Hudební fórum s Wandou Dobrovskou. Olivier Messiaen – skladatel, varhaník a ornitolog. Český rozhlas 3 Vltava, 50. týden

Jan Fila 16.12.2008

Celý svět si v těchto dnech připomíná stoleté výročí narození jednoho z nejvýznamnějších skladatelů 20. století Oliviera Messiaena (10. prosince 1908 – 27. dubna 1997). Český rozhlas 3 Vltava se též připojil svým cyklem Hudební fórum, jedním vydáním pořadu CD Laser a zvláštním vydáním středečního pořadu Akademie.

Hudba Oliviera Messiaena je hudba senzitivní, zvukově jedinečná. Má řadu racionálních parametrů, ale zároveň povětšinou vysoce spirituální základ. Oliviera Messiaena zajímalo množství akustických podnětů, východní kultury, matematické struktury, exotické rytmy, vytvářel nové teoretické systémy mj. konstrukcí vlastních modálních systémů a zároveň se zabýval otázkami lidského bytí. To se vše projevuje v jeho rozsáhlém díle. Po celý život působil jako varhaník v chrámu Svaté Trojice v Paříži.

Již v neděli, v pořadu CD Laser, otevřel Petr Veber týden Oliviera Messiaena. V dvouhodinovém bloku představil dvě rozsáhlé skladby. První z nich byly Trois Petites liturgies de la présence divine (Tři malé liturgie Boží přítomnosti, 1943-4). Hudba na autorův vlastní text patří mezi Messiaenovy nejpopulárnější počiny. Premiéra díla na jaře 1945 v osvobozené Paříži způsobila skandál jen o málo menší, než premiéra Stravinského Svěcení jara v roce 1913 - svou neobvyklou zvukovou barevností a až nepietní atmosférou plnou života a dynamiky. Skladba využívá ženský sbor, sólový klavír, Martenotovy vlny, řadu bicích nástrojů a smyčce. Vyslechli jsme koncertní živou nahrávku z roku 1987 ze Smetanovy síně Obecního domu, nahrávání byl přítomen sám Olivier Messiaen. Ženskou část Kühnova smíšeného sboru, Bambini di Praga a Symfonický orchestr hlavního města Prahy řídil Bohumil Kulínský.

Olivier Messiaen před chrámem Svaté Trojice

Partu klavíru a Martenotových vln se ujaly sestry Loriodovy. Bylo příjemné si toto kvalitní provedení připomenout a jsem rád, že Petr Veber tuto, dnes již méně známou nahrávku do svého pořadu zařadil. U skladby mě zaujalo důsledné stylové oddělení pásem sólového klavíru a zbytku ansámblu.

Martenotovy vlny jsou nástrojem zvukově nezaměnitelným. Škoda, že by dnes takové provedení bylo u nás možné již jen s velkými obtížemi. V České republice tento krásný nástroj již nevlastníme. V současné době se ani nevyrábí, neboť firma, která vyráběla modernizovanou verzi nástroje, velmi blízkou původní předloze, před časem zanikla.

Na provedení druhé skladby pořadu, které se před několika lety uskutečnilo v Praze, se nástroj musel draze půjčovat z Francie. Druhým dílem CD Laseru bylo jedno z bezesporu nejvýznamnějších Messiaenových děl Turangalîla-Symphonie (1946-8) v podání Filharmonického orchestru BBC a dirigenta Yan Pasclala Torteliera. Název skladby obsahuje dvě slova v sanskrtu s významy milostné hry, pohybu, života, času a smrti. Taktéž rytmus je řízen podle indických rág. Desetivětá symfonie exponuje výrazně sólový klavír a vedle rozsáhlého počtu bicích nástrojů (traktovaných po způsobu indonéského gamelanu) též dvoje sólové Martenotovy vlny. Dílo je součástí volného cyklu, inspirovaného středověkou legendou o Tristanovi a Isoldě (značně odlišné od děje opery Richarda Wagnera). Sám skladatel touto legendou žil. Melodika skladby je poměrně jednoduchá, ale forma a instrumentace je mimořádná, což z této obrovité, více než pětasedmdesátiminutové partitury činí jedno z nejkomplikovanějších děl dvacátého století. Premiéru symfonie řídil v Bostonu Leonard Bernstein.

