i když sólový part byl extrémně náročný s množstvím expresivních intervalů. Ondřej Štochl se s hudbou této autorky setkal na mezinárodním festivalu ISCM (International Society of Contemporary Music) v Hongkongu.

Angličana Jonathana Harveye (*1939) představil autor pořadu výběrem dvou částí ze skladby Song Offerings v podání Penelope Walmesley-Clark a London Sinfonietta pod taktovkou skladatele George Benjamina. Toto dílo pro soprán a osm nástrojů na Thákurovy verše má za hlavní téma kontemplaci. Skladatelův záměr byl co nejvíce zapůsobit na posluchače zobrazením všech forem lásky od setkání, poznání až po smrt. Dvě části kompozici představily v nejlepším světle a byl bych rád, kdyby se někdy v blízké budoucnosti mohla objevit v rozhlase celá. Charakteristická je pro ni velmi výrazná mikropolyfonie.

Tōru Takemitsu	Čtvrteční, závěrečný pořad tohoto cyklu Hudebního fóra rozprostřel pestřejší výběr kompozic a stylů. Předchozí autoři byli vybráni s tím zřetelem, jak ovlivnili vlastní tvorbu Ondřeje Štochla. Autor pořadu zvolil ta díla, jež u něho vyvolala spoustu otázek, i když nestojí daleko od jeho vlastního jazyka. Prvním byl japonský skladatel Tōru Takemitsu (1930 - 1996). Z jeho rozsáhlého díla Štochl vybral desetiminutovou skladbu *Rain Spell* (Kouzlo deště, 1982) pro flétnu klarinet, harfu, klavír a vibrafon z volného cyklu Waterscape (Vodní stvol, 1974-82). Takemitsu byl trvale fascinován tématem vody ve všech jejích podobách a stavech: „Když přemýšlím o hudební formě, představuji si ji tekoucí: přeji si, aby i hudební proměny byly plynulé, jako příliv a odliv.“
Kompozici jsme vyslechli v podání ansámblu Konvergence v obsazení, ve kterém ji natočili na jejich první kompaktní disk. Rain Spell je poctou vodnímu živlu ve všech jeho podobách.

Tōru Takemitsu

Čtvrteční, závěrečný pořad tohoto cyklu Hudebního fóra rozprostřel pestřejší výběr kompozic a stylů. Předchozí autoři byli vybráni s tím zřetelem, jak ovlivnili vlastní tvorbu Ondřeje Štochla. Autor pořadu zvolil ta díla, jež u něho vyvolala spoustu otázek, i když nestojí daleko od jeho vlastního jazyka. Prvním byl japonský skladatel Tōru Takemitsu (1930 - 1996). Z jeho rozsáhlého díla Štochl vybral desetiminutovou skladbu Rain Spell (Kouzlo deště, 1982) pro flétnu klarinet, harfu, klavír a vibrafon z volného cyklu Waterscape (Vodní stvol, 1974-82). Takemitsu byl trvale fascinován tématem vody ve všech jejích podobách a stavech: „Když přemýšlím o hudební formě, představuji si ji tekoucí: přeji si, aby i hudební proměny byly plynulé, jako příliv a odliv.“

Kompozici jsme vyslechli v podání ansámblu Konvergence v obsazení, ve kterém ji natočili na jejich první kompaktní disk. Rain Spell je poctou vodnímu živlu ve všech jeho podobách.

Dalším uvedeným skladatelem původem z Malajska, nyní působící ve Velké Británii, byl Tazul Izan Tajuddin (*1969), s jehož tvorbou se Štochl setkal též v Hongkongu. Byl nám představen kompozicí s názvem Tenuman II. (2000) pro komorní soubor. Tenuman je malajský výraz pro tkaní a předení. Dle slov autora je základem skladby pět clusterů, které procházejí čtrnácti útržkovými úseky (chcete-li patterny). Ty do sebe zapadají jako kousky dlažby (…) a dojem je kontinuální jako u celistvého designu se vším, co ho tvoří. Skladbu jsme vyslechli v podání souboru Art Respirant pod vedením Šinije Morigučiho. Sedmiminutové dílo mě příliš nezaujalo, zřejmě kvůli nepříliš měnící se barvě. Neustálé užívání zvonkohry skladbě taktéž nepomohlo.

Carola Bauckholt

Německá autorka střední generace Carola Bauckholt (*1959) je pověstná využíváním patternové techniky, leckdy stojící až na hranicích nehudebních zvuků, samozřejmě vytvářenými klasickými nástroji. Skladba Treibstoff (1995) zazněla v podání Thürmchen Ensemble, u jehož zrodu stála autorka, žačka Mauricia Kagela (1931 - 2008), spolu s několika kolegy skladateli. Bizarní zvukovost skladby učinila tuto kompozici jednou z nejzajímavějších celého Hudebního fóra. Upřímně, u této desetiminutové kompozice jsem se bavil.

Posledním představeným autorem Hudebního fóra byl německý skladatel Caspar Johannes Walter (*1964) rovněž působící ve skupině kolem Thürmchen Ensemble. Jeho estetika je taktéž založena na netradičních zvucích ansámblu, ale je pověstný precizností detailu. Chybí zde harmonická i melodická složka, ani výrazná unisona se nestávají vůdčím prvkem, takže každá hudební informace je svébytným motivem. Lichtwechsel I. (1993) pro flétnu a hráče na bicí nástroje, jehož arzenál čítá řadu instrumentů (mj. různé laditelné bubny a skleněnou harmoniku) v Čechách v podstatě nedostupných. Skladbu jsme vyslechli v podání flétnistky Astrid Schmeling a perkusionisty Matthiase Kaula. Tato kompozice mě také nezaujala, postrádal jsem u ní výraznější element, který by nebyl osamocený.

Hudební fórum z tohoto týdne bylo mimořádně zajímavé a i přes občasné rozdílné pohlížení na některé skladby musím konstatovat, že výběr kompozic byl neotřelý a v kontextu tohoto rozhlasového cyklu ojedinělý. Kéž by takovýchto bylo více.