Contempuls, 22.11.
Ondřej Štochl 14.12.2008
Poslední den Contempulsu byl vyhrazen smyčcovým nástrojům – smyčcovému kvartetu a violoncellovému recitálu. Oba koncerty měly vysokou interpretační úroveň. Mladý FAMA quartet zaujal precizností a stylovou empatií, Rohan de Saram svým charismatickým, nezaměnitelným projevem.
Mika Pelo se představil skladbou Up, Down, Charm, Strange. Inspiraci pro ni našel v kvantové fyzice. Nejedná se však (naštěstí) o hudební šifru nějakých vzorečků, věda pro autora vytváří „pozadí jeho hudebního cítění“ – zřejmě v subjektivní rovině. Mne zaujala jeho metrika (až pravidelná pulsace), instrumentace s ní skvěle korespondovala. Hudba působila chladně, nevzrušeně a v tomto smyslu celkem příjemně. Jako bych nějak vnímal onu bezvýjimečnost, pramenící z toho, co je napsáno v programu. Pelův jazyk se mi však stačil oposlouchat daleko dříve, než se jeho skladba chýlila ke konci a tak jsem se posléze začal dost intenzivně nudit.
 Ondřej Adámek |
Rapid Eye Movements od Ondřeje Adámka byla působivou skladbou. Partitura je chytře vypracovaná, tóny jako by nenápadně vystupovaly zpoza rytmizovaných, pulsujících a zvukomalebných šumů. Citlivá práce s detailem byla její hlavní devizou, skladba byla i tektonicky soudržná (i když bych si ji dovedl představit trochu kratší), sdělná a vřelá. Co mi však chybělo byla skutečná neotřelost - jako by tato hudba byla spíše výletem do již stvořeného zvukového světa a zajímavou etapou Adámkova tvůrčího vývoje. To ale není výtka, zvlášť, když autor patří k těm stále hledajícím a ne k těm lacino spokojeným. |
|---|---|
| Skladbě Hamoody Jauda – píseň s kodou od Jiřího Kadeřábka nechyběla provokativnost. Byla docela opačná než ta předchozí – instrumentací a elektronikou pokřivená popová písnička (interpretovaná autorem) na mne působila v kontextu programu až drze. To samo o sobě zaujalo, samplery použité v závěru skladby ústící do záznamu telefonického hovoru také měly své opodstatnění. Dokud jsem se nezačal sám sebe ptát, k čemu to všechno, bylo pro mne toto dílko a jeho jednoduchost vítaným oživením. Touto otázkou (a přečtením úvodního slova) však začala další série otázek a pochybností. |  |
|---|---|
| Je námětem drastický příběh malého chlapce – tedy jeho role oběti, jeho bolest? Nebo cynismus médií, která z lidského příběhu dělají senzaci a zvyšují tak svou sledovanost? Na to první podle mne skladba nereflektovala vůbec, v druhém případě bych čekal více kruté a cynické ironie či zjevného a záměrného pokrytectví. Jako by autor sám byl na vážkách, co si se svým záměrem počít. Rád si počkám na další, třeba již o něco jasnější skladbu. | |
Hommage a Mihály András byly dokladem skvělé výstižnosti, typické pro miniaturní formy György Kurtága. Jejich autor nepotřeboval nic, než tónové výšky, délky, souzvuky, změny ve faktuře, aby jeho hudba byla nezaměnitelná a svými kontrasty a obrovskou výrazovou škálou působila v nejvyšší míře. 12 miniatur ukázalo, jak soudržnost a kontrast nemusí jít proti sobě. Nechyběla závažnost, citová rozmanitost ani vtip. Byly nekompromisní a přitažlivé, jako odlišně esteticky založeného člověka mne dokázaly zcela přesvědčit.
Smyčcový kvartet č. 5 Georga Friedricha Haase přinesl dlouhou, pomalu se vyvíjející a obtížně dělitelnou plochu. Časovou osou skladby je harmoncký plán, zde spíše pomalé procházení harmonických světů. Jedním z nich je i alikvotní řada, zde čitelně, transparentně použitá. Vše skvěle pojí dohromady instrumentace – běhavé těkání flageoletů, tremoll, glissand, ale i prosté vydržované tóny. Skladba je zcela svébytným dílem a může být odpovědí těm, kteří si čistotu a sofistikovanost pletou se sterilitou.
Dramaturgie recitálu Rohana de Sarama byla z těch, které stojí takřka beze zbytku na osobnosti interpreta. Jeho charisma vyvažovalo vše, včetně neúnosné délky i neexistující dramaturgické soudržnosti. Pozornost se tak s přibývajícím časem otupovala a dojem z jednotlivých skladeb byl mělký až povrchní. Proč koncert končil větou z Kodályho Sonáty, nebo proč sólista přidával Bachovo Preludium, to už nechápu vůbec. Koncert tak lépe představil samotného sólistu než skladby, které hrál – ale tak už to u recitálů bývá…
Solipse od Rolfa Gelhaara byla ukázkou raně spektrálního myšlení. Slyšitelná byla avizovaná práce s jednotlivými harmonickými, s plynulými přechody mezi tóny a šumy, elektronická složka se omezila na amplifikaci a několikasekundové zadržování tónů (které tak vytvářelo ve své době nová harmonická pole). Tato virtuosní skladba byla sice stylově jednolitá a svou harmonickou i instrumentační složkou zřejmě (ve své době) progresivní, ale to je tak vše. V obsahové rovině toho mnoho nesdělovala a navíc byla neúnosně dlouhá.
