Close hearing – verše Marka Staška
Ondřej Novotný 21.12.2008
VÝCHODNÍ CÍP RYBNÍKA
který se táhne až k lesu
zamrzá vždycky nejdřív
jestliže zima pak nepoleví
jsou stopy zvěře a ptáků
v navátém sněhu na ledě
ještě po několika dnech
dobře čitelné
jenže dojít až tam
po rozlehlých bílých lukách
by vyžadovalo
překonat v poryvech větru
velikou dálku
vzdálenost
jež se rok od roku mrazivěji
a hladově zvětšuje
12.10. 2008
Lisabon
Milý pane Stašku,
bůhsuď jakými krkolomnými cestami se opět setkáváme. Nebo lépe řečeno, jakými krkolomnými cestami na Vás opět narážím. Naposledy jsme se viděli na konci června a já myslel, že to je setkání na dlouhou dobu poslední. A vida…
(„Pro vývoj Staškovy básnické tvorby, psané volným, rytmizovaným veršem a publikované v letech 1991–2005 v sedmi knížkách, je příznačný trojí pohyb: jednak z omezeného a konkrétního prostoru domu, města k abstraktní, neohraničené krajině uvnitř, jednak od rozsáhlejších útvarů k několikařádkové úspornosti, sevřenosti, a jednak s přibývajícími roky směrem k autorské skepsi, depresivní, někdy až nihilistické náladě textů…“ 1)
… není třeba v poryvech větru překonávat velkou dálku (i když je to velká dálka, ze které teď píšu), protože žijeme v čase internetové komunikace. Kdo by se plácal po zamrzlých rybnících a rozlehlých bílých lukách? Snad jen ti, kteří nemohou jinak. A je to stále těžší, máte pravdu. Vzpomínám na Vás a na Vaši tvář starce, do které jsme jako Vaši studenti patřili…
PATŘÍ
v neoholenou tvář
starce
sešklebená útrapami
bolestí
na polštáři
čpícím desinfekcí
potom hrubý písek
křupe
pod podrážkami bot
keře stromy a stavení
se v dešti
míhají za oknem vlaku
moci bez ostychu nahlas říct
„Nebesa!“
… a vzpomínám, jak jsme mluvili o Apollinairovi, Poundovi, Jandlovi, Traklovi, Mandelštamovi a dalších a dalších, a jak jsme se vysmívali, když jeden z nás nemohl překoktat pár veršů ze Zjevení Sv. Jana Theologa, a jak jste nás rozzloben obviňoval z puberťáctví, a my si potají půjčovali z knihovny knížky Vašich veršů…
(„…Vývoj v mé poezii určitě je, je patrný už formálně. Řekl bych, že první dvě sbírky jsou obrácené zpátky, do minulosti, jsou psané s důrazem na dokumentárnost a zároveň na rytmus verše. Druhé dvě knížky jsou víc reflexivní a třetí dvojice vznikala s důrazem na koncentrovanost, úspornost, ale znovu – s výrazným rytmem. Možná, že právě v nich se díky jejich lakoničnosti vyjevilo, vyplulo na povrch to, co v prvních sbírkách překrývala slova….“ 2)
… a tropili si z nich šašky. A vida, vida… Psát je těžké zaměstnání. A jsou to kilometry ve vánici. A když už my, mladí nezkušení veršotepci, dojdeme k nějakému cíli a pokorně, ale bez ostychu zašeptáme: „Nebesa!“, obviní nás z patosu, neupřímnosti, nevzdělanosti, z lyrického žvatlání a nedostatku vize a obsahu. Ale co to všechno znamená? Jsme opravdu tak neupřímní a nevzdělaní? Nemáme o čem psát? Nevíme jak? Tolik toho bylo napsáno, tolik a tolik… Jak se s tím vypořádat? Co je smyslem poezie? Má ještě vůbec nějaký smysl? Má ještě vůbec něco nějaký smysl? Vidíte, mluvili jsme o tolika věcech a přesto se zdá, že to podstatné nám...
(…Především v poslední trojici knížek, Pokus o sedmdesát textů, Vidět? a Některé věci, autor skulinami, jakoby mezi plaňkami plotu, dávkuje pohledy na kulisy života, rozpraskaná, drolící se mementa, která překrývá temný plášť chladu a ticha…. 3)
… uniklo. Možná nám nemohlo neuniknout. A čím víc toho vím, čím víc jsem toho přečetl, tím méně rozumím... Ztrácím jistotu,…
(„…Jediná divákova, resp. čtenářova jistota, které se lze v těchto intenzivních a soustředěných záhledech podržet, je blízkost konce, permanentní přítomnost zániku, smrti….“ 4)
… nadšení a ideály o básníkově bohatém vnitřním životě a nespoutanosti. Místo toho nastupují pochybnosti, necitelnost a dřina. Zkrátka: ten nevyspělý mladíček, kterého jste po maturitě přijal ke studiu, nám trochu vyrostl, zvážněl, zcyničtěl, nicméně se stále nenašel a nedospěl. A přesto věřím, že na konci téhle mrazivé a dlouhé cesty, kterou jsme si vybrali jako jedinou možnou, bude něco jako prázdno… prázdno plné smíření.
DOJDEME POTOM NA NÁMĚSTÍ
kde bude
pouze prostor
domy ne
ani město tam
není
S přáním pevného zdraví a radostné mysli
Váš Ondřej Novotný
