Dny soudobé hudby 2008, 13. listopadu

František Lukáš 20.12.2008

„Je čas kameny rozhazovat a je čas kameny sbírat“. Když pohlédneme na hudbu 20. století, můžeme s jistotou říct, že toto století bylo hlavně rozhazováním oněch kamenů. Dalo by se očekávat, že naše současná doba bude více dobou sbírání a do jisté míry to tak i je. Vidíme složitou hudební mozaiku minulého století ze stále větší dálky a pokoušíme se pochopit důvody jednotlivých procesů v jejím vývoji. Pro současné skladatele zanechalo toto století bezpočet křižovatek, z nichž jistě není jednoduché se vymotat a razit cestu novou. Čím více toho skladatel zná a čím více toho napsal, tím těžší je pokračovat dál. Jen s pevnou vůlí a odvahou je člověk schopen stále znovu překračovat svůj vlastní stín. Tyto myšlenky kolem mě kroužily při závěrečném koncertu festivalu Dny soudobé hudby 13. 11. 2008 v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce.

Autoři, jejichž skladby zde zazněly, mají opět mnoho společného. Nejenom, že jsou generačně spřízněni, ale také jejich hudba má podobný základ, jehož názvem by mohlo být právě „sbírání kamenů“. Prostá melodika, čitelný rytmus a forma nebo převaha pomalých rozjímavých ploch, vystavěných na základě nijak neskrývaných romantických principů. Je zvláštní, že hudbu, kterou ranný Bartók, Šostakovič či Stravinskij tvořili s vědomím maximální progrese, tvoří tito skladatelé nejspíš s pocitem určitého usebrání. V rámci tohoto post-romantického či neo-neoklasického stylu však jde nesporně o skladby dokonale zvládnuté. Dalo by se z pohledu nejmladší skladatelské generace namítnout, že kráčejí po cestičkách až příliš vyšlapaných a že nemají dnešní době mnoho co říct. Když však odhodím pomyslné „brýle soudobosti“, zapomenu přemýšlet o kontroverzním názvu festivalu a stanu se na chvíli obyčejným laickým posluchačem, vidím věci o něco střízlivěji.

Na koncertě zazněly dvě koncertantní skladby pro sólový nástroj se smyčcovým orchestrem a tři kompozice pro samotné smyčce. Nutno říci, že Talichův komorní orchestr pod vedením pozoruhodného a energického dirigenta Davida Lukáše se na dobrém vyznění skladeb podepsal přinejmenším stejným dílem jako tvůrci sami, jelikož v počtu pět prvních, čtvero druhých houslí, tři violy, tři violoncella a jeden kontrabas se linul z pódia zvuk, jaký jsem v Praze neslyšel od mnohem početnějších těles. Byl to až strhující pocit vidět také hráče u druhých pultů hrát s neskrývaným potěšením celou délkou smyčce a tvořit krásně vystavěné fráze společně jako jeden hráč. Jak už bylo vysloveno v mé první recenzi z 3. 11. - na výběru interpretů si pořadatelé DSH dávají vskutku záležet.

Luboš Sluka

V úvodu nám Luboš Sluka ve své čtyřvěté Sinfoniettě pro smyčce ukázal, že posazení zvuku zvláště v harmonické složce má, jak se říká, „v uchu“. V jeho skladbě nelze neslyšet názvuky české filmové hudby ze sedmdesátých a osmdesátých let, což bývá v soudobé hudbě často předmětem kritiky, ale mě osobně to nijak zvlášť nerušilo. Rezervu jsem cítil spíše v mírné přetaženosti pomalých částí, což působilo trochu únavně.

Podobnou disproporcí trpěla též Sinfonietta Boéma pro smyčcový orchestr Miroslava Hlaváče která zazněla jako poslední, a možná proto se zdála být poslechově ještě méně únosnou. Mimo to se mi skladba na první poslech zdála být hlavně v melodické rovině dosti obnažená, možná kvůli častému opakování melodických motivů bez výraznější proměny. Nejspíš hrál roli také autobiografický podkres popsaný v programu.

Jak obsahově tak i strukturálně nejsilnější ze tří skladeb věnovaných samotným smyčcům se mi jevila skladba Pavla Blatného, zvaná Luhačovická melancholie, která byla uvedena na závěr první poloviny koncertu. Výchozím materiálem díla je téma houslové sonáty autorova otce Josefa Blatného. V kompozici taktéž převažovala pomalá tempa, ale melodická a zvuková nápaditost a proměnlivost celkem bez problémů čelily nebezpečí ztráty posluchačovy pozornosti.

Milan Jíra

Druhá polovina začala energicky Concertinem in G pro trubku a smyčce Milana Jíry. Sólista Jiří Bachtík svou viditelně i slyšitelně nelehkou úlohu poctivě a profesionálně prodal. Vítaně dvouvětá skladba byla netradiční seřazením vět - rychlé Energico a tempově střední až pomalé Con sentimento. Cadenza. Inquieto. Je zajímavé, že výše probraná díla pro smyčce se uchýlila spíše k onomu novoromantickému myšlení, a naproti tomu obě koncertantní skladby našly východisko spíše ve světě neoklasickém. Druhou z nich bylo Concerto fantasia pro cimbál a smyčce ostravského skladatele Milana Báchorka. Jde o zcela tradiční, precizně vystavěnou jednolitou hudbu, která má celkově gradační průběh.

Skladba tohoto druhu je ve svém odvětví prostě jedna z mnoha, podobně jako kompozice Milana Jíry. Co je však výhodou? Dává skvělému interpretovi do ruky karty, s nimiž může docílit toho, že dílo zůstane v povědomí. Když se takový interpret najde, je to pro skladatele radost a takovým interpretem cimbalista Daniel Skála opravdu je. Jeho projev byl dynamický, citlivý, promyšlený a suverénní. Díky takovému hráči každý laik bez problémů pochopí a spoluprožije i ty nejsložitější hudební tvary.

 

Při odchodu ze sálu jsem přemýšlel, jak to asi bude příští rok. Zase se na koncertech DSH budou scházet jen sami skladatelé, kteří již dávno rezignovali a berou tento festival spíše jako veřejnou přehrávku svých děl? Nebo se pořadatelé chytnou za nos a zkusí vylepit plakáty i jinde než jenom u vrátnic našich hudebně vzdělávacích ústavů? „Hvězdy“ současné populární hudby na nás úlisně hledí z každé tramvajové zastávky či billboardu u dálnice a reklama na kvalitní hudbu je miniaturním písmem jen ve vstupních chodbách HAMU. Aktivní hudebníci slyší hudbu denně a ve volné chvíli je jim vzácnější spíše ticho, ale co laici? Ti většinou konzumují jenom brak z televize a komerčních rádií, aniž by tušili, že mají i jiné možnosti.