Od pondělí do pátku byl cyklus pořadů Hudební fórum zasvěcen taktéž tvorbě Oliviera Messiaena. Tohoto úkolu se ujala Wanda Dobrovská. Škoda, že plocha pořadu je jen 5 x 45 minut, protože tento limitující faktor umožnil autorce cyklu předvést většinou vždy jen malou část z rozsáhlých skladeb. V pěti pořadech zaznělo celkem  dohromady dvanáct skladeb.

V pondělí jsme vyslechli Cinq réchants (Pět zpěvů /či lépe přeloženo refrénů/,  1948) pro dvanáct smíšených hlasů a capella a orchestrální skladbu Chronochromie (1959-60). Celý cyklus autorka zahájila druhým zpěvem z Cinq réchants jako jakýmsi motem pořadu. Mně osobně trochu vadilo, že tím tuto křehkou část vytrhla ze svého kontextu. Po stručném úvodu Messiaenovy osobnosti, problematiky překladů originálních názvů do češtiny (které překladem leckdy ztrácejí podstatnou část svého původního vícečetného významu) a upozornění na fakt, že nikdo dosud do češtiny nepřeložil a neokomentoval Messiaenovo teoretické dílo (takže při výkladu jednotlivých skladeb tápeme s přesným popisem způsobeným nestanovením jasné terminologie), jsme vyslechli rozsáhlou partituru Chronochromie. Skladba pro velký symfonický orchestr s velmi početnou sekcí bicích nástrojů vznikla na objednávku Heinricha Strobela, tehdy ředitele festivalu donaueschingenských hudebních dnů, pro kterého Messiaen již napsal skladbu Réveil des oiseaux (Probouzení ptáků, 1953). Objednávka skladby zamítla Messiaenův oblíbený klavír a Martenotovy vlny, pro které jinak velmi často psal (jeho druhá manželka byla klavíristka Yvonne Loriod a její sestra Jeanne hrála na Martenotovy vlny). Hlavní autorovou inspirací k této skladbě byl čas a barvy. Rytmus se skládá z řady dvaatřiceti různých délek zpracovávaných permutační technikou.

Každá hodnota je zahuštěna sedmi- nebo osmihlasou harmonií, nebo „přírodním zvukem“ – ptačím zpěvem. Objevují se zde ptáci, kteří se autorovi nevešli do rozsáhlého klavírního cyklu Catalogue d’oiseaux (Katalog ptáků, 1956-8). Dílo jsme vyslechli v podání Symfonického orchestru BBC pod taktovkou Antala Doráti. Pořad ukončily tři další části z Cinq réchants, která jsou závěrečnou částí onoho volného cyklu inspirovaného legendou o Tristanovi a Isoldě. Text se zpívá umělým jazykem, který vytvořil sám skladatel. Tuto, pro zpěváky extrémně obtížnou, a proto zřídkakdy uváděnou  kompozici jsme vyslechli v podání Kühnových komorních sólistů se sbormistrem Pavlem Kühnem.

Olivier Messiaen zapisuje ptačí zpěv v Bryce Canyonu

 

