Třídení plus 2008. Kaple sv. Vavřince, 2. prosince 2008

František Lukáš 29.12.2008

 

V kontrastu s nedávno proběhlým festivalem Dny soudobé hudby je projekt Ateliéru 90, zvaný „Třídení“ protkán dosti rozdílnými autory a značně rozdílnými skladbami, což považuji za velké plus celé akce. Rozdílnost je tu zaručena v první řadě věkovým rozptylem uváděných autorů a dále zastoupením různorodých skladatelských zázemí, s čímž do jisté míry souvisí odlišnost ve výběru výrazových prostředků a v celkovém přístupu ke kompoziční práci. Zazněly tu skladby stylově zakořeněné jak v první polovině 20. století, v 60. letech, tak jdoucí po linii posledních let. V žádném případě nepatřím k těm posluchačům, kteří by hodnotili kvalitu uvedených děl na základě výše zmíněných rozdílů, neboť absolutně nevěřím tomu, že by v kterémkoli z široké palety kompozičních přístupů nebylo možné objevit nějaký nový nebývalý pohled a vytvořit tak něco osobitého či alespoň zajímavého. Přesto všechno však myslím, soudě též podle reakcí publika tvořeného z  80% znalci, že na tomto koncertě výrazné kvalitativní rozdíly byly.

Koncert uvedli dva členové Saxofonového Kvarteta Bohemia Kateřina Stupková (barytonsaxofon) a Pavel Fiedler (sopransaxofon) skladbou Dialogy Věry Čermákové (* 1961). Teprve po nahlédnutí do průvodního slova jsem zjistil, že jde o celkem rafinovaně promyšlený cyklus dvakrát pěti částí, v jejichž průběhu se oba nástroje z pomyslného souznění od sebe postupně vzdalují, až se dostávají do opozice, která vrcholí vždy sólem a poté se zase přibližují. To vše za přispění pohybové akce interpretů, která má logicky též akustický dopad. Tato kompozice velmi exaktně dokazuje, že skladatelská práce má vždy dvě důležitá kritéria. Prvním je nápad buď ve formě konceptu, nebo výrazné hudební myšlenky a druhým je často tvrdá práce na jejich realizaci. Je-li pak jedna ze složek jakkoli oslabena, skladba ztrácí na působivosti. Koncept Dialogů je prvotřídním nápadem, způsob jeho zpracování se však bohužel podobá cyklu stylových studií, které studenti kompozice nejčastěji tvoří na poslední chvíli někde v tramvaji. Znám moc dobře ten „tvůrčí“ stav, kdy je lepší to prostě nechat být, a dát si od skládání pauzu. Nápad a jeho zpracování zde podle mě nejsou zcela v rovnováze.

Druhou skladbou, která mě bohužel též neoslovila, byly Galantní písně na texty Václava Lucemburského od Petra Pokorného (1932 - 2008) pro alt a baryton a capella v interpretaci Markéty Dvořákové (alt) a Petra Matuzska (baryton). Až smetanovský způsob rytmizování textu ve spojení se schönbergovskou atonalitou působily někdy téměř jako nějaká komická parodie, a to, mám dojem, nebylo záměrem. Co se týče melodické nápaditosti, působila na mě tato hudba podobně jako ta první.

Petr Pokorný

Rezerva obou tkví dle mého mínění v přílišné jednotvárnosti rytmu i harmonického pozadí. Nápad je pouze v konceptu, ale zvukový materiál není dostatečně proposlouchán a vymodelován. Posluchač nejspíš potřebuje trochu osvěžení v podobě dobře načasovaného kontrastu, gradace atd...
Alois Piňos	Naprosto odlišně na mě zapůsobila skladba Aloise Piňose (1925 - 2008) Saxofonie Bohemia. Zazněla hudba, která naopak byla důsledně vymodelována, i když nelze říci, že by byla něčím převratná. Prostě jsem měl konečně svěží pocit z kusu dobře napsané muziky. Vše, na co jsme u Piňose zvyklí, bylo beze zbytku naplněno. Dokonale vyprofilovaná práce s tónovým materiálem, rytmem, s hudebním časem, témbrem, spektrem atd. Člověk, když to poslouchá, musí jednoduše uznat: „ten chlap prostě věděl“. Saxofonové Kvarteto Bohemia nezklamalo. Nezklamali ani další dva protagonisté koncertu Kamil Doležal (klarinet) a Hanuš Bartoň (klavír), kteří ve druhé půli uvedli hned dvě kompozice. Inquieto pro klarinet a klavír slovenského autora Vladimíra Bokese (* 1946) je též skladbou, jejímž základem je právě ideový koncept.
Nápad postupné „metrizace“ (viz autorovo slovo ke skladbě) a zpětné „demetrizace“ hudebního dění, neboli plynulý přechod z quasi aleatorního statického chaosu k pravidelnému pohybu, který je nositelem napětí. Takto zvolený rámec samozřejmě poskytuje nepřeberné možnosti použití hudebních prostředků. Vladimír Bokes zvolil prostředky z dnešního pohledu celkem tradiční. V tomto hudebním kontextu však působily celkem neotřele.

Druhá zajímavá skladba pro klarinet a klavír ve špičkové interpretaci zmíněných hráčů byla též z pera slovenského autora Ivana Buffy (* 1979), který je však zástupcem mnohem mladší generace. Jazyková hříčka v názvu Perpetum nobile (cosi jako Ušlechtilé či vznešené trvání) již vypovídá leccos o autorově směrování. Dosti jemná a precizně promyšlená zvuková či barevná stránka skladby, z níž je cítit touha po určitém propojení zvuku obou nástrojů, kráčí bezesporu po linii hudebního myšlení posledních let. Jejím nejdůležitějším základem je znalost zvukových spekter a cit pro jejich výrazové uchopení. Ač byla tato kompozice ze všech uváděných děl bezesporu „nejsoudobější“, měl jsem pocit, že jí pro změnu chybí něco po stránce obsahové. Obě díla byla však svým způsobem strhující, na čemž měli nesporně hlavní zásluhu oba interpreti, a to hlavně svojí schopností nalézt a uchopit právě obsah.

Vítaným kontrastem vloženým mezi obě klarinetové skladby byl zpěv doprovázený smyčcovým kvartetem, nazvaný Liebesgesang (Milostný zpěv) skladatele a sbormistra Romana Z. Nováka (* 1967). Skladbu přednesla Kristýna Valoušková (mezzosoprán) za doprovodu smyčcového kvarteta ve složení: Viktor Mazáček a Anna Fliegerová (housle), Ondřej Štochl (viola) a Kristýna Poláková (violoncello). Právě od člověka, který je často v kontaktu se zpěvem, bych očekával, že part sólového mezzosopránu bude nad instrumentální složkou dominovat. Bylo tomu však celkem obráceně.

Roman Z. Novák

Text v němčině, na nějž byla skladba zkomponována a jehož originál i český překlad byl bez jasného udání autora otištěn v programu, se mi jevil velmi poetický a inspirativní. Jeho citlivý obsah byl však projeven hlavně v proměnlivých barvách a náladách smyčcového kvartetu. Naproti tomu nevýrazná zpěvní linie působila pouze jako jemná kontura či doplněk. Možná, že ve formě citlivé recitace (nikoli sprechgesangu) by text, umocněn zvukem kvarteta, působil mnohem sugestivněji. Skladbě, která má spíše impresivní až romantický základ, evidentně škodí tento druh melodiky podobný jednohlasé dodekafonické studii.

 

Vlastislav Matoušek

Bylo by mylné a nejspíš zbytečné hodnotit tvorbu Vlastislava Matouška (* 1948) stejně jako všechna výše zmíněná díla. Ordo Ordinis pro 4 a více libovolných nástrojů - jde o skladbu? Nejsem si jist, a přesto odmítám tvrzení, že jde o něco nahodilého, prázdného a bez hlubšího vkladu autora. Při poslechu těchto kontroverzních počinů se často posluchačsky trochu nudím (problém je často v interpretaci), ale na druhé straně mě provokují k mnoha mimohudebním úvahám. Po přečtení slova autora je mi mnohem jasnější, že mu nezáleží tolik na celkové formě, ale spíše na oněch „nevyhnutelných procesech“ uvnitř „organismu svět“, které probíhají v závislosti na „interpretech lidech“ a jejich individuálním přístupu. Ano, tato skladba bude vždy jiná a nenapodobitelná jako bytí samo. Je pouhou platformou pro projevení každého a myslím tím i posluchače.

V závislosti na konkrétních hráčích může vzniknout z tradičního pohledu krásná hudba i naprostý nesmysl. Vždy však bude pravdivou výpovědí o momentálním stavu jednotlivců i celku. Nejde o skladbu v prvoplánovém smyslu slova, jde o pokus zvukového zhmotnění základních principů existence. Nelze zde uplatňovat kritéria „líbí/nelíbí“ či „dobré/špatné“, atd. Lze pouze přistoupit či nepřistoupit na myšlenku, že vše, co se teď či jindy děje, je „nevyhnutelné“ a tudíž neexistuje žádné „kdyby“.