Hudební fórum s Jiřím Temlem. Český rozhlas 3 Vltava, 49. týden,

Marie Sommerová 9.12.2008

Každý týden členové redakčního týmu A tempo Revue hodnotí pořad Českého rozhlasu Vltava, zvaný Hudební fórum. Proč? – V jediném médiu, v malém, přesto s vděkem akceptovatelném měřítku zahrnujícím soudobou vážnou hudbu, můžeme sledovat kvalitu (třeba i kvantitu) uváděných děl. Různé tendence jak u nás tak v zahraničí. Také to, co nestihneme oběhat na koncertech, či starší opusy, které na nich jen tak už neuslyšíme. Bezesporu tím ČRo 3 vyplňuje aspoň kousek té obrovské díry nezájmu a lhostejnosti ze stran ostatních sdělovacích prostředků.

Právě proto se velmi nerada – a nezlobte se, opravdu to musí být – vytasím s kritikou. A začnu hned s názvem pořadu. Aby nevznikly nějaké pochybnosti o interpretaci významu slova „fórum“, cituji ze slovníku cizích slov (vydal Encyklopedický dům, Praha 1995): veřejné mínění, veřejnost; též veřejné místo k hlásání názorů, náměstí římských měst. Vysvětlení je myslím jasné a vskutku je to bezvadný název pro hudební pořad. Co by tedy měl posluchač Hudebního fóra očekávat? Fundované, obohacující, konstruktivní, vyhraněné, třeba i kontroverzní názory odborníků (teoretiků i praktiků). Jaký názor se mi v týdnu s Jiřím Temlem zamlouval a který mě naopak iritoval? Žádný. Totiž žádný názor v celém pořadu nezazněl. Co jsme se mohli dozvědět, byl jen obsah děl skladatelů (myslím, že i často citovaný od samotných autorů) či obecné informace o nich.

Bohuslav Řehoř

Byl snad jeho názor nějak ukryt ve výběru skladeb? V jejich vzájemném blízkém postavení? Snad by se dalo něco vyčíst (ovšem velmi subjektivně) např. z pondělních děl skladatelů Jana Vičara, Bohuslava Řehoře, Karla Husy a Víta Clara, opírajících se převážně o lidové kořeny. Zde jsem si uvědomila pořekadlo „když dva dělají totéž, není to totéž“. Pokud jsem totiž přistoupila na dur-mollový svět u nás tradiční sborové poetiky, ověnčené právě tím folklórním závojem, bylo Vičarovo Zachodí slunéčko pro ženský sbor a sólové housle vskutku čistou skladatelskou prací. Nápaditou, precizně vypracovanou, odkazující něco cenného a vřelého. Navíc, ty housle se tak pěkně pojily se sborem…

Že to není nic samozřejmého – vzít lidové nápěvy, zharmonizovat je v rámci tonálního myšlení do hlasů sboru a mít raz dva pěknou písničku, jsem zjistila při poslechu Tří ukolébavek pro dětský sbor Víta Clara. Zde jsem postrádala hodnotu, skladatelův vklad, naopak se zdálo, jako by toto lidové pole sloužilo k zastření neschopnosti invence.

 

Těžko říct, zda jsem si pondělní myšlenku přebrala v souladu s myšlenkou autora pořadu. Jak si mám ale vysvětlit např. dramaturgii dílu středečního, kdy si předávali štafetu Marek Kopelent  se soustředěnou a krásně vystavěnou skladbou Cantus Rogans pro sólové vilonocello s Miroslavem Pudlákem a jeho Encore (zde proběhlo předání celkem v poklidu)? Ovšem ten (Pudlákovo alternativnější já v podobě následující kompozice Elephant in China – rockově bigbítová vypalovačka) se  Zdeňkem Lukášem (Dubnová improvizace pro housle a klavír ve vlně rozervaného fišerovského pathosu, o tradičnosti nemluvě), v cíli s Václavem Kučerou (v nekonfliktní, příjemně poklidné kytarové atmosféře Vzývání radosti)? Co mi měl pořad demonstrovat? To, jak se dokáží jednotlivá díla navzájem ostře popírat tak, že i kdybych k nim chtěla přistupovat objektivně a hodnotit je v rámci daného stylu, znemožňuje mi to stavba pořadu?

Nebo měl být díl (a možná i celá týdenní koncepce) prostě jen ukázkou tvorby převážně profesorů HAMU, Pražské konzervatoře a Konzervatoře J. Ježka, jejichž díla vychází díky Českému rozhlasu? K čemu vlastně byla využita volná tribuna? Ptám se a nejsem sama. Stačí si pročíst dosud vydané recenze Hudebního fóra na A tempu. Většina z nich volá po dramaturgické logice a hlavně její smysluplnosti.

Josef Třeštík

Na závěr  - a to si myslím, že nemá být hlavním a jediným předmětem těchto recenzí – bych se ráda vyjádřila o  dvou skladbách, a to o Puzzle pro osm nástrojů Josefa Třeštíka a Vzpomínce na lepší časy pro klavír Josefa Adamíka. Obě mě něčím mile překvapily, hlavně svojí jemností, bezprostředností, barevností, soudržností. V prvním případě oceňuji bezesporu perfektní soustředěnost ve formě a vkusné laškování. V druhé mě zaujala estetická změna, jakou skladatel (Ištvánův žák) ve svém životě prošel – z dříve zarputilého avantgardisty a odsuzovatele romantismu bychom dnes našli osamělého jedince v ústraní, jehož hudební jazyk se paradoxně k romantismu přiklání. Zajímavé je, že v jeho projevu nenacházím nic patetického či laciného, naopak jeho hudba promlouvá niterně a evokuje to, co má v názvu neotřelým a přitažlivým způsobem.