Druhý večer nás Wanda Dobrovská seznámila podrobněji se životopisem Oliviera Messiaena.
Quatuor pour la Fin du Temps (Kvartet pro konec času, 1940-1) vznikl v německém zajateckém táboře Stalag VIII-A v Görlitz, kam byl skladatel internován po kapitulaci Francie. Obsazení housle, klarinet, violoncello a klavír vzniklo vlastně náhodou, skladbu autor napsal pro sebe a své tři spoluvězně Henri Akoku, Jean le Boulairea a Étienne Pasquiera. Premiéra osmivěté skladby, inspirované mimo jiné Apokalypsou, proběhla v zajetí 15. ledna 1941. Vyslechli jsme celkem pět částí na přeskáčku - tomuto záměru autorky pořadu jsem zcela neporozuměl. Druhý večer zakončily tři ukázky z téměř hodinového, dvanáctidílného písňového cyklu Harawi (Zpěv lásky a smrti, 1945), první částí „tristanovského“ cyklu. Harawi (nebo též Jarawi) je nejstarší dochovaný žánr peruánské hudby, původem z  poesie Inků. Námětem je láska, která z nejrůznějších příčin nemůže dojít k naplnění a končí smrtí obou milenců. Cyklus je velmi bolestný a i když posluchač nerozumí textu, jeho smysl je více než patrný. Text si skladatel, jako ostatně k většině svých vokálních děl, napsal sám.

Ve středu 10. prosince, kdy jsme si připomněli den stoletého výročí narození Oliviera Messiaena, jsme v hlavním večerním čase na ČRo 3 Vltava mohli vyslechnout pořad Akademie, věnovaný francouzskému klavíristovi Fredericu Lagardeovi. Frederic Lagarde představil skladatele Oliviera Messiaena v rovině umělecké i osobnostní - v simultánně překládaném rozhovoru. V pořadu zazněla spousta Messiaenovy hudby...

Ve středečním Hudebním fóru se Wanda Dobrovská alespoň pokusila trochu sumarizovat Messiaenův kompoziční systém, i když sama přiznala, že to vlastně není možné. Vyzdvihla jeho smysl pro symetrii (ostatně i jeho životní data jsou symetrická – narodil se osm let po začátku století a osm let před koncem století zemřel). První uvedenou skladbou večera bylo Réveil des oiseaux (Probouzení ptáků, 1953) pro klavír a orchestr. Pěvci, které autor v této skladbě zachytil pocházejí z východní  Francie a lesů v okolí Paříže. Skladbu jsem vyslechli z historické nahrávky vzniklé ještě před koncertní premiérou v Donaueschingenu v podání Yvonne Loriod a Symfonického orchestru německého rozhlasu pod taktovkou Hanse Rosbauda.  Couleurs de la cite celeste (Barvy nebeského města, 1963) pro klavír a soubor byly druhou skladbou tohoto večera. Premiéra proběhla též v Donaueschingenu. Messiaena zde zaujala řecká teorie barev propojená se sedmi tóny a též sedmi tehdy známými planetami. Skladba má pět částí a ke každé je přiřazen jeden verš z Apokalypsy. Skladbu jsme vyslechli v podání Yvonne Loriod a Ensemble Intercontemporain s dirigentem Pierre Boulezem. Jen škoda, že poslech začal ještě před ukončením komentáře...

Čtvrteční pořad byl zaměřen na vokální tvorbu. Zahájil ho písňový cyklus Poèmes pour Mi (Básně pro Mi, 1936). Mi byla Messiaenova přezdívka jeho první ženy Claire Delbos (1906- 1959). Houslistka a příležitostná skladatelka po porodu jediného syna Pasacala (* 1937) musela podstoupit náročnou operaci, po které ztratila paměť a až do své smrti žila v ústavech pro choromyslné. Devět písní vzniklo na autorovy vlastní verše, které napsal z počátku svého manželství. Skladba existuje ve verzi s klavírem a ve verzi orchestrální. Velice expresivní cyklus jsme měli možnost slyšet v klavírní verzi a jsem rád, že se tato skladba v cyklu objevila, protože na běžných CD se nevyskytuje.

