Hudební fórum s Jiřím Temlem. Pražské premiéry 2008. Český rozhlas 3 Vltava, 3. týden

Lukáš Sommer 20.1.2009

 

Dramaturgové pořadu Hudební fórum nebývají příliš vynalézaví pokud jde o konfrontaci post-romantických a dejme tomu neotřelejších opusů. Dojem ze skladeb se často úplně vynuluje, ta lepší je svým méně zajímavým protějškem nemilosrdně stahována do náruče nudy, té horší kontext ještě víc ublíží. Byť je pořad zaměřen na festival, který je na konfrontační dramaturgii založen, člověk očekává uvážlivou selekci. Za sebe jsem měl opačný dojem, dramaturgie navíc nechtěně upozornila na Achillovu patu oné pozdně-pozdně-romantické sféry naší hudební scény – instrumentaci.

Z ní jako by neustále vyčuhovaly kníry Františka Škroupa. Už když jsme jako redakce A tempo Revue loni porovnávali naše a zahraniční partitury, nešlo si nevšimnout, jaký rozdíl – i vizuální – mezi nimi je. Na jedné straně propracovaná, v detailech bohatá suma zvukově-dramaturgické dovednosti, na druhé často vulgární a silácky neobratné zacházení, cele v duchu blokové instrumentace.

Bohužel, náš systém výuky zatím neumožňuje vedené studium stylů 20. století tak, jak je tomu např. ve Francii. V rámci výuky se studenti učí ovládat ansámbl různými technikami skladatelských škol, ale též vyhraněných individualit. Není tedy žádným, jen géniům dostupným tajemstvím naučit se instrumentovat alla Ravel, Berg, Ligeti atd. To vše je víc jak půl století součástí osnov. Nejen skladatelé, ale i studenti hudební teorie (!) si takto napsanou studii mohou za peníze školy natočit, ihned slyšet výsledek a neobjevovat tak ve svých opusech Ameriku. Instrumentace na českých konzervatořích je více méně rozšířená nauka o nástrojích, na vysokých školách chybí metodika, která by skladatele systematicky vedla od snazšího ke složitějšímu – např. v parametru barvy od standardní úpravy souzvuku až k jeho trachtaci směrem k sóničnosti. Všechny tyto vzletné myšlenky končí s prvním „úderem kotlů“ a tak dost o tom.

Úvodní Sinfonia giocosa Pavla Trojana je zdařilou rekonstrukcí Čajkovského symfonismu a lze ji vnímat spíše jako historickou studii, do které je občas implantována nějaká ta synkopa navíc. Detailní analýza skladby je ostatně na A tempo Revue k mání. Co mi však velmi vadilo a co skladbě zkrátka nemohlo prospět, je její bezprostřední sousedství se Seven Lakes Drive pro flétnu, klarinet, lesní roh, housle, violoncello a klavír Tristana Muraila. Pikantní melodické útržky putují jemným instrumentačním předivem a posluchač se může zcela pudově odevzdat do náruče jakési abstraktní hmoty, jejíž obrysy se rýsují teprve dodatečně. A byť měl kritik koncertu Konvergence na Pražských premiérách jiný názor, forma skladby má pevné základy.

Capricorne. Koncert pro bicí a komorní orchestr skladatelky Jacqueline Fontyn je brilantní ukázkou barevné a invenční instrumentace. Orchestr je užit často jako stínující element k dvěma sólistům, jejich hbité a měnlivé kreace jsou zkrátka rajcovní. A právě přitažlivost a do jisté míry „sexy“ posedlost, s jakou se autorka odevzdala pohybu a až tělesné kinetice díla je vysoko nad otázkou stylu. Stejně jako je unavená a buclatá instrumentace Koncertu pro violoncello a orchestr č. 2 Zdeňka Šestáka příčinou dojmu naprostého přetažení díla, styl-nestyl. Zvlášť když sólový nástroj ve skladatelových rukou umí pouze pizzicata a tahy smyčcem...

Jacqueline Fontyn

  
Koncerty Konvergence jsou pro autory středečního fóra dobrou školou a jistota s jakou se začínají chápat méně vyšlapaných instrumentačních cest dalece převyšuje to, co běžně slyšíme z lůna pražských spolků. Michaela Plachká ve skladbě Ruhige Blumen pro klarinet, violu, kytaru a violoncello užila zajímavý způsob zápisu. Celá skladba je vlastně sérií uzavřených bloků, v nichž je hudební dění fixováno tu přesným zápisem, tu vyšší aleatorikou. Přehledné dělení políček dává hráčům dostatečnou volnost, která se přenesla i na mě. Oproti tomu Tomáš Pálka ve skladbě Kapky pro basklarinet, kytaru a bicí nástroje zvolil jako protipól spíše proporční notaci, což jeho naturelu sluší víc. Pálkova skladba přeci jen přesahovala pojem „instrumentace“. Jako bychom byli vystaveni přesně odměřené zvukovosti, která ví velmi dobře, jaké akustické parametry má ten a ten souzvuk v kombinaci s právě a jedině tímto nástrojovým efektem. Paletu barev Jana Rybáře jsem vyslechl jako milou vzpomínku na nečekané osvěžení Konvergentního koncertu na PP 08. Prostě dobrá skladba, legračně schizofrenní, ale i jímavě lyrická.

Skladby čtvrtečního Claude Ledouxe a pátečního Ondřeje Štochla měly mnoho společného, byť se pohybovaly každá v jiném souzvukovém terénu. Ledouxovo Adagio pro smyčcový orchestr je spíše ostré, vertikála je často založena na vrstvení septim a kvart, přesto zní hudba čistě a přirozeně. Štochlovy Sonety jsem už ve své analýze „pasoval“ na jednu z nejlepších skladeb přehlídky, a tak nebudu opakovat totéž dvakrát. Je to prostě skvělá skladba... Ze středečního a čtvrtečního fóra ještě zmíním dva autory. Žlutočervený plakát Olgy Ježkové mě zaujal hlavně tím, jak hudba postupně přehodnocuje zvolený jazyk a dává ho do nových kontextů. Byť se tak děje tou nejspolehlivější cestou – „zadržením“ hudby a ostrým střihem – celek je kompaktní a drží pozornost.

Ondřej Štochl

Ilja Hurník ve skladbě Apollo pro orchestr zase zajímavým způsobem zacházel s melodickými obraty, které dobře známe, ale i tato skladba byla potvrzením toho, že hudba je svým způsobem umění vztahů a kontextů než jednotlivosti.

 

Je leden, milovníci kakofonie se zazimovali a autoři se pomalu připravují na nápor nervů. Pražské premiéry 2009 jsou doslova za dveřmi...