Všechno je o těle! Eva Košinská, Solný sloup, Literární salon, 2008, 79 s.
Ondřej Buddeus 26.1.2009
Nevinná část recenze
Na podzim minulého roku vyšla Evě Košinské (nar. 1984) prvotina Solný sloup. Lyrické básně, které byly doposud dostupné jen těm, kteří se pohybují ve vodách virtuální literární produkce, vyšly do světa v podobě hmatatelné sbírky a nezdá se, že by je tato konfrontace jakkoli oslabila. Naopak to, že je lze v přeneseném i přímém smyslu "potěžkat" s vědomím, že za fikčním světem textů stojí mimo jiné i autor z masa a kostí, jim dodává na síle prvotního apelu i na důvěryhodnosti. Taková úvodní poznámka by byla ještě před deseti lety zhola banálním rozumováním nad těžkostmi literárních debutů, není ale nemístná v současnosti a u toho, kdo se počítal či počítá mezi tzv. internetové autory (důkazem budiž II. díl Antologie české poezie nakladatelství dybbuk, kde najdeme dvě básně autorky v oddíle internetové poesie).
Eva Košinská je minimálně sedmým autorem (vedle G. Plesky, J. Hájka, L. Zedníka, J. Řeháka ad.) z líhně serveru totem.cz. Literární servery, které nesdružují autory generačně, ale především „prostorově“, mají skutečně povahu jakýchsi „topoi“, která podněcují určitou více či méně dominantní estetiku literárních prostředků a jsou jí zároveň utvářeny. Vedle všeobecné stylové reprodukce (především) veršovaných útvarů se zde však objevují i texty, které působí přirozeně nejen ve virtuálním teritoriu, ale zároveň se mu do jisté míry vzpírají a rozšiřují ho výjimečností, která je v tomto prostředí obzvlášť zjevná. Takové povahy jsou mj. i texty internetových debutantů a zůstává otázkou, jak a jestli jsou výjimečné i mimo svůj virtuální svět. Jakou odpověď pak nabízí sbírka Solný sloup Evy Košinské?
Zlobná část recenze
Hora plná skla
Tři lidi ve stínu domu
slyší našlapovat kočky
jejich očima jsou vypáleni
do kůry stromu
až začne padat kostel
budou zvonit průsvitné
záclony jako o život
pak řekneš
slovo
pak přejdeš zastávku
s hlavou otlučenou od spánku
si vzpomeneš na horu
plnou bílého skla
| Citovaná báseň patří do čtvrtého z pěti cyklů sbírky a zároveň je úvodním textem na záložce knížky. Výběrem je skutečně symptomatická, protože ukazuje jeden z hlavních prostředků účinku – jakousi „dominaci obrazů v alogickém řazení“. Obrazy samy jsou velmi rozmanité, jejich souvisení je ovšem nezřídka matoucí a udivující. Nikoliv obrazy, ale jejich sled vyvolává neustálé otázky jak to?, odkud se tohle vzalo?, jak to s tím souvisí? (- proč jsou tři lidi ve stínu domu najednou vypáleni očima koček do kůry stromu?). Odpovědí, které by čtenáře mohly uspokojit, se ovšem nedočkáme. Není jasné, skrývají-li obrazy šifru, symbol či motiv, který se ještě rozvine, nebo něco úplně jiného |  Eva Košinská |
|---|---|
| (co proboha znamená, ptá se uříceně nebohý čtenář, že tři lidi /…/ jsou vypáleni očima koček do kůry stromu?). Stejně tak leckde tušená metafora zůstává uzamčena, jako by přenášený význam byl hermeticky uzavřen v jakémsi trezoru za obrazy, k němuž není klíč. Čtenář klopýtá přes obrazy-výmoly, hrboly a hrany textu, jehož jazyku rozumí bez potíží, aniž by ale směl nahlížet do skrytých významů, které nese. První dojem je vytrvale rozpačitý – má cenu se vydávat do textu, v jehož obrazech se nejspíš skrývají cizí nesrozumitelné hieroglyfy, které nejsou určeny nikomu, snad až na samotný text? Nejedná se vlastně o jakési „sebetexty“? | |
Smířlivá část recenze
Ne všechno se ovšem tak neústupně skrývá v autorčině tajuplné obraznosti. Básně Solného sloupu se často pohybují v důvěrně známém literárním i člověčím prostoru domu, dvora, bytu. Samotná topoi nabízí tápajícímu záchytné souřadnice, základní orientaci, dovolující jakkoli nepochopitelný tok obrazů alespoň trochu sledovat.