| Salvatora Sciarrina netřeba představovat. Ai limiti della note byly takové, jaké už jeho skladby bývají – stojí na extrémních zvucích, šumech, flageolettech, nechybí zde práce s tichem… Vše bylo jako vždy hravé, sdělné, nezávažné a svou průzračnou nekompromisností velmi přitažlivé. |
 Salvatore Sciarrino |
|---|---|
| The River – Sonáta č. 4 Pavla Zemka utrpěla interpretací. Když kdokoli hraje Zemkovu skladbu poprvé, je to prostě slyšet – jednoduchý, ale vnitřně velmi komplikovaný autorův jazyk je velmi potřebný delší interpretační zkušenosti. Sólista tak skladbu spíše přehrál, než interpretoval. Autorův záměr byl i tak čitelný, rychlý pohyb skutečně propojoval melodické prvky japonské a evropské hudby. Jsem jen na pochybách, jestli některá nevýrazná až hluchá místa přisoudit autorovi, interpretovi, či oběma. | |
S Xenakisovým Kottosem jsem měl tentokrát problém. Autorova drsná estetika je mi více přístupná v orchestrálních či alespoň komorních opusech. Chyběla mi jakákoli soudržnost, drobné sónické úlomky (přetlačené tóny, flageolettové dvojhlasy) na sebe navzájem nenavazovaly a skladba – zcela rozštěpená – pro mne ztrácela jakoukoli sdělnost. Pocítit nekompromisní, až drtivou energii Xenakisovy hudby je pro mne přitom vždy zážitek, na který se svým způsobem i těším, tentokrát se však nekonal. Podepsala se na mne i její délka, s postupem času jsem už jen čekal, až skončí.
| Zato Beriova Sequenza XIV. si dokázala vydobýt mou pozornost i v pozdní hodinu, ve stavu značně unaveném. Vůdčí nápad – synchronní hra na korpus s pizzicaty levou rukou – skvěle srůstá s melodickými, harmonickými, témbrovými prvky. Zvolený nástroj je představen ze všech stran, výsledkem ale rozhodně není jen vyčerpávající přehled možných způsobů hry na cello. Všemu vládne hravost, muzikalita, při tektonické soudržnosti nechybí překvapivé zlomy a návraty. |  Luciano Berio |
|---|---|
| Tato skladba je prostě nápaditá a svůdná od začátku do konce a proti některým jiným Beriovým sekvencím tuto bezvýhradně přijímám jako jeho nejvydařenější. Není divu, že v tomto programu čněla svou kvalitou nad ostatními skladbami. | |
Nad nápadem zahrát více než půlhodinové Solo od Beata Furrera ve třičtvrtě na jedenáct, tedy v době, kdy většina publika měla za sebou cca. dvě a půl hodiny poslechu velmi rozdílných skladeb, zůstává stát nejen rozum. Ve mně se bouřilo téměř vše. Nápad vystavět skladbu pro sólové cello na více (svou povahou punktuálních) pásmech je přitom podle mého názoru velmi nosný. Jednotlivá pásma šla sledovat, jejich vzájemné vrstvení bylo rovněž zajímavé. Nezdá se mi, že jsem tuto skladbu nepochopil, zdráhám se však dále hodnotit. Fakt, že pro mne byla prostě k nepřežití a že svou nelidskou délku prostě nenaplnila, může klidně být odvislý od pokročilé noční hodiny a únavy s ní spojené. I když, s odstupem času si myslím, že jen tou únavou to nebylo… Následné zařazení Kodályho Finale z jeho Sonáty a přidané Bachovo Preludium jen potvrdily můj dojem, že dramaturgie tohoto koncertu byla až bezohledně nepovedená. Proto se k těmto dvěma skladbám nebudu více vyjadřovat, neměly totiž podle mne v tomto programu co dělat.
Z letošního Contempulsu jsem navštívil jeho druhou polovinu – tedy 3 koncerty. Odnesl jsem si více různých dojmů, převážně pozitivních. Ten nejsilnější pramenil ze stoprocentní zodpovědnosti, s jakou interpreti přistupovali k provedení, vlažnější dojem mám ze samotné dramaturgie. Při vší úctě, Contempuls mi mnoho nového neřekl a vzhledem k tomu, jak agresivní propaganda mu předcházela, musím přiznat, že jsem čekal víc. Pokud Bakla staví reklamní kampaň na tvrzení, že ostatní jsou blbci a on do české zaostalé kotliny přináší světlo boží, pak je více než zapotřebí takovému závazku dostát. Byl jsem sice vděčný třeba za poslech Beriovy cellové sekvence, kterou jsem neznal, slyšet naživo Haasův 5. kvartet byl také silný zážitek. Nelze však říci, že by mi dramaturgie tohoto festivalu otevřela pohled na neznámý, právě se rodící nebo nedávno objevený hudební svět, spíše to bylo ono znovuotvírání (ne)dávno otevřených studánek s dosud čistou vodou. Baklovo tvrzení o impotenci jistého festivalu tak získává drobnou vadu na kráse. Letošní Pražské premiéry totiž v záplavě všeho podprůměru, který na nich bůhvíproč musel zaznít, představily i několik zcela svébytných skladeb, které pro mne byly zcela nové. Contempuls byl sice celkově mnohem svěžejší, svým obsahem aktuálnější a po všech stránkách (interpretace!) kvalitnější, ale to nic nemění na faktu, že za opravdu novou hudbou je třeba jít jinam.