přes zimu obloha zůstala hvězdnatá
tiše se s krajinou o obzor dělí
ze stráně skočila srnka na cestu
i když jsme ji neviděli

před svítáním obzor ztmavne
světlo dělá obraz vzorem
upuštěný měsíc stoupá
vzhůru s úsměvem koré

se srpnem už je po létě
obloha docela jinak se modrá
stín prodlužuje dosah stěn
hladina odráží se od dna

malé ryby se bojí těch větších
ačkoli ryby vůbec nemluví
nic nevyžadovat nic nemít nežít
jak stopu vrhat na dno stín

pod lampou zlátne i to listí
které je ještě zelené
rám okna dělá pokoj jistým
předobrazem toho vně

noc nám vychází v ústrety
obzor je těmito cestami posetý
noc stromy ostnatá
v úvozu míjíme sv. Donáta

tma ozřejmuje obrys spár
jedněmi dveřmi jsou vidět druhé
bojíš se abys nezaspal
kruh je taky úhel

zas usínání jako ústup
ze hřebene po suťovém svahu
ozvěna dechu přimyká se k ústům
údolí postupuje nám vždy novou zastíněnou stranu

a na dně najednou
daleko do setmění
prázdnota plná je toho
co není

chuť vzduchu, světlo – všechno jistě
všechno je řečí vše znamená
svět je skutečný – rzeczywiście
pod křížem lidská jsou ramena

snící se obrací k tomu co zůstává
některé stromy zůstanou holé
jedna hůl o dvou koncích. dva
konce jedné hole

rozeznat domov dostali jsme darem
řeč, která ve všem při nás zůstává
svět odráží se v obdarovaném
a ukazuje na to, co je před náma

krajina přivádí mluvčího k mlčení
obrací prostor do sebe
v letu pták obzor rozčlenil
Caspar David Friedrich. Holzwege
30. 4. 2006