A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

08´ Konvergence No.5 8.12.2008

Marek Kopelent 10.1.2009

Ty nešťastné střety koncertů v jednom dni, navíc spolků, které jsou si blízké svou stylovou orientací! A tak se v pondělí 8. 12. 2008 konal koncert souboru Moens v 19.30 hod. v klášteře sv. Anežky, zatímco pozorní kolegové z Konvergence posunuli začátek své akce v kapli sv. Vavřince na nezvyklých 20.30 hod. Myslím, že se to odrazilo i na nižší návštěvě, než býváme u Konvergence zvyklí. I to, že koncert neobsahoval ani jednu premiéru, nebývá obvyklé. Ale dobře tak, ona manýra festivalů poválečné avantgardy uvádět pouze premiéry a hlavně nutit autory, aby psali pro festivaly stále nové věci, vedla jen k množství bez možnosti dále ověřovat hodnoty premiérovaných skladeb.

Michaela Plachká	Koncert Konvergence zahájila skladba Michaely Plachké For violin, viola, violoncello napsaná při pobytu na letních kursech v rakouském Mürzzuschlagu v roce 2006. Míša (dovolím si tentokrát oslovit autory křestními jmény, známe se ze školy přeci dost dlouho) stále hledá cestu, jak zapojit do své hudební řeči ohlasy moravského folklóru, žel, nemám prozatím pocit, že by dospívala k uspokojivému řešení. Ostatně je to úkol až pošetilý vzhledem k tomu, že hudba 19. i 20. století z folkloru dostatečně čerpala v různých slohových kontextech. Asi to chce čas.
Nevím, jestli tato snaha ovlivňuje i její osobní styl do té míry, že je založen na tónovém materiálu převážně v diatonice („přesouvání tonálního centra“ mi zní půvabně i když učeně) a tak se také případná folklorní charakteristika (melodická, rytmická, harmonická) do okolí skladby nerušeně zapojuje. Pak mi ale vadí glissanda, která jsou přeci jen z jiného světa. Zvláštní je i to náhlé ukončení skladby jakoby v polovině vyslovené myšlenky – že by bylo v Mürzzuschlagu příliš krásně a chtělo se od stolu raději utéci na alpské louky?

Michaela Plachká

Koncert Konvergence zahájila skladba Michaely Plachké For violin, viola, violoncello napsaná při pobytu na letních kursech v rakouském Mürzzuschlagu v roce 2006. Míša (dovolím si tentokrát oslovit autory křestními jmény, známe se ze školy přeci dost dlouho) stále hledá cestu, jak zapojit do své hudební řeči ohlasy moravského folklóru, žel, nemám prozatím pocit, že by dospívala k uspokojivému řešení. Ostatně je to úkol až pošetilý vzhledem k tomu, že hudba 19. i 20. století z folkloru dostatečně čerpala v různých slohových kontextech. Asi to chce čas.

Nevím, jestli tato snaha ovlivňuje i její osobní styl do té míry, že je založen na tónovém materiálu převážně v diatonice („přesouvání tonálního centra“ mi zní půvabně i když učeně) a tak se také případná folklorní charakteristika (melodická, rytmická, harmonická) do okolí skladby nerušeně zapojuje. Pak mi ale vadí glissanda, která jsou přeci jen z jiného světa. Zvláštní je i to náhlé ukončení skladby jakoby v polovině vyslovené myšlenky – že by bylo v Mürzzuschlagu příliš krásně a chtělo se od stolu raději utéci na alpské louky?

Marie Sommerová se po odmlce představila skladbou *Kniha nocí* pro flétnu, klarinet a harfu na vybrané texty ze stejnojmenné knihy francouzské spisovatelky Sylvie Germain (2008). Marie ani tentokrát neopouští svůj křehký svět poezie, v němž celkem jednoduchými prostředky vytváří málo proměňovanou, básnivou atmosféru, která bez jakékoli popisnosti ve vztahu k textu vychází evidentně z knihy a ze vztahu skladatelky k ní, což je důležité a obousměrné.	Marie Sommerová
Otázkou pro mě zůstává, jak skladba působí při absenci čteného textu, kdy šest částí následuje za sebou, byť odděleně. Nemyslím si, že by v celku bylo mezi nimi dost kontrastu, což je jakási daň za jednotu stylu a atmosféry. Dojem ze skladby narušilo ovšem čtení textu. Tomáš s Míšou prostě nejsou technicky vybaveni tak, aby interpretovali uspokojivě text jak ve vztahu k jeho obsahu (včetně rytmu, kadence, dynamiky apod.), tak k akustickým podmínkám. Ještě dvě poznámky: Neznámá dáma u harfy by při hře, kdy ovládá sedm pedálů nástroje, neměla nosit střevíce na vysokém podpatku. I když to patří k módě, při práci nohou ruší klapavé zvuky... V koncertním programu dále chyběly údaje o tom, pro jaký typ interpretů byly skladby napsány (např. pro klavírní trio, smyčcový kvartet nebo vyjmenování nástrojů) a mezi uvedenými interprety chybělo jméno harfenistky.