Z největšího díla Oliviera Messiaena, z opery Saint Francois d’Assise (Svatý František z Assisi, 1975-83) jsme vyslechli jen kratičký úsek. Přimlouval bych se, aby se toto dílo zase jednou objevilo v dramaturgii sobotních operních večerů ČRo 3 Vltava. Pokud vím, před několika lety opera byla odvysílána, ale myslím si, že od té doby uplynula velmi dlouhá doba, a tak by opět mohla být uvedena. Opera je rozdělena do tří dějství a osmi obrazů nebo spíše fresek, z nichž každá zobrazuje výjev ze života světce v modlitbě. Wanda Dobrovská zařadila do svého cyklu ukázky III. scény z  I. dějství  Polibek malomocnému z premiérové nahrávky, která je dosud jedinou dostupnou na kompaktních discích, ačkoliv opera od svého vzniku byla inscenována v několika operních domech. Škoda, že neexistuje záznam na DVD nosičích, bylo by mimořádně zajímavé operu sledovat i po vizuální stránce. Slavné moteto O sacrum convivium (1937) jsme vyslechli dle mého názoru v nepříliš reprezentativní nahrávce. Tato skladba patří mezi mé zdaleka nejoblíbenější a kdybych jí neznal z jiné interpretace, asi by mě z podání Sboru Svatocecilské  akademie, konzervatoře v Římě a sbormistra Myung-Whun Chunga nezaujala. Toto provedení bylo pro mne příliš rozvleklé, žádnou z frází v takto pomalém tempu už nejde zpívat na jeden dech. Na druhou stranu ale u někoho takto pomalé provedení může vyvolávat podobně mystické představy, jako třeba pátá a osmá část z Quatuor pour la Fin du Temps, které ačkoliv mají jen tři stránky partitury, trvají každá běžně okolo jedenácti minut.

Páteční závěrečný večer představil nejvíce skladeb ale také byl dle mého názoru dramaturgicky nejfragmentálnější. Autorka se pokusila udělat průřez celým životem skladatele, ale dle mého názoru to bylo trochu na škodu jinak velmi pěkně zpracovanému cyklu. Byl věnován varhanní tvorbě Oliviera Messiaena, který pro tenzo králobský nástroj psal už od dvacátých let, kdy se poprvé jako devatenáctiletý dostal blíže k nástroji u profesora Pařížské konzervatoře Marcela Dupré. Od roku 1929 Messiaen pravidelně zaskakoval na kůru v chrámu Svaté Trojice v Paříži a od roku 1931 toto místo zastával až do své smrti.

Olivier Messiaen u "svých" varhan v chrámu Svaté Trojice v roce 1988

Jako první skladbu autorka zařadila L’Apparation de l’Englise éternelle (Zjevení věčné církve, 1932). Původně orchestrální skladbu L’Ascension (Nanebevstoupení Páně, 1932-3) Messiaen upravil pro varhany (1933-4) a jednu větu zcela vyměnil. Právě tu, Transports de joie d’une âme devant la gloire du Christ qui est la sienne (Extáze duše před slávou Ježíše Krista, která je její vlastní slávou), jsme vyslechli. Je to jedna z nejprovozovanější Messiaenových varhanních kompozic. Skladba bývá též uváděna pod zkráceným názvem Extáze radosti. Les Corps glorieux (Oslavená Těla, 1939) inzerovaná v programu Týdeníku rozhlas v pořadu nezazněla.

Varhany v chrámu Svaté Trojice v Paříži

Z Messe de la Pentecôte (Svatodušní mše; též Letniční mše, 1949-50) jsme vyslechli čtvrtou část Přijímání nazvanou Les oiseaux et les sources (Ptáci a prameny). Dílo nikdy nemělo oficiální premiéru, sám Messiaen jej hrál v částech propria o Božím hodu Svatodušním v květnu 1951 v chrámu Svaté Trojice. Sedmidílná Livre d‘orgue (Kniha pro varhany, 1951) byla představena třetí částí. Pořad zakončila ukázka z devíti částí Meditations sur le mystére de la Sainte Trinité (Meditace nad Tajemstvím Svaté Trojice, 1969).

 

Týden oslav narození Oliviera Messiaena na ČRo ukončil záznam koncertu francouzského varhaníka Oliviera Latryho, který vystoupil v Praze 25. května na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro 2008. Je dobře, že se Český rozhlas do oslav stoletého výročí narození Oliviera Messiaena tak důstojně zapojil…