Radek Malý, Malá tma, Host 2008

Ondřej Hanus 12.1.2009

Radek Malý se nám nějak zmenšuje. Malá antologie německého expresionismu, texty pro malé čtenáře (ať už ve Slabikáři, Šmalcově abecedě nebo Františkovi z kaštanu a Anežce ze slunečnic) a nyní Malá tma. Nenechme se mýlit jejím názvem, je to kniha velké nadsázky, ale ještě většího smutku.

Byla to dlouhá cesta od debutu Lunovis (BB Art, 2001). Tehdy měl Malý ještě problémy s tím, aby udržel verš na uzdě, aby se mu slova nerozpustila v inkoustu. Přesto šlo o vyzrálou prvotinu, která naznačila leccos z jeho pozdější tvorby. Ve druhé sbírce Vraní zpěvy zakrákoral Malý už naprosto sebejistě. Místy jak mu zobák narostl, místy virtuózně. Místy tak, že se člověku rozsněžilo v duši, místy humorně. Místy s písní na rtech, místy se smrtí na jazyku. Nevyslovitelná tíha nepoznatelné nicoty zkrotila jeho verš, ale vybičovala imaginaci a apel. Následovala Cena Jiřího Ortena. Jak utíkat před prázdnotou s vědomím, že to vlastně nejde – takové je téma Větrní, třetí sbírky s podtitulem Zcestné verše (Petrov, 2005). Cestování, vstřebávání, poznávání. A psaní. A Magnesia Litera. A nyní, kdy jindy než na podzim, nastala Malá tma. Jaká je?
Narozdíl od Dory Kaprálové si nemyslím, že by šlo o „nepříliš přesvědčivá stylistická cvičení“, ale chápu, že na první pohled se to tak může jevit. Malý se totiž (ne poprvé, ale poprvé takto intenzivně) ukázal jako Pan Cizelér. Ty své jamby, trocheje a daktyly dokáže sekat s takovou kadencí, jako by měl zítra nastat Weltende. Pijáci pijí, hvězdy svítí a svět hoří. Vadí to snad někomu? Po nás potopa. Anebo ne…? Tato sbírka je totiž přinejmenším třívrstvá. Tu první, nejzjevnější, tvoří ona „stylistická cvičení“ a lze ji spatřit, podíváme-li se na text. Malá tma se dá bez problémů přečíst před spaním, řemeslně je zvládnutá dokonale. Pokud se koukneme nad text, spatříme ďábelsky naostřenou ironii a nadsázku. Malá tma je velká sranda. Infernální, černorudá, ukrutná. Ale podíváme-li se za text, spatříme básníka, který pláče nad tímto ošklivým světem. Jenže pořád brečet nemá cenu, a protože smích a pláč jsou jednou mincí téhož, „tančí se, jasná věc“. Malá tma klame tělem. Snaží se vypadat jednoduše, ale v těch nejlepších momentech taková není.
Jazyk této sbírky je kapitola sama pro sebe. Že Malý zvládá rytmus a rým (v této knize až nápadně často i rým vnitřní) jako malou násobilku, to už víme delší dobu. Přesto slovní ekvilibristika, s jakou se vytasil zde, ohromí. Někdy se takové figury pohybují na hranici samoúčelnosti („Ó Luna Nula“, „Masa masa lidí“, „Koskenkorva Píč“), někdy mají výsostně eufonické kvality („Malátná malá tma“, „Stalo se šero v parku Sanssouci“, „Okřehek zkřehl“), někdy jsou sémanticky zatíženy („Zbabělo léto“, celá báseň „Předseda, soudce“, „Polobůh Polák Položid“). Aliterace, věrná družka, provází většinu textů tam i nazpátek, štěpné rýmové dvojice (trojice, čtveřice…) vytvářejí prostředí neustálého sémantického napětí. To vzniká také kombinováním němčiny a češtiny. Není to poprvé, co germanista a bohemista Malý používá tuto moderní variantu makarónské poezie. Je to nepochybně významuplné. A souvisí to i s častými intertextovými narážkami („Mor na vás! Trakla!“, „Ožralou Prahou potácí se Bondy, / bez nebe Berlín, bruslí po něm Heym“, „Temno. Jako od Jiráska.“, „Po střechách spěchá doktor Caligari.“). Těmito (i jinými) signály dávají texty najevo, že jsou otevřené a poučené, a přesto důsledně provázané a neelitářské.
Jedním z hlavních motivů zůstává (důsledně feminizovaná) luna, pobavená, s úsměvem sledující, jak se náš svět zmítá v explozích tělesnosti a zmatku. Ostatně téma konce světa, tolik frekventované v milovaném expresionismu, se táhne Malého sbírkou jako krvavě rudá nit. Není ani tolik ve slovech, jako v celkové sémantické gestikulaci, v ovzduší sbírky. Je to taková kapesní apokalypsa. Taková malá tma, která se nám odvíjí před očima jako film. A to není náhoda! Vždyť jeden z „vynálezů“ expresionismu, tzv. řadicí styl (Jakob van Hoddis, Alfred Lichtenstein, Georg Trakl) je filmem inspirován. Před očima nám utíká snímek za snímkem a my, čtenáři/diváci omezení svými smysly, je vnímáme jako plynulý pohyb. Takto zběsile trhané, ale ve výsledku plynulé jsou i básně z Malé tmy.
Nelze však jen chválit. Malá tma obsahuje několik zcela zbytečných básní. Ani ne tak zbytečných slov – když Malý chytne text za správný konec, už si ho nenechá utéct. Ale když špatně začne, už neumí couvnout. Taková jsou třeba veršovánky s incipitem „Česko prý hledá Superstar“, resp. „Mí tajní svatí“. Zbytečně ukecaná je předposlední „Nostalgie“. Závěrečné čtyřverší „Kluci nám mávali, holky se mračily“ působí, jako by někdo chtěl mermomocí udělat tečku za knihou. Takové rozloučení. Ovšem zbytečné. Škoda, že se autor neodhodlal k radikálnějšímu proškrtání. Nebýt podobných lapsů, Ivo Harák by možná nemusel serveru www.czlit.cz napsat, že po básníkovi chce, aby „básně nejen psal, aby nad nimi přemýšlel, aby je do důsledků domýšlel“. Pochybuji ovšem, že by řešením (jak navrhuje Harák) mohl být nerýmovaný volný verš. Řekl bych, že spíše větší pokora.
Sečteno a podtrženo, Malého nová sbírka nejlepším možným způsobem navazuje na přednosti předchozích knih, není však zcela oproštěna ani od jejich neduhů.