Junior Domino Dance Company v divadle Ponec

Jan Fila 22.1.2009

V pondělí 12. ledna a v úterý 13. ledna se v žižkovském divadle Ponec uskutečnilo nevšední taneční vystoupení ansámblu Junior Domino Dance Company. Představil tři choreografie nazvané Ve své kůži, M.U.S.E.S., a 006. Divadlo Ponec se za na necelých osm let své novodobé existence etablovalo jako experimentální taneční scéna.

První patnáctiminutová choreografie Ve své kůži, autorky Mirky Eliášové, byla pro mě nejméně srozumitelná. Hudební doprovodná koláž se skládala z několika vrstev. Nejdůležitější roli v této směsi hrál ansámbl saxofonů, pak smyčce a na závěr smyčce s klavírem.

Junior Domino Dance Company a Martin Levický (uprostřed) po představení M.U.S.E.S.

Za motto pásma si autorka zvolila citát J. Petersona „Někdy se zdá bezpečnější držet se staré vyšlapané cesty, být součástí davu. Ale neexistuje stejná cesta pro všechny, protože každý člověk je obdarován jedinečnými schopnostmi.“ Stejně jako hudba, která měla značně ostinátní charakter, byl pohyb tanečnic hodně se opakující, snad znázorňující nějaký životní stereotyp a vyšlapané cesty. Důležitým prvkem jinak prázdné scény se stal světelný kužel uprostřed, kam se tanečnice toužily dostat, aby byly na výsluní „slávy“. Žádné se to ale nepovedlo natrvalo.

Již při návratu publika do hlediště (po desetiminutové přestávce) se na scéně pohybovaly tanečnice. Druhou choreografii, nazvanou M.U.S.E.S. (M.otion – U.nreal – S.eifert – E.phemeral – S.ound) pro šest múz a jednoho klavíristu, inspirovanou skladbou Lukáše Sommera Býti básníkem, vytvořila Jana Ryšlavá. Autora hudby inspirovaly tři různé básně Jaroslava Seiferta, každá odlišného charakteru: U Pražské lorety, druhá Spící a třetí Den je tak pěkný. I každá fantazie na Seifertovy verše je zcela odlišného kompozičního i stylového charakteru. Mě osobně nejvíce vždy při poslechu tohoto lyrického triptychu oslovuje druhá část. Skladbu s velkým nadhledem zahrál Martin Levický. Bohužel, klavír značky Petrof, na kterém skladba byla přednesena, měl již svá dobrá léta dávno za sebou. Zvláště ve středních a basových polohách nástroj zněl nehezky, příliš kovově a ani ladění nejspodnějších tónů nebylo ideální. Mimoděk mi tak na mysl přišel pokus obrozeneckých jazykových puristů o přejmenování (dle jejich mínění německého) názvu nástroje na prstobřinkoklapadýlko… Vyznění proto nebylo ideální a to skladbě značně ublížilo. Choreografie plynula celou produkcí a nijak nerušila. Možná proto, že předlohu znám už od její premiéry, neměl jsem s pochopením jednotlivých obrazů problém. Vzhledem k tomu, že v programu názvy jednotlivých částí, ani třeba Seifertovy básně zmíněny nebyly, domnívám se, že publikum bylo schopno reflektovat jen „klidnější“ a „dramatičtější“ části.

Představení 006

Na závěr jsme zhlédli choreografii nazvanou 006, jejíž autorkou byla představitelka streetdanceové scény Qaša. Pro hudbu vybrala mix Buddha bar. Byla to směs rytmické hudby elektronického původu oscilující na pomezí současné taneční hudby a stylově někde kolem glassovského minimalismu. Toto představení bylo vrcholem večera. Jen bych si přál, aby reprodukovaná hudba nebyla tak moc nahlas… Autorka choreografie vystačila s minimem prvků.

Zcela jsem neporozuměl smyslu krátkého intermezza vyšinutého mima (který snad kdysi býval ve světlejších chvílích svého života smutným pierotem), když nabízel publiku nalezený přebytečný střevíček. Líbilo se mi ale, kterak pět tanečnic nakládalo s krejčovskou gumou a v závěru s ní vytvořili společně s tanečníkem jakýsi rotující mechanismus. Rozhodně jsem nelitoval poměrně dlouhé cesty mrazivou nocí nehostinným Karlínem, tento večer stál za to.

Představení 006

 

Foto: Jan Fila