Dny soudobé hudby 2008, 3. listopadu

František Lukáš 19.12.2008

První listopadové úterý 3. 11. 2008 bylo ve večerních hodinách pro několik desítek zájemců o soudobou hudbu vyplněno zahajovacím koncertem již 19. ročníku hudebního festivalu Dny soudobé hudby (DSH) v nevelkém, zato však útulném sále Deylovy konzervatoře. Již podruhé mám možnost navštěvovat koncerty tohoto festivalu coby veřejně hodnotící osoba, tudíž se mi přirozeně kromě recenzování uvedených skladeb nabízí i možnost srovnání se skladbami minulého ročníku.

Po přečtení programu a také po vstupu do sálu bylo na první pohled zjevné, že pořadatelé festivalu uvádějí určitý ustálený okruh ponejvíce pražských a brněnských skladatelů naší starší skladatelské generace. Tu a tam pak přizvou na koncert někoho z generace mladší. Bez ohledu na věk však jde většinou o tvůrce podobného stylového zaměření. Víceméně je to větev skladatelů navazujících na hudbu první poloviny 20. století a někdy až 19. století. To je možná důvod, proč mnozí vidí rozpor mezi obecnou představou o soudobé hudbě a názvem tohoto festivalu. Jistě, i tohle je soudobá hudba,  a to minimálně co do data vzniku, jak vřele pronesla v úvodním slovu jedna z organizátorek paní Olga Ježková. Ano, ale nutno dodat, zdaleka nejen to! DSH jsou z úst mladých kritiků a skladatelů často, a ne zcela bezdůvodně napadány, což by možná stálo za analýzu, ale zdá se, že tento apel je pořadateli spíše ignorován. V domácké atmosféře sálu z poloviny zaplněného pražskými skladateli tedy koncert začal.

Zastřešujícím prvkem celého večera byla bezesporu velmi poctivá a procítěná interpretace všech uváděných skladeb, což bylo a je jedním z velkých kladů DSH. Marie Gajdošová (housle) a Emil Drápela (klarinet) začali skladbou Doušky z pramenů Ctirada Kohoutka, kterou jsem už měl možnost jednou vyslechnout a též recenzovat letos na koncertě Pražských premiér, nyní však v pozměněné instrumentaci. Původní verze pro hoboj s houslemi tehdy nejen mě velmi oslovila a po opakovaném vyslechnutí se zvukem klarinetu se mi tento pocit potvrdil. Jde o skladbu, kde se velmi citlivě a formotvorně pracuje se zvukovými možnostmi obou nástrojů, a přesto se mi nyní jeví jako nadnástrojová. Fenomén, kdy skladba funguje sama o sobě bez závislosti na konkrétním nástrojovém obsazení z dnešní hudby už takřka vymizel a jak je vidět, není marné se jím zabývat.

Následné vystoupení flétnisty Petra Pomkly v sólové skladbě Impromptus Jiřího Matysebylo vtipným oživením, neboť jeho vizuální projev, někdy až přehnaně teatrální, na sebe natolik strhával pozornost, že skladba sama byla až ve druhém plánu. Nicméně šlo o řemeslně kvalitní čtyřvětou kompozici, která se však ve výrazových prostředcích držela stále v rovině práce s rytmem a melodikou. U skladby pro sólovou flétnu bych přece jen očekával více smyslu pro zvukovou barvu tohoto přepestrého nástroje.

První polovina byla uzavřena třívětou Sonátou pro housle a klavír před měsícem zesnulého brněnského skladatele Lubomíra Koželuhy. Interpretace se velmi empaticky ujali Šárka Králová (klavír) a Jiří Jahoda (housle). Průběh tří vět je - tradiční rychlá, pomalá, rychlá, přičemž krajní věty jsou výrazně neoklasické, střední věta je harmonicky i melodicky velmi tklivým až dojemným kontrastem. Kompozice slyšitelně navazuje na velké romantické sonáty 19. století.

Skladatel Eda Driga není na podiu DSH nováčkem a jeho tvorba často překvapí. Skladba Těšínská jablíčka pro soprán, alt a klavír na lidové texty z Těšínska však překvapila méně. Pět těchto textů v interpretaci Markéty Mátlové (soprán), Sonji Pochmanové (mezzosoprán) a Stanislava Galina (klavír) bylo zhudebněno jednoduše alla Dvořákovy Moravské dvojzpěvy s několika málo harmonickými výstřelky.

Jan Vičar

Uspávanky Jana Vičara jsme také již měli možnost slyšet na Pražských premiérách, ale stejně jako u Ctirada Kohoutka v jiné, původní instrumentaci pro housle a klavír. Myslím, že záměna houslí za širokospektrální basklarinet v rukou Jana Macha byla dobrá volba. Skladba, jinak strukturálně poměrně prostá, tak prozněla v působivých barevných proměnách, kde je skladatelův smysl pro zvukovost vítězstvím nad omezenými harmonickými a rytmickými možnostmi.

Jako předposlední byl zařazen skladatel mladé generace Jan Fila. Houslista Eduard Bayer zdařile zahrál jeho čtyřvětou Sonátu pro housle sólo. Od Jana Fily jsem slyšel již mnohé jiné skladby a není jich vzhledem k jeho věku zrovna málo. Jeho styl se vyznačuje precizní skladatelskou technikou a smyslem pro přesnou formu. U této skladby mě však znovu napadlo, jestli přílišné ulpívání na „správnosti a dokonalosti“ formy a pouze harmonicko-melodicko-rytmické struktury neubírá jeho skladbám na umělecké přitažlivosti.

V interpretaci souboru Kinsky trio prague - Jaroslavy Pěchočové (klavír), Martina Sedláka (violoncello) a Pavla Hůly (housle) zazněla poslední skladba večera skladatele Zdeňka Zahradníka Fantasie na chorál. Toto vystoupení bylo vrcholem koncertu. Skladba je velmi koncentrovaná a je z ní cítit určitý intelektuální, hloubavý přístup. Její úměrná délka učinila důstojnou tečku za celým, myslím vydařeným koncertem.