A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Hudební fórum s Josefem Třeštíkem. Český rozhlas 3 Vltava, 52./1. týden

Lukáš Sommer 6.1.2009

Ani přes vánoční svátky nebyli posluchači stanice Vltava ochuzeni o pravidelnou nálož soudobé hudby. Redakce pořadu tentokrát připravila hned dva bloky. Nepočítaje štědrovečerní Rybovku a silvestrovské Čtvero ročních dob, rozhlas nevynechal jediný den, ve kterém by nezazněly nějaké novinky. Jak na nový rok, tak po celý rok – přejme to nejen posluchačům, ale i autorům.

Prvním blokem čtrnáctidenního, svátky roztříštěného cyklu bylo Fórum z nahrávek soudobé hudby. Ano, zazněla například skvělá Hanušova 2. symfonie, půvabná Pastorela Ilji Hurníka a Otmar Mácha v Pohádkách Boženy Němcové okouzlil asi nejen mne, ale pořad mě jako celek příliš nezaujal.

Druhý cyklus si vzal na starost Josef Třeštík a jeho dramaturgický rukopis opět nezklamal. Čtyři pořady zprostředkovaly nejen průřez dílem čtyř individualit, ale i důležité a málo známé informace o pozadí jednotlivých skladeb. Vztah mezi slovem a hudbou tentokrát nepůsobil tak uniformně, jak jsme tomu zvyklí. Moderátor nechá zaznít kratičkou a reprezentativní část z díla daného autora a teprve poté se chopí slova, což je jistě mnohem živější než často sáhodlouhá vyprávění na úvod pořadu. V tak časově omezeném formátu je také jistě lepší posluchače nasměrovat k detailu, třeba i za cenu absence encyklopedických údajů. Na takovou předpůlnoční perličku, že na pohřeb Schnittkeho přijel Boris Jelcin, už člověk jen tak nezapomene...

Arvo Pärt	V dílu věnovaném Arvo Pärtovi jsme vyslechli nejprve *Magnificat. Skladbu pro smíšený sbor*. Nenáročný jazyk autora má nespočet příznivců, kteří jedním dechem vyzdvihují životodárnou prostotu a duchovnost jeho hudby. Jistě je v tom i cosi orffovského. Po vyslechnutí takové skladby vás hned napadne, že skladatelem prostě může být každý, hudba a její výrazové prostředky jsou snadno dostupné.
„Skousne“ to zkrátka i někdo, kdo nemá s novou hudbou žádnou zkušenost. Jistě i to je velká devíza Pärtovy hudby. Nemohu si ale pomoci, šestiminutové přešlapování kolem tří harmonických funkcí, omáčených v průtažných intervalech, mi nepředává nic kromě nudy. Pro někoho je možná zajímavé nahlédnout do osobitého Pärtova zápisu, který tu a tam koketuje s prvky proporční notace. Nikdy jsem ale nepochopil, proč si autor, který tak okázale rezignuje na jakoukoli sofistikovanost, tolik zakládá právě na odlišnosti zápisu – navíc pouze vizuální. *Silouans Song. Skladba pro orchestr* byla vlastně obdobou Magnificat. Prodlevy akordů, které v předchozím díle zpívaly hlasy, nyní hrály smyčce - potud jediný rozdíl. Pozvolně rostoucí vrchol, obligátní závěrečná tišina, duchovno splněno. Teprve *Te Duem. Duchovní skladba pro smíšený sbor* *a orchestr* nese rukopis skladatele. Dlouhé statické plochy jsou řazeny velmi citlivě, ani stopa po školské učebnici tektoniky. Skladba neztrácí dech, což je s ohledem na minimum výrazových prostředků o to cennější. Ale i harmonicky je věta živější a neotlouká nám prázdné religiózno o hlavu.