Ohněm
Léto bylo prudké
jako by otec odňal pásek
a praštil jím do stolu
až se probudila
zmrtvělá rodina u nedělní tabule
když mouchy bzučely svou osudovou
symfonii, ve vaně našla jsem
ostrov z ledu a namodralé racky bruslaře
krákorali pod okny noční song /…/
Další záchrannou sítí, která čtenáře nenechá na pochybách, že má co do činění s lyrikou a že se smí opřít o jistou čtenářskou zkušenost, je motivická stavba básní. Díky bohatému jazyku autorky, která do něj přirozeně halí své lyrické subjekty, se čtenář nesetká s texty nijak monotematickými, přesto výraznou roli zastávají motivy namnoze centrální (sníh, noc, čas, matka, atd.), z nichž nejvýrazněji a nejúčinněji působí ty tělesné. Lyrické já využívá těla jako brány, kudy vstupuje svět „dovnitř“ a vystupuje v obrazech „ven“. Nebo: lyrické já využívá těla coby membrány, která v obou směrech proměňuje průchozí skutečnost – vnější i vnitřní. Pohyb je neustálý, tajemství ceděné skrze já-(mem)bránu-tělo (systém cév, spánky, zuby, čelo, chodidla, hruď, rty, brada, kůže, maso, jazyk, kunda, hřbet, břicho, ruce, hlava, vlasy, prsy, tvář, ústa – výčet je neutuchající) se napíná tím či oním směrem, trhlinka se najde jen tu a tam. Vnitřní i vnější splývá v obrazech a ty se rozlévají do dynamického celku básně. U takových textů je k ničemu se pozastavovat nad jednotlivostmi, protože působí až jako organická součást básně v její úplnosti, v textové mase. Literární prostředky jsou pro autorku jenom prostředky, nikoli cíle.
Rozjasněná část recenze
Dny. Noci.
Zrzavý jed kazí dny
lehké dávení v hotelu
tvrdila – že když urazí hrdlo lahve
nepřijdou. A přece přišli.
V těch chvílích je dobré
Myslet na něco banálního.
Na ohrožené živočichy.
Třeba.
Brali si prostor. Násilím.
Jsem hlavu vyklonila z okna.
Poprava deštěm.
Pokoj pietně utichl – jen v topení divně
harašilo zmrtvýchvstávání o patro níž.
Ony „trhliny“ mají pro čtenáře naprosto nezastupitelnou funkci. Představují skulinu, v níž je najednou vidět jasně a natolik ostře, až to člověk pocítí „na vlastní kůži“. Fikce lyrického já se dostává pryč z textové obraznosti, pryč z papíru - a čtenáře se „dotkne“. Společný těmto tělesným trhlinám je ironický podtón. Skrze ironii je najednou čtoucí pozván do fikčního světa textu a objevuje se v jeho souvislosti (v básni uvedené výše je taková ironie cítit slaběji než např. v básni Kam s ním: /…/ tak jako pokaždé / natřásání hrudí a snaha / o zušlechtění interiéru // s exteriéry nadměrná spokojenost /… nebo v básni Hlava XXIII: nikdy hlavou – jen ústy: / do telefonu nikdy nesmíš křičet – že je ti zle / že v koberci cítíš neviditelné živočichy / do telefonu se můžeš leda modlit //…). Ironie jako literární prostředek svou podstatou přímo vybízí ke spolupráci, říká čtenáři pousměj či ušklíbni se spolu se mnou, zatímco s mocenskými ambicemi lyrické obraznosti stojí v příkrém kontrastu. Zdá se, že autorka si toho je vědoma.
