Jakub Bělan: Stín (Rozplyneš se). Literární Salon, Praha 2008, 64 stran
Adéla Gemrothová 12.12.2008
Není jasné kdo s koho.
Je možné, že autenticitu, přesvědčivost, ba i naléhavost dodává té které básnické sbírce právě jen určitá míra sebestředné suverenity básnického projevu, na jehož horizontu pak teprve nádavkem vystupuje vlastní svět určité poetiky. Básnický mluvčí jeho úběžníkem vůbec být nemusí, i tak je ale každá báseň záznamem toho, jak tento svět rozvrhuje. Bělanovy soustředěné básně-úvahy, vhledy jako by o nic jiného neusilovaly, skutečnost sama (vně či uvnitř básně) stojí stranou, mnohem podstatnější je to, co se odehrává v myšlení a v jazyce, v řeči.
V naprosté většině z osmačtyřiceti básní sbírky Stín (Rozplyneš se) se objevuje mluvčí ve druhé osobě: nejde přitom o oslovení partnera, samomluvu ani o jakýkoli druh výzvy. Je to formulování provedené rozvahy (o vlastní identitě především: Kdo jsi, / že tu jsi s námi?; Jsi tu, / protože ta tvář je tvoje?; Jsi to ty: / váháš na prahu), nárokující si jistou všeplatnost. Motivy jako stín, trhlina, ozvěna, cesta, hladina nebo proud vody (pro Bělana klíčové) z filosofující poezie známe − původně metafory, osvětlující povahu abstraktních fenoménů (především těch spojených s myšlením a vnímáním, s vědomím samým), dnes už snad emblémy určitého přístupu k reflexivní poloze, symboly toho, že obrazné pojmenování má svou váhu. Poezie, která usiluje o formulaci gnóm o lidském údělů atd., se bez opory v obrazných vyjádřeních často neobejde, získává jejich prostřednictvím na apelativnosti (známe to např. z poezie Vladimíra Holana). V Bělanově sbírce však tyto motivy (filosofémata) bývají obklopeny dalšími „zdánlivě“ konkrétními pojmenováními, jež vytvářejí určitou prostorovou konfiguraci či jsou zachyceny v rámci nějakého procesu: při tom všem ale stále zůstává patrné, že se jedná o cosi vnitřního, že to není „skutečné“. Kauzalita toho, co řeč básně zaznamenává, je skoro snová, i když ve snu bývá člověk nepřirozenosti a absurditě dění kolem sebe vystaven o mnoho hmatatelněji, palčivě na něj doléhá: protože skutečnost je jakýmsi měřítkem snu. Dílčí struktury, které takto vznikají, se liší mj. v přesvědčivosti provedení (pro- myšlení?): podsvětní, hlubinné prostory (nitro skály, dutina sklepa / hrobky, cesta podzemím a vůbec všechny prostory dole) zůstávají v bezpečí myticko-archetypálního rámce, prostory vesmírné působí až komicky přepjatě, nejosobitější je vracející se, proměnlivý topos lesa, nejednoznačný ve významech a hodnotách, které mu lze připsat (Potok je jen polovina; / odraz na hladině dýchá lesem. (...) Uprostřed lesa je dům, / pod domem voda potoka. // Všechno je takové).
Situace, které Bělanovy básně (většinou s dosti velkou grácií) načrtávají, jsou jakýmisi „průměty“ tezí, které se mluvčímu dějí (převažuje – znovu generický – prézens, časté je pasivum), jimž je vystaven, autorova dikce snahu vyvolat tuto iluzi nezakrývá. Ani výrazné motivy vlastního těla či tváře (k nim srov. motiv sochy) nepřekračují hranici takto nazírané „osobní“ sféry (dva příklady z básně Ty, který žiješ: procházíš po svém těle, / otevíráš okna (...) svět tě tlumeně udeří do tváře; / jsi buben vesmíru).