Arvo Pärt

V dílu věnovaném Arvo Pärtovi jsme vyslechli nejprve Magnificat. Skladbu pro smíšený sbor. Nenáročný jazyk autora má nespočet příznivců, kteří jedním dechem vyzdvihují životodárnou prostotu a duchovnost jeho hudby. Jistě je v tom i cosi orffovského. Po vyslechnutí takové skladby vás hned napadne, že skladatelem prostě může být každý, hudba a její výrazové prostředky jsou snadno dostupné.

„Skousne“ to zkrátka i někdo, kdo nemá s novou hudbou žádnou zkušenost. Jistě i to je velká devíza Pärtovy hudby. Nemohu si ale pomoci, šestiminutové přešlapování kolem tří harmonických funkcí, omáčených v průtažných intervalech, mi nepředává nic kromě nudy. Pro někoho je možná zajímavé nahlédnout do osobitého Pärtova zápisu, který tu a tam koketuje s prvky proporční notace. Nikdy jsem ale nepochopil, proč si autor, který tak okázale rezignuje na jakoukoli sofistikovanost, tolik zakládá právě na odlišnosti zápisu – navíc pouze vizuální.
Silouans Song. Skladba pro orchestr byla vlastně obdobou Magnificat. Prodlevy akordů, které v předchozím díle zpívaly hlasy, nyní hrály smyčce - potud jediný rozdíl. Pozvolně rostoucí vrchol, obligátní závěrečná tišina, duchovno splněno. Teprve Te Duem. Duchovní skladba pro smíšený sbor a orchestr nese rukopis skladatele. Dlouhé statické plochy jsou řazeny velmi citlivě, ani stopa po školské učebnici tektoniky. Skladba neztrácí dech, což je s ohledem na minimum výrazových prostředků o to cennější. Ale i harmonicky je věta živější a neotlouká nám prázdné religiózno o hlavu.

Ke Kajícným žalmům Alfreda Schnittkeho snad ani netřeba něco dodávat. Anonymní ruské básně z 16. století se staly námětem cyklu, který je mimo jiné dokladem neobyčejně vynalézavé Schnittkeho práce s polo-zapomenutými mody, včetně jejich hypo- a hyper- obratů. Zpracování textů je obdobně jako např. v Choir concerto většinou sylabické, co slabika, to nota. Mnohé žalmy začínají jakoby z nekonkrétní mlhy, kdy není jasné, kam se melodický proud vyvine. Postupně vylézají souzvukové kontury, které posluchači náznakem podsouvají tónové centrum. To je však jen zdání, drobným posunem je melodický proud opět vychýlen a napětí roste. Schnittke neuvažoval v kategorii tonality a funkčnosti, sám zdůrazňoval, jaký vliv na jeho hudbu mělo studium serialismu a v Kajícných žalmech je to prostě slyšet. A pak - Schnittke umí čekat, pracuje s posluchačovou percepcí a ví, že konsonance je pro něj skutečným vysvobozením.

