Slavomír Hořínka – Kdyby mi psaní šlo lehce, nebavilo by mě to

Lukáš Sommer 16.1.2009

 

Se Slavomírem Hořínkou se nejlíp povídá u ping-pongu. Protože v době, kdy vyjde tento rozhovor, budeme oba na skladatelském semináři v Poněšicích (kde je ping-pongový stůl), probereme určitě spoustu věcí. A protože se Slávkem pojedu minimálně na jednu zkoušku orchestru do Českých Budějovic, kde se bude hrát jeho Agapás mé?, asi si popovídáme i v autě...  

  

Tvoje hudba je téměř výlučně duchovní. Přiznám se, že mi chvíli trvalo než jsem důslednost, s jakou si počínáš, přijal. Duchovní námět je sice zastoupen v tvorbě takřka všech skladatelů, ale často jako ušlechtilé balení mnohdy docela zemité (ne-li přízemní) muziky. Začnu možná trochu neosobně – jaký je tvůj názor na současnou duchovní hudbu u nás? Sleduješ ji?

Já jsem prodělal konverzi poměrně nedávno a od té doby mě tahle tematika stále přitahuje. Nemůžu si pomoct, ale nic jiného psát nechci, než to, co píšu a jsem rád, že mě k tomu okolnosti nenutí. Na druhé straně jsem si vědom, že mě někdo může považovat za konjunkturalistu, už se mi to stalo. S tím nic nenadělám. Důležité je přece, s jakým úmyslem se člověk do něčeho takového pouští. Chci tím říci, že bych ze sebe nechtěl dělat arbitra, jak to dělají mnozí v diskuzích okolo duchovní hudby. Snad jediné, co bych v téhle souvislosti rád řekl do éteru, je, že mě mrzí poměrně malá stylová pestrost duchovní hudby u nás.

 

V jakém smyslu? Klidně do éteru pověz víc...

Inu, nedokážu pochopit, že když někdo vyznává určité stylové východisko, tak muziku, která je s ním v rozporu, považuje za špatnou. Na poli duchovní hudby to vede k tomu, že se taková hudba považuje za nedostatečně „duchovní“ a to je podle mě hloupost. Krása jako jedna z vlastností Božích je moře transcendence a skladatel je pramínek, který do něho teče, a zároveň je tím mořem napájen. Je to jako koloběh vody v přírodě. No a mohl by někdo střílet jen tak od boku, kolik řek ústí do moře? Tak ať už se jednou provždy přestane prohlašovat, co je ta pravá a jediná duchovní hudba. Někdo píše duchovní hudbu pro polovinu populace, jiný jen pro 10 lidí, ale to nevadí, ne? Obojí je potřeba.

 

Slavomír Hořínka

Jedním z podstatných rysů tvé tvorby je něco, co jsem si pro sebe nazval „hudební hebrejština“, tedy názvuk starodávné, často modálně zvrásněné melodiky. Jak jsi k této poměrně dost vyhraněné poetice došel? Když jsem byl ještě student se spoustou času, poslouchal jsem v knihovně všechno, co mi přišlo pod ruku. Dostaly se mi tak do ruky skladby Svatopluka Havelky. To byl pro mě takový první impulz znovu se zamyslet nad melodií. Když pak člověk pátrá i v mimoevropských kulturách, najde spoustu neuvěřitelně inspirativní hudby. Máš pravdu, že v poslední době je asi v mých melodiích kromě naší lidové noty slyšet i hebrejská, potažmo byzanská muzika. Vědomě ale zpracovávám podněty i třeba z gregoriánského chorálu. Snažím se být otevřený – k novému i starému.

 

Je naopak něco, před čím couváš? Nějaký typ skladatelského myšlení, které prostě nebereš?

Ano, relativizace hodnot. To je mi opravdu cizí. Třeba myšlenku, že umění je to, co se za umění prohlásí, jsem nějak nevstřebal. Jde ale spíš o filozofické pozice než určitý o hudební styl. Z hlediska stylu zvládnu všechno. Něco se mi líbí víc, něco míň, ale apriori nic kvůli stylu nezavrhuju. Když ale skladatel zpracovává podněty typu satanismu, tak se tím odmítám zabývat.

 

Narazil jsi na Svatopluka Havelku, o němž mluvíš docela často. Čím tě jeho hudba přitahuje?

Jedním slovem opravdovostí. On totiž píše z onoho schoenbergovského “musení”. Nezáleží mu na tom, jestli je in, nemá potřebu se zamýšlet, jak se jeho hudba vyjímá ve světovém kontextu, což je samozřejmě dáno i věkem, mladý člověk má více potřebu srovnávání. Svým skládáním vlastně vyjevuje vděčnost za to, co dostal v podobě talentu a vzdává tak Pánu úctu nejlépe, jak umí. To je paráda, ne? Taky je úžasné, že člověk pozná jeho rukopis v jakémkoli harmonickém terénu. Jak v Pěně, tak ve skladbě Alfa a Omega je to 100% Havelka. A to jsou skladby (viděno povrchně)  stylově velmi odlišné.

 

Asi to bude znít naivně, ale jakou roli v tvé hudbě hraje melodie? Ptám se proto, protože mám pocit, že povaha tvojí hudby (ať ji beru odspoda, odshora, zvnitřku) tkví v poly-melodice.

Nejdřív to byl takový studentský vzdor, snaha se vymezovat. Potřeboval jsem dělat věci jinak než takzvaní tradicionalisté i avantgardisté, neb je mi takové škatulkování cizí. Chtěl jsem provokovat avantgardisty melodií a tradicionalisty konstruktivismem. Vlastně mi to nevyšlo, protože jsem dospěl k tomu, že se cítím s tradicí i současností více spřízněn než předtím. Mám ale pocit, že je to cesta, po které chci jít. Myslím tím využití melodie v nejobecnějším slova smyslu jako elementu, který v sobě integruje vše ostatní.

 

Tak to ti to vlastně vyšlo... Jak tě ta kombinace tradičních a dejme tomu avantgardních technik obohacuje?

Právě, že přestávám pociťovat nějaký diametrální rozdíl mezi tradičním a avantgardním. Všechno při komponování se děje skrze nějakou techniku, myslím to obecně. Psát tonálně je součástí určitého souboru technik stejně jako psát seriálně. Někdo třeba náhodou přijde na svůj vlastní způsob jak zacházet s hudební strukturou – a heleme se, další technika. V obecnějším pohledu je i notový zápis technika, jak sdělit svoji představu druhým.

 

Oba ty přístupy – tonalita a serialismus - jsou ale úplně z jiného těsta a pro jeden skladatel často opouští druhý... 

Myslíš? Já si sám pro sebe rozděluju techniky na ty, které vedou snadno k cíli a na ty pracné. Neříkám, které jsou lepší nebo horší. To záleží na každém. Mám ale pocit, že kdyby mi psaní šlo moc lehce, tak by mě to asi ani nebavilo. Vždycky si po nějaké době uvědomím (nebo mě na to někdo upozorní), že se z nějakého způsobu (techniky, chceš-li), který používám, začíná stávat rutina, že se nechávám strhnout k příliš snadné cestě a to je potom na čase se nad sebou zamyslet...

 

Když už jsme se tak krásně zasnili nad problémem tradice – avantgarda, vzpomeň, jak to bylo na AMU. Ten boj na život a na smrt zažil na katedře skladby právě tvůj ročník, nemám pravdu?

Ba ne, to bylo dřív. My už jsme vnímali semináře jako procházku růžovým sadem. A jestli se tam střetávaly odlišné estetiky, tak je to jenom dobře. Myslím, že význam toho dělení je dneska spíš sociologický. Někdo se potřebuje identifikovat jako avantgardista, jiný se zas vůči avantgardě ostře vymezuje a já se kamarádím s oběma.

 

Ze skladatelských diskuzí tě mám zafixovaného jako někoho, kdo většinou nacházel pozitiva i v hudbě, která ti – podle mě – musela být proti srsti. Existuje vůbec skladba, která tě dokáže vytočit tak, že bys jejímu autorovi zabavil počítač?

Nevím, asi by to nemělo žádný efekt. Dneska jsou počítače celkem levná záležitost. Ony totiž ty semináře jsou pro mě místem, kde se člověk může poučit od druhých. Když mi je nějaká hudba proti a nemám co bych řekl, abych tomu člověku jakkoli prospěl, tak raději mlčím, ne? To není jen o chválení, naopak, ale každý má právo na konstruktivní přístup těch druhých. V součastnosti, mezi námi, se ale na semináři spíš mlčí. To je druhý extrém. Jako kdyby ti lidé neměli vůbec co říct a jenom čekali, až bude padla, a oni si půjdou po svých.

 

Leckdy to mlčení trochu chápu. Měl jsi někdy – jako statný doktorand - období krize z akademického kolektivu? Kdy se ti při zaklínadlu „hudební struktura“ prostě dělalo šoufl? Ani ne. Hudební struktura je moc krásné slovní spojení. Vlastně se ale často sklouzne k úplně jiným věcem a to je myslím škoda. Nevím jak tobě, mně tedy připadá, že na seminářích by se mělo mluvit v prvé řadě o struktuře a „jak je to udělané“ a v druhé řadě až o estetice a kolik motýlů mi sedlo na špičku palce u nohy, než jsem tu skladbu napsal. Tyhle věci jsou taky moc důležité a rád o nich debatuju, ale řekl bych, že patří spíš ke sklence vína, než do omezeného času semináře. Jsou totiž nekonečné a když mají punc „akademičnosti“, tak některé výroky mohou i zabolet, a to je škoda.

Slavomír Hořínka

 

Taky jsem párkrát dostal slušnou nálož.... Co když si nás přečte někdo, kdo váhá, jestli jít na AMU podrobit svou hudbu leckdy docela intenzivní diskuzi? Co bys mu poradil? 

Nebát se a nekrást. S tím úplně vystačí.

 

Na čem teď pracuješ? Mám pocit, že orchestrální skladby Žalm, Agapás mé? a ...numquam excidit... jsou už vlastně takový volný cyklus, který se může dál rozrůstat..

Jo, tak z tohohle pohledu je volný cyklus snad všechno, co jsem v poslední době napsal. Letos jsem měl celkem frmol, tak snad budu mít teď víc času. Přemýšlím, že bych začal pracovat na klavírním cyklu. Byly by to zároveň takové studie něčeho nového, co jsem ještě nezkusil. To bych rád...

 

 

Foto: Karel Schuster