Malý close hearing Jonáše Hájka

 28.12.2008

 

Do zahrad padly první květy
bílého mrazu. Sklízet je a klít
a zpívat písně, já tobě a mně ty,
je třeba. Tak pojď. Pojď se nezničit.

Vylovit z řeky smrtnou pannu
a napít se s ní třeba, třeba ne.
Ověnčit vínem slavobránu
a spálit listí pracně shrabané.

Až kouř se s mlhou v šero smísí,
až ztichne echo kaštanových slov,
až Ema vyjme maso z mísy,
vezmem se. Já tě, ty mě. Na hřbitov.

 

V muzeích míjíš hlavy potentátů,
za okny mží a zastavit se nesmíš.
Jako bys v puse nosil skelnou vatu,
jako bys včera papež byl a dnes myš.

Jako bys znal ty tváře, oči zrádné.
Ten chobot má, ten rohy a ten zas kly.
Venku mží, mříže drží stráže za skly,
chodby jsou dlouhé a záchodky žádné.

Sály a sálky. Malé všední Salo.
Už domžilo, už do deště se dalo.
Za tebou věčně dědci tiší, šedí
se šourají a hledí, jestli hledíš.

 

Radek Malý: Malá tma. Host, Brno 2008, 72 stran.

 

Řekli bychom „navázat na určitou tradici“. Jsou ale přiléhavější slova. Maďarský básník Szilárd Borbély hovořil o tom, že svou sbírku Pompa funebris – v které se přitom jedná o velmi osobní záležitosti – dostal do značné míry jako dar od jazyka, konkrétně od jazyka barokních mistrů. Podobné je to s básněmi Radka Malého, které jsou zřejmě věnovány jazykem expresionistů. Malý ví o tom, že dělá z literatury (ostatně, kdo nedělá?), a ve zdatném rýmování pokračuje ne snad pouze proto, že mu to výborně jde, ale že je do takovýchto postupů zamilovaný až po uši – a tedy právě proto je nedokáže opustit. Jeho básně jsou v podstatě učebnicí tradičních básnických technik, různými druhy rýmů včetně absolutního počínaje, anaforami a makaronismy konče. Jednotlivé strofy mohou být variací určitého incipitu (např. Kopli jsme vodku), často dochází k řetězení slov příbuzných fónicky nebo opticky (Polobůh, Polák, Položid; Lourdy × Loutka v dalším verši apod.), k inspiraci jazykem patří samonosná hra s vícero významovými odstíny slov nebo s kontaminací jejich spojení (Co počít? Nic. Anebo syna.). Tradičním technikám pak odpovídá tradiční „poetický“ slovník, jen občas střižený nějakým tím lokálně časovým prvkem (IKEA, Superstar).

Myslím, že Malý si už dávno uvědomil, že maximum těchto postupů neznamená zákonitě maximum poezie, že nejde o žádnou záruku. Toto sílící vědomí je možná také hlavním přínosem jeho poslední sbírky, v níž do instantního světobolu tu a tam zřetelně pronikají pocity privátní, naléhavější, hořké doopravdy; kde šťastně provozovanou anachronii úlevně doplňuje cítění specifik dnešního, mého času, a je jedno, zda i toto věnoval jazyk, nebo jestli jsem si toto jaksi proti jazyku vyvzdoroval. Jde ale o jiná místa než ta, kde se vyskytuje IKEA. Jde o místa, kde se básník odváží tnout do živého, zariskovat si, ironizovat kapku přes míru, vytvořit bujarý cynismus (směřování k satiře je u Malého zřejmé), kde pocity trapnosti nebo jiné, řekněme „vyšší“ marnosti prostupují hladký tok rýmů. Vzpomeneme-li si při tom také na český kontext a českou trapnost a marnost, jak ji pojmenovávají a prožívají brilantní stylizace Antonína Brouska, Jiřího Krchovského nebo Norberta Holuba, je to jenom sympatické. K takovým básním – myslím k těm nejlepším v Malé tmě – patří dvě výše uvedené. A jeden z mála nerýmovaných veršů v celé sbírce, nakresli mi beránka, nakonec znovu a přece jen působí jako volání po ztracené nevinnosti.