Alfred Schnittke

Najít svůj jazyk a nevpustit do svého hájenství cizotu je obecně nejrespektovanější završení skladatelova vývoje a byť to není žádná známka kvality, o něčem to svědčí. Minimálně o tom, že dotyčný nějaká léta shromažďoval, třídil a vyhazoval. Někdy je ta cesta tak trnitá, překotná a plná odboček, že z toho jde hlava kolem. Elliott Carter v roce 1942 je kdosi úplně jiný, než Elliott Carter v roce 1952 a ten zase někdo docela cizí Elliotu Carterovi z poloviny devadesátých let. Pozdní *Adagio Tenebroso* je silně disonantní a abstraktní dílo. Do sebe zakusující se souzvuky jsou jen občas zvrásněny výrazným orchestrálním gestem a déle trvající fráze je cosi, co je sice přislíbeno, ale vždy rázně utnuto.	Elliot Carter
Teprve závěr přinese typické poly-rytmické záseky jako metaforu labilního pnutí - typicky „bezvýchodná“ hudební poetika. *Sonáta pro flétnu, hoboj, violoncello a cembalo* z roku 1952 je až rozkošnicky hravé dílko. Carter dlouhou dobu hledal způsob, jakým uchopit skladbu s dvanácti tóny, aniž by musel přijmout techniky pozdního serialismu. Rokokově zahalený esprit nese stopy neoklasicismu se vším všudy. Nekonečná svoboda dodekafonní skládačky dala Carterovi zcela volnou ruku a posedlost, s jakou si takřka dvacet minut počíná, je zkrátka půvabná. Posedlost pohybem a geometrií se na posluchače přenese tak rychle, že ani nestačíte bádat, jestli už je to dodekafonie nebo jen volná atonalita nebo co. *Tři písně na texty Roberta Frosta* mě zcela omámily a nezbývá mi, než za tento vánoční dárek Josefu Třeštíkovi poděkovat. Jsou to vlastně šansony s ušlechtile instrumentálním přelivem. Všechny tři písně mají chytlavou melodii, trefenou atmosféru z níž nic netrčí. Jediné, co mě výrazně rušilo, byl školený tenor, který v překrásně „civilních“ nápěvech působil až obludně. Možná, kdyby byl part svěřen popovému zpěvákovi, působila by interpretace přesvědčivěji. Při poslechu jsem si vzpomněl na písně Quincyho Jonese ze 70. let, které svou instrumentační rafinovaností předčí leckterou partituru.

Najít svůj jazyk a nevpustit do svého hájenství cizotu je obecně nejrespektovanější završení skladatelova vývoje a byť to není žádná známka kvality, o něčem to svědčí. Minimálně o tom, že dotyčný nějaká léta shromažďoval, třídil a vyhazoval. Někdy je ta cesta tak trnitá, překotná a plná odboček, že z toho jde hlava kolem. Elliott Carter v roce 1942 je kdosi úplně jiný, než Elliott Carter v roce 1952 a ten zase někdo docela cizí Elliotu Carterovi z poloviny devadesátých let. Pozdní Adagio Tenebroso je silně disonantní a abstraktní dílo. Do sebe zakusující se souzvuky jsou jen občas zvrásněny výrazným orchestrálním gestem a déle trvající fráze je cosi, co je sice přislíbeno, ale vždy rázně utnuto.

Elliot Carter

Teprve závěr přinese typické poly-rytmické záseky jako metaforu labilního pnutí - typicky „bezvýchodná“ hudební poetika.
Sonáta pro flétnu, hoboj, violoncello a cembalo z roku 1952 je až rozkošnicky hravé dílko. Carter dlouhou dobu hledal způsob, jakým uchopit skladbu s dvanácti tóny, aniž by musel přijmout techniky pozdního serialismu. Rokokově zahalený esprit nese stopy neoklasicismu se vším všudy. Nekonečná svoboda dodekafonní skládačky dala Carterovi zcela volnou ruku a posedlost, s jakou si takřka dvacet minut počíná, je zkrátka půvabná. Posedlost pohybem a geometrií se na posluchače přenese tak rychle, že ani nestačíte bádat, jestli už je to dodekafonie nebo jen volná atonalita nebo co.
Tři písně na texty Roberta Frosta mě zcela omámily a nezbývá mi, než za tento vánoční dárek Josefu Třeštíkovi poděkovat. Jsou to vlastně šansony s ušlechtile instrumentálním přelivem. Všechny tři písně mají chytlavou melodii, trefenou atmosféru z níž nic netrčí. Jediné, co mě výrazně rušilo, byl školený tenor, který v překrásně „civilních“ nápěvech působil až obludně. Možná, kdyby byl part svěřen popovému zpěvákovi, působila by interpretace přesvědčivěji. Při poslechu jsem si vzpomněl na písně Quincyho Jonese ze 70. let, které svou instrumentační rafinovaností předčí leckterou partituru.

Hudební fórum zkrátka bavilo od začátku do konce. Třeba v některém z příštích pořadů zazní i novější, právě napsaná hudba okolního světa... Happy new year!