Contempuls, 21. 11. 2008, La Fabrica

Tomáš Pálka 8.12.2008

Druhá vlna festivalu Contempuls přinesla ve dvou částech večera kuchyni muzikantsky, i co do výběru skladeb, pestrou: jako první z nich škálu bicích nástrojů s množstvím svých barev ovládaných multipercussionistou Tomášem Ondrůškem, druhou pak Smash ensemble ze Španělska v čele s vynikající flétnistkou Clarou Novak. Sólistická rovina prvního koncertu tak byla vcelku adekvátně vyvážena větším obsazením koncertu druhého.

Dramaturgie Ondrůškova vystoupení podepřená skvělým a soustředěným výkonem mě strhla natolik, že nahrazovala dokonce prázdná místa některých formálních nedostatků samotných skladeb. Po formálně vyrovnaném a rytmicky gradujícím Rebonds (Iannis Xenakis) následovala skladba Graffitis (Georges Aperghis), která sice využívala barevnosti bicích nástrojů doplňovanou vokálním hlasovým projevem, nicméně nevýrazný vývoj formy se stával v delších časových úsecích poněkud nudným. Pocit vleklosti podpořilo i neustálé očekávání konce v dílčích zastaveních. Dílo si uchovalo však zajímavost v práci s textem – od mozaiky slabik k „es war den ganzen Tag… so heiss…“ - a v náznaku scénických gest.

Martin Smolka

Zvonění (Martin Smolka) přineslo příjemné ponoření do zvuku metalofonů podpořené zvukem nástroje „home made“ – množství klíčů zavěšených na houpací síti u stropu rozeznívaných pomocí připevněného lana. Meditační vytržení vyústilo v plochu s protikladnou, a tím i výrazně kontrastní poetikou (dětské frkačky, pískající hračky), poskládanou do jednoho celku tak, aby nástroje mohly znít současně