Marie Sommerová se po odmlce představila skladbou Kniha nocí pro flétnu, klarinet a harfu na vybrané texty ze stejnojmenné knihy francouzské spisovatelky Sylvie Germain (2008). Marie ani tentokrát neopouští svůj křehký svět poezie, v němž celkem jednoduchými prostředky vytváří málo proměňovanou, básnivou atmosféru, která bez jakékoli popisnosti ve vztahu k textu vychází evidentně z knihy a ze vztahu skladatelky k ní, což je důležité a obousměrné.

Marie Sommerová

Otázkou pro mě zůstává, jak skladba působí při absenci čteného textu, kdy šest částí následuje za sebou, byť odděleně. Nemyslím si, že by v celku bylo mezi nimi dost kontrastu, což je jakási daň za jednotu stylu a atmosféry. Dojem ze skladby narušilo ovšem čtení textu. Tomáš s Míšou prostě nejsou technicky vybaveni tak, aby interpretovali uspokojivě text jak ve vztahu k jeho obsahu (včetně rytmu, kadence, dynamiky apod.), tak k akustickým podmínkám.

Ještě dvě poznámky: Neznámá dáma u harfy by při hře, kdy ovládá sedm pedálů nástroje, neměla nosit střevíce na vysokém podpatku. I když to patří k módě, při práci nohou ruší klapavé zvuky... V koncertním programu dále chyběly údaje o tom, pro jaký typ interpretů byly skladby napsány (např. pro klavírní trio, smyčcový kvartet nebo vyjmenování nástrojů) a mezi uvedenými interprety chybělo jméno harfenistky.

Následovalo Šestero pohádek pro Markétku od Ondřeje Štochla pro klarinet, violu a kytaru. Části, nenápadně oddělované, jsou naplněny dostatkem nápadů, které upoutají pozornost i díky uměřené formě. Velmi zajímavě je do hudebního Ondrova jazyka zapojena kytara, umocňující intimitu očekávaného pohádkového ladění skladby a nabízející řadu krásných barevných míst. Omlouvám se Ondrovi za svou omezenost, ale dát do souvislosti záměry vyplývající z pozorování dítěte - které tak, jak byly formulovány, působí do jisté míry naivně - s realizací v hudbě, se mi nedařilo. Ona ta skladba zní zcela autonomně bez potřeby být doprovázena psychologickými úvahami.

Malá obecná poznámka k programovým textům: Milí autoři, buďte opatrní, spíš střízliví než košatí v představování své skladby, neboť, jak praví zkušenost starších, začasté lze negativně ovlivnit i pozitivní působení skladby, nenajde-li hledající posluchač jednotu mezi proklamovaným a skutečným vyzněním díla.

Tomáš Pálka ve skladbě Les gouttes pro klavír (2006) mě poněkud zmátl a ztížil mi poslech poukázáním na to, že skladba je důsledně seriální – nevím, v jakém smyslu byl tento pojem použit. Série – řada, by mohla být samozřejmě i diatonická, zřejmě i s oktávami. Nevím, nerozumím, bylo by třeba vizuálního poučení v analýze. Dílo působí impresivně, také paradoxně, chvílemi improvizačně s barevným využitím pedálu nebo hry na tlumenou strunu, rozezvučenou přes klávesu apod.

Jiří Kadeřábek a jeho Joie sur terre pro klarinet, violu a klavír (2006) mě nejprve dráždí tím, že mi tam chybí člen ke slovu „terre“. Ale asi je to v pořádku. Skladba je bohatě strukturovaná v tektonice (dají se postihnout návraty některých nápadů jakožto formotvorný princip), ve výrazu (nápadné je jakési střídání vzruchu a klidu, je v tom i něco dramatického).	Jiří Kadeřábek
Najednou se vše zúží do jednoho tónu. Nemyslím ovšem, že pouhá citace je zárukou duchovního rozměru části skladby. Závěr se mi líbil, byť byl poněkud protahován.

Jiří Kadeřábek a jeho Joie sur terre pro klarinet, violu a klavír (2006) mě nejprve dráždí tím, že mi tam chybí člen ke slovu „terre“. Ale asi je to v pořádku. Skladba je bohatě strukturovaná v tektonice (dají se postihnout návraty některých nápadů jakožto formotvorný princip), ve výrazu (nápadné je jakési střídání vzruchu a klidu, je v tom i něco dramatického).

Jiří Kadeřábek

Najednou se vše zúží do jednoho tónu. Nemyslím ovšem, že pouhá citace je zárukou duchovního rozměru části skladby. Závěr se mi líbil, byť byl poněkud protahován.

Autor skladby Périodes pro komorní soubor Gérarda Grisey (1974) se stal obdivovanou autoritou pro českou mladou skladatelskou generaci a tak se na programu objevil i tentokrát. Hodnotit skladbu by se mi jevilo v kontextu celého koncertu i v pojetí mé kritiky nepatřičné. Zdálo se mi, že hudební těleso nebylo v některých pasážích zcela jisté, což se projevilo občas nevyrovnaností ve zvukové rovině.

Jinak byl celý koncert v interpretaci přesvědčivý, což nejlépe jistě ocenili samotní autoři. Do dalšího úsilí v příštím roce přeje Konvergenci hodně úspěchů Marek Kopelent.