Třídení plus 2008, první večer

Miloš Pokora 22.12.2008

 

O tom, že i letošní tvůrčí salón s názvem Třídení plus 2008 nabídne zájemcům o kompoziční novinky - vycházející z estetiky Nové hudby a dalších radikálněji přehodnocených hudebních směrování - leccos zajímavého, nebylo pochyb. Večery, které jsem stačil navštívit, však toto očekávání oproti minulým ročníkům o něco předčily. Pro příklad se na tomto místě zmíním alespoň o prvním z nich, konaném v Kapli sv. Vavřince 1. prosince. 

Lukáš Matoušek

Zahájil ho melodram Óda na radost pro recitátora a klavírní trio na stejnojmennou báseň Vladimíra Holana od Lukáše Matouška (předvedli recitátor Rudolf Kvíz, Anna Veverková, Jan Žďárský a Jan Dušek). Sympatické bylo, že instrumentální vstup této kompozice se odvíjel jako líbezný, ale přitom nic nenapodobující a ve způsobu vedení hlasů i invenci zcela původní zpěv, který se do veršů této velebásně o prosté dívce nevtíral, jen tu a tam nějaký moment akcentoval. O tom, jak silný inspirační zdroj  znamenaly pro autora Holanovy verše, svědčilo i nádherné, oproštěné a přitom tak sugestivní vyústění celého melodramu (po závěrečných slovech „a za dva dny umřela“) v podobě dvou flažoletových souzvuků. Z detailnějšího pohledu bych však přesto zmínil jeden otazník - smyčcovému dvojhlasu vévodily housle, cello bylo koncipováno skromněji, jako by po kompoziční stránce svou pravou úlohu hledalo.

 

Bohuslav Řehoř se ve své bachovské fantazii pro dvě violoncella (hráli Petr Nouzovský a Ondřej Valenta) pokusil soudobě přetavit svět bachovského polyfonického dialogu. Choulostivého úkolu, jehož obtížnost umocnila volba dvou stejnorodých nástrojů, se zhostil  přesvědčivě především po stavební stránce (kompozice působila utříděně a díky quasi prováděcímu dílu uprostřed souměrně). Zaujala mě i zvláštně přehodnocená barokní imitační práce s míšením, nebo spíše neustálým znejasňováním tonálního zakotvení v důsledku rozfázovaných harmonických postupů a prolínání robustními rytmickými figurami, přetavujícími klíčové momenty vstupních partií Bachových kompozic.

Mezzosopranistka Kristýna Valoušková dostala vzácnou příležitost předvést komplexní rejstřík svého umění v Pěti zpěvech pro alt a klavír od Miloslava Kabeláče (na klavír hrál Tomáš Stejskal) a byla to také ona, která se zasloužila o naše okouzlení touto vhodně připomenutou vokálně-klavírní reflexí, ovlivněnou východoasijskými i chorálními intonacemi.

Hanuš Bartoň v autentickém podání představil čerstvě zkomponovanou Baladu pro klavír. Šlo o znamenitý počin, hudbu, která zcela abstrahovala od efektního „pianismu“, aby se naopak prostřednictvím kombinování vynalézavé práce se zvukem, základním seriálním vzorcem i  latentně přítomným tíhnutím k určitému tonálnímu centru zacílila ke stále novým opěrným bodům hledání. V detailním pohledu zde obzvlášť zaujala téměř laboratorní práce s doznívajícími tóny opěrných vertikál a jejich pulsace a sugestivní vtíravost monotematického základu dvou základních akordů, jejichž přítomnost byla pociťována v každé fázi skladby.

Zprava doleva, zleva doprava, tak zněl titul kompoziční novinky Marka Kopelenta pro hoboj a violoncello (předvedli Vilém Veverka a Petr Nouzovský), vysvětlený v průvodním slově tím, že takto se často hudebník při interpretaci Nové hudby u pultů, plných rozložených not, pohybuje. Šlo o rozkošné pásmo jemně scénického, dalo by se říci že až  baletního náboje (na  závěr oba hudebníci strnuli jako loutky), v němž nástroje vystupovaly tak trochu i jako herci.  Dialog cella a hoboje se ocital v pozici zcela původního a v každém detailu vynalézavého dvojhlasu. Ten působil - přes důsledné abstrahování od jakéhokoli tonálního zakotvení a díky dráždivé, intervalově rozhozené lince - nejen jako naprosto logicky odvíjený proud, ba i jako hudba, z níž vyzařovala  přirozená pohoda, radostnost. Ano, přísně atonální kreace mohou být něčeho takého schopny.

Marek Kopelent