Takováto ilustrace, obrazně různě bohatá, pak bývá zakončena určitým poselstvím (většinou ho tvoří poslední dvojverší, jež někdy částečně koresponduje s titulem básně, jako v básni Rozplyneš se): jeho půvab se zakládá naopak na lapidárnosti tvrzení, je to už čistá myšlenka, někdy na způsob kóanu či aporie: Vysvobodí tě dno, / na kterém stojíš. Verše tohoto typu lze najít v bezmála v každé druhé básni a sama je považuju za důvod, proč se Bělanovou poezií zabývat. Nejen pro jejich sympatický, někdy až naivní poetický minimalismus, který čtenáři trochu odlehčí. Výborné je na nich to, že myšlení a jazyk se zde v dobrém scházejí, nemožnost určit, zda je dvojdomost mnohých „řešení“ (Nedívej se tím směrem. / Podívej se tím směrem.; Jakmile se rozezní / vzplane oheň. / Jakmile se rozezníš, / zhasne) způsobena drobnou změnou perspektivy v uvažování, nebo zda jde o záležitost jakéhosi samovolného pohybu v řeči, působí přímo osvobodivě, jde o jisté zcizení, drobnou subverzi (smrt je k smrti ohebná). Jinde totiž myšlení a řeč zůstávají natolik spjaty, jištěné jedno druhým, že to působí až okázale; neriskují, co by se dělo, kdyby se staly transparentními. Jako by se často až mrhalo schopností řeči vyjadřovat modalitu, posuny v hodnocení, srovnáváním a znejisťováním, snad ve snaze učinit tak strukturu textu výmluvnější.
Stejný pocit násilnosti ve mně vyvolávají četné genitivní metafory, téměř jediný Bělanův básnický prostředek (maso včerejška, blanka vzteku, rosol prostoru). Způsob, jak jejich prostřednictvím lehce, svévolně propojovat abstraktní a konkrétní, je zavádějící, ukazuje na to, že „kvalitám“ skutečnosti není většinou přiznána samostatná (byť výpovědní) hodnota, že existují jen usměrněné vzhledem k reflexi mluvčího (vlaješ / na rubu ticha...) nebo ještě hůře: jen vzhledem k tomu, jak ozvláštňující mohou být pro projev sám. Zatrne – namátkou − při verších jako Pokoj se znovu zakalil slepotou; / sotva obrvené děcko / se sápe po tvé tváři či Vichr prázdna / uprostřed lebky koně. Tady už nejde o dvojdomost, o dvě doplňující se polohy, o otevřené myšlení, ale o nezastřenou autokomunikativnost mluvčího. To, pro co jsme měli dříve pochopení, nám nyní klade odpor: Led je jarmark života; / dech tuhne ve tvary, / které nepochybují. Kterou polohu myslí autor, se svým lehce mentorským tónem, „vážně“? Která slouží které? Zpochybnění najednou není inspirativní ani trochu. Na horizontu toho pak vystupují jako cennější ty (tradičnější?) básně, které se (byť s hluchými místy) žádným napětím nestimulují: (...) Dech zvířat je slyšet už na periferii: / jako by věděla, / co chceš vyslovit, / jako by se bála, / že jsi sám. // Jako by držela v zubech / motouz věčnosti.
Ambice Bělanovy poetiky se stávají jejím největším úskalím, nastavení většiny básní (vzdušná skica, přehledný abstraktní náčrt, sebevědomé oproštění od korektivy skutečného, autentického) vyžaduje ne snad větší soustředění, ale větší pokoru. Možná by to nebylo tak markantní, kdyby sbírka byla o třetinu kratší. V této podobě působí téměř monotónně. Bělanova poetika je příliš sebejistá a vystačí si, sdělná snad ani být nechce, vždyť není co sdílet (to, co se onomu „ty“ děje?) – místy je možné navržené potvrdit, přitakat, přijmout je i s těžkopádným, příliš apartním obrazným obalem. Jako by se iluze, že něco z toho je přece jen myšleno i řečeno pro nás, světu, ve kterém žijeme, skutečně při ohlédnutí rozplývala, jako by básně neunesly další vlnu reflexe, tu, v níž se pohlíží na ně samé. První motto sbírky, z poezie Antonína Brouska, naznačuje, že si je toho možná vědom i autor.