Právě těmito ironickými trhlinami rytmizuje obraznost svých básní (rytmem se tu ovšem nemíní žádné metrické chování lexika ve verších). Při prvním čtení vyváří obrazový rytmus dojem neustálého přílivu, někdy až záplavy, do tohoto proudu ale posléze vchází ironické body obratu, a z přílivu se stává odliv. Obrazy se na čtenáře valí až do té chvíle, než si uvědomí, že je začíná sledovat - a ony ustupují. V tomto okamžiku je ovšem čtenář lapen, aniž by o tom věděl, aniž by chtěl. Předchozí vztek interpreta (= čtenáře/chudáka, který se navykl veršované texty dešifrovat) se ztrácí. Interpretace volky nevolky končí, neboť je bezpředmětná, už není důvod pátrat po přenesených významech; a obrazy, ať už je jejich logika jakákoliv, volně a přirozeně přistupují i uhýbají. Čtenář se dává do pohybu spolu s nimi a je odměněn – texty ho bez jakékoliv námahy přijmou, některé přímo vtáhnou. Pokud si i nadále snaží udržet odstup, vlastní výchozí pozici, báseň ho odmítá. Tak smí jen sledovat obrazy, jakákoliv ironie zůstává plně v režii lyrického subjektu.
V tomto ohledu lze básně Košinské považovat za skvělou lyriku. Ta je ze své povahy diktátorská, nesnese odpor čtenáře. Pobídek k dešifrování zakukleného významu je minimum a všechny texty sbírky jsou vesměs prosty tohoto druhu lyrické sdělnosti. Její básně jsou výjimečnou lyrikou právě v tom ohledu, že se skutečně jedná o texty „an sich“, které deformují sebou i v sobě okolní svět do té míry, že musí vytvářet svět vlastní, aniž by byla ovšem cítit jakákoliv autorská povýšenost či vychytralost. Lyrický svět Solného sloupu je velmi ženský (mj. právě výraznou tělesností na úkor logiky), prostý patosu, bez nároků na kosmické pravdy, a tón, jímž promlouvají jednotlivá lyrická já, je hlasem skromné a důsledné existence.
Poňoukavý závěr recenze
Texty Evy Košinské vyžadují zvláštní intelektuální výkon, chtějí, aby čtoucí své veškeré naučené povědomí upozadil, nejlépe zapomněl. Vyžadují to spíš než jednotlivě jako celek sbírky. Ta má místa slabší a silnější, autorský styl je ale dostatečně svébytný a v žádném z textů neupadá do všeobecného lyrického žvatlání, jak by se obzvlášť u debutu mohlo přihodit. Čtení sbírky tak, jak je nabízí recenze, představuje jen variantu přístupu k autorčiným textům a snaha o vyčerpávající popis Solného sloupu by byla zcela iluzorní (místy se nabízí např. poetika surreálné snovosti, uvažovat můžeme i o estetice hermetismu). Že bude sbírka určena především těm, kteří jsou s žánrem lyriky obeznámeni, je přesto dostatečně zřetelné. To je pro čtenáře dobrá/špatná* zpráva, protože se jedná o výraznou lyriku. Případná odmítavá kritika by se mohla pak ohradit spíš proti žánru jako takovému (má lyrika ještě co říct? má to komu říct? atd.) než proti jejímu přesvědčivému zástupci v podobě sbírky Solný sloup. Zbývá už jen dodat na adresu autorky - jaké štěstí, že nemáme co do činění s autorem hotovým - je jasné, že Eva Košinská má ve své poetice řadu možností a cest, jimiž se může vydat.
* nehodící se škrtněte.