Koncert Symfonického orchestru Pražské konzervatoře 1. prosince 2008

Jan Fila 31.12.2008

Kdo prvního prosincového dne zavítal do Sálu Martinů Lichtenštenjského paláce, nelitoval. Konal se zde koncert Symfonického orchestru Pražské konzervatoře pod taktovkou Miriam Němcové. Dvě díla Antonína Dvořáka orámovala zajímavou symfonickou fresku Terezie Švarcové. I přes krajně nepříznivé deštivé a větrné počasí byl sál téměř plný.

Koncert zahájila symfonická báseň Polednice, op. 108 (1896) Antonína Dvořáka (1841 - 1904). Orchestr Pražské konzervatoře se ukázal jako velmi barevné těleso s velmi kvalitními hráči jednotlivých nástrojových skupin. Jen jsem měl po celý koncert pocit, že obsazení smyčcových nástrojů bylo pro pódium Sálu Martinů příliš velké, po celou dobu  koncertu jsme byli drceni masou zvuku. Miriam Němcová volila místy dosti rychlá tempa, na která jako posluchači nejsme běžně zvyklí.

Druhou skladbou večera byla symfonická freska Terezie Švarcové (* 1982) Z leningradského deníku Lýdie Ochapkinové (2007) pro recitátorku, dva soprány, klavír a orchestr. Autorka se inspirovala knihou Blokádní deníky Aleše Adamoviče a Daniila Granina, z níž v díle cituje. Námětem je výběr z deníku Lýdie Ochapkinové, obyvatelky Leningradu, který si psala v prvních měsících nacistické blokády města v letech 1941 až 1942. Vedle autentických ukázek deníku autorka ještě zapojila do míst, kde Lýdie prožívá největší těžkosti svého života, ruský pravoslavný chorál v téměř autentické podobě, jako připomínku neustálého obracení se lidstva k Bohu při tragických událostech života. Objevuje se zde pravoslavné Radujsa Maria (pravoslavné Ave Maria), celý text Věruju (v pravoslavné liturgii Sv. Jana Zlatoústého je to část Credo) a Otče naš. Příběh nás zavádí do obleženého Leningradu, kde se matka stará o své dvě děti. Čelí přitom neustálému strachu z náletů a potížím s nedostatkem potravin. V závěru se jí podaří i s dětmi uprchnout z Leningradu do zázemí ke svému manželovi, vojákovi. Bohužel se v epilogu dozvíme, že ač obě děti doposud přežily, starší syn krátce poté zemřel na žaludeční nemoc stejně jako obrovská masa lidí, která se tehdy dostala z okupovaného Leningradu.

Skladba má dvě roviny – realitu a náboženské vytržení, kdy se ozývá pravoslavná hudba. Hudebně jsou tato pásma zprvu ostře rozlišena, až v závěru se oba světy propojí. Svět reality je charakterizován expresivním výrazem, na hranici tonality. Časté je vrstvení clusterů v dělených smyčcích - zde se pozitivně projevilo velké obsazení, kdy se ani jednou nestalo, že by některá skupina vyzněla dynamicky nevyrovnaně. Části s pravoslavnými zpěvy oproti tomu byly velmi prosté s převahou deklamace. Orchestrální doprovod těchto částí byl oproštěn od zbytečných not, stejně jako zpěvní party. Pro mě zdaleka nejpůsobivější částí bylo Věruju, zpočátku doprovozené nižšími, velmi clusterovými smyčci, deklamované téměř jen na jednom tónu.	Terezie Švarcová
Až po chvíli se napětí uvolnilo a modlitba přinesla hrdince úlevu. Téměř půlhodinová skladba má obrovský tah, formálně tvoří skladba velice pevný oblouk. Celá partitura mě také zaujala precizně vypracovanou instrumentací, která dílo představila v nejlepším světle.

 

Part recitátorky přednesla zaníceně Valerie Zawadská, sólové sopránové party pak sama autorka a Lucie Hájková. Je velká škoda, že nebyla ze strany pořadatelů věnována větší péče ozvučení recitátorky. Ve vzrušených částech se její hlas ztrácel v mase orchestru. Dva konferenciérské reproduktory na krajích pódia celý sál ozvučit nedokázaly. Naštěstí byla z koncertu pořízena nahrávka...