Hudební Fórum z Plzně se Zuzanou Zatloukalovou. Český rozhlas 3 Vltava, 2. týden

Marie Sommerová 13.1.2009

Minulý týden Hudební fórum připravil Český rozhlas Plzeň. Na program se tentokrát dostaly  skladby autorů Otmara Máchy, Otomara Kvěcha, Jiřího Kalacha, Miroslava Hlaváče, Luboše Fišera, Josefa Marka, Michala Novenka, Petra Tomeše, Františka Domažlického a Sylvie Bodorové. Skladatelů, jejichž symfonická díla nahrála zhruba v průběhu posledních deseti let Plzeňská filharmonie. Moderátorka Zuzana Zatloukalová provázela každý díl pořadu příjemným, uklidňujícím, někdy skoro až šeptavým hlasem, což v nočních hodinách sluchu velmi lahodí.

Zdá se, že podobným účinkem měla působit i vybraná hudba a jako by to měl být její hlavní zájem, neboť estetika většiny autorů nepřekročila nijak dalece hranice ortodoxního přesvědčení o významu tradice. Tradice ukotvené v romantismu či klasicko-romantické syntéze, s častými prvky lidové hudby (v případě O. Máchy až smetanovsky pojaté). Tvrdím ortodoxní, poněvadž toto přesvědčení (v některých případech se to jeví být skoro až vírou), se opírá o hudební odkaz a generační dědictví starší, nikoli novější. Tudíž nepřijímá odkaz a příspěvek vývoje, tedy jednu z dalších projevů našich tradic celého 20. stol.

Je to svobodné rozhodnutí každého z nás, jak dalece si připustíme k tělu všechen minulý vývoj a co z něj zužitkujeme a co ne. Jen to mě trápí, že o některých skladatelích paní Zatloukalová hovořila jako o těch, kteří se obrací vstříc posluchači, jako by jiní, kteří nepíší srozumitelně (tedy zde míněno dur-mollově), se od posluchačů odvraceli zády. Ku příkladu jsem se dozvěděla, že „Máchovým cílem bylo oslovit posluchače“. Copak někteří skladatelé píší hudbu se záměrem neoslovit je? Pochybuji, i  když samozřejmě ne každému se opak podaří. Jiné tvrzení, tentokrát o skladateli O. Kvěchovi, už docela opíjí rohlíkem. Cituji:  „Kvěch stojí v opozici vůči estetice musica nova a pokračuje v linii evropské hudby, která vyznává rovnoměrnou propojenost všech hudebních prostředků – melodické linie, stavebné souzvukové logiky a zřetelného rytmického členění. Zvuk je  pro něj především nositelem celistvé hudební myšlenky.“ Toto hodnocení dělá dojem obhajoby Kvěchovy tvůrčí činnosti, ale dovoluji si tvrdit, že tu posluchač nepotřebuje, za vše mluví vždy výsledky umělecké snahy. Nicméně hned v první větě by se dalo polemizovat v několika bodech – všechny hudební prostředky (?), a těmi všemi jsou míněny tři vyjmenované (?), a co vlastně každý z nich znamená, jako třeba zmiňovaná melodická linie (?), o druhé větě už nemluvě… Prostě jde o příliš obecná a plytká tvrzení, kterým nevyučení v hudbě nerozumí pro abstrakci použitých pojmů a ti vyučení pro absenci jakékoli konstruktivní a sdělné informace. Zajímavé pak bylo slyšet o Josefu Markovi jako o někom, kdo „patří k autorům s vyhraněnou představou o výsledku svého tvůrčího úsilí“. Samozřejmě, autorova snaha, jež se v tomto pořadu téměř výjimečně (spolu s Jiřím Kalachem majícím zálibu v dodekafonii) k odkazu celého 20. stol. přiznává, asi musí být hodnocena jako vyhraněná… 

Musím říci, že mně, jako člověku vyučenému v hudbě a ve skladbě, dělalo problém přijmout tolik tradiční hudby najednou. Tím nechci dávat najevo, že by se mi z principu taková muzika nelíbila. Jde spíše o to, že s každým poslechem nějakého pro mě neznámého díla ráda objevuji něco původního, originálního a něčím pro mě obohacujícího. Vůbec to neznamená, že to musí být oproštěno od tradice a mít nejnovější moderní trendy. Očekávám něco, s čím jde odvážně a svobodomyslně skladatel na trh, něco odkrývajícího jeho vnitřní bohatý svět, takový, který je něčím jedinečný a proto stojí za to nechat se jím ovanout. Z většiny skladeb fóra jsem však měla dojem muzejních kousků náležejících k české historii, ale zašlých, nemluvících k dnešku. Symfonická předehra Gambrinus již výše zmíněného Otmara Máchy byla pěkná, milá, ale jakoby z dávných časů našich praprarodičů.

Serenata nocturna Otomara Kvěcha (v proslovu moderátorky apelující na upadající vkus naší doby – nepochybně zprostředkující slova autora) s citátem vojenské večerky v úvodu a vojenským budíčkem na konci také odkazuje na jakousi generační nesmířlivost, vzdálenost. Co hůře, tento muzejní opar zavanul i z pera mladého skladatele Petra Tomeše (1980), z jehož tonální skladby Borkiáda I plné prodlev a naivní lidovosti s barokizujícími sekvencemi bylo patrno, jak hluboko se uklání vlivu starých autorit (a jak to mimochodem mladé krvi tak nesluší). Sylvie Bodorová ve skladbách Jubiloso a Come d´accordo (koncert pro klavír) s vyjadřovacími prostředky velkých romantiků (i Ravela) ještě zacházela jakoby zištným způsobem, pro vynucený proud tekoucích slz dojetí. Je to cesta k lidským srdcím, jakou již vynalezli ostřílení Eva a Vašek.

Michal Novenko

Josef Marek

Trochu jiný dojem na mě udělal Michal Novenko svojí absolventskou skladbou z konzervatoře, zvanou Ouvertura, která měla v sobě naopak něco naivně kouzelného a sladce mladistvého, nebo svita z baletu Čarodějův učeň Miroslava Hlaváče, kompozice plná roztomilých nápadů. Z těchto dvou děl mě ovanula opravdovost a přímost. Ovšem nejvíce jsem si takového pocitu užila u skladby Cantus tristis. Requiem pro orchestr Josefa Marka. Autorův vnitřní svět mě okouzlil, připadal mi velmi intuitivní, svobodný, forma díla mě stále uváděla ve zvědavost, instrumentace se hemžila samými barvami a závěrečné sopránové sólo křišťálového zvuku na část liturgického textu requiem působilo jako očistná voda. Dílo ke mně mluvilo. Jazykem dneška, s ušlechtilými pohnutkami.