Hudební fórum z Brna s Janem Hlaváčem. 51. týden, Český rozhlas 3 Vltava

Radim Bednařík 23.12.2008

Hudební fórum Jana Hlaváče bylo věnováno Miloslavu Ištvanovi a Aloisi Piňosovi. Cyklus chápu jako poctu jim – Miloslav Ištvan by se v září dožil osmdesáti let, Alois Piňos zemřel na letos podzim ve věku nedožitých 83 let. Přestože zcela odlišní lidsky i umělecky, byli vlastně stále kolem sebe. Při studiích na JAMU, v šedesátých letech zakládají sdružení skladatelů, tzv. „skupina A“ (členové: Josef Berg, Miloslav Ištvan, Jan Novák a Zdeněk Pololáník). Celý život se také potkávali na brněnském Komenského náměstí v budově JAMU, jako dlouholetí učitelé skladby. V dobách dobrých i zlých.

Za ty dobré lze jistě označit působení „skupiny A“, která ve své době, až do faktického zákazu v době normalizace, přinášela do Brna nejnovější kompoziční a interpretační trendy západní Evropy. Za ty zlé považuji příjezd „osvobozovací“ armády v osmašedesátém, dobu normalizace, kdy oba autoři, ponižovaní a šikanovaní oficiálními občanskými i profesními organizacemi a úřady, měli ztížen či zcela znemožněn přístup k informacím, provozování svých děl, účast na odborných seminářích a sympoziích.

Je přirozené, že tak rozdílné osobnosti (mající však i společné vlastnosti – svobodomyslnost, touhu po experimentu, potřebu vyjádřit pravdu) vytvořily vlastní hudební jazyk. Piňos byl ztělesněním tvůrčí racionality, Ištvan zemitého intelektu a přirozené hudební spontaneity. Oba se po studiích vědomě přihlásili k principům a přínosu Nové hudby, Ištvan také k dílu Bély Bartóka a Leoše Janáčka. Piňos svým dílem nezapře neustálý experiment v oblasti novosti a kvalitě zvuku hudebního materiálu.

Miloslav Ištvan

Ištvan naopak užívá prvky stylově i tvarem velmi vyhraněné a rozmanité – soudobé stejně jako historizující. A tím je určen zásadní rozdíl v kompoziční poetice obou autorů. Zatímco u Piňose lze pozorovat celoživotní příklon k moderně západního typu, Ištvan směřuje k osobitému způsobu tvůrčího vyjádření pomocí vlastní kompoziční metody – montáže izolovaných hudebních prvků.

 

Cyklus Jana Hlaváče, protkaný poměrně velkým množstvím mluveného slova (např. Jiří Hanousek – člen realizačních týmů zmiňovaných autorů, skladatel Radomír Ištvan ve vzpomínce na otce, skladatel Rudolf Růžička jako žák a přítel Aloise Piňose), působil v určitém slova smyslu jako perla. Upřímně se přiznám, že např. hlas Miloslava Ištvana jsem slyšel poprvé. Tvůrčí poetika byla pomocí nahrávek děl Musica aspena (pro varhany), Zaklínání času, Solitudo Miloslava Ištvana – a Divertisement, Capriccio, Jitřenka, Moc Lásky Aloise Piňose dobře představena.

Alois Piňos

Za zvláštní paradox při srovnání tvorby těchto dvou autorů (i v kontextu uvedených skladeb) považuji míru závažnosti či odlehčenosti hudebního sdělení. Zatímco Ištvanovo dílo, v pozdních obdobích využívající často diatoniku, konsonanci, prvky z beatové a folklórní hudby aj., považuji za velmi závažné, Piňosova témbrová a často atonální matérie (např. v nahrávkách děl s tradičními názvy Divertisemment, Capriccio atd.) na mě působí velmi radostně a pohodově. A když už máme Vánoce za dveřmi, rád bych se podělil o svůj dojem z pořadu – celý cyklus byl pro mne dárkem. Zklamání z nevšímavého přístupu médií k výročí Ištvanových nedožitých 80. narozenin Jan Hlaváč – sice pozdě, ale přece – alespoň za brněnský rozhlas dobře „odčinil“. A vzpomínka na Aloise Piňose ve stejném pořadu je jen další logické a dobré počínání autorovo. Za dárek, který jsem nečekal, a o to více mne potěšil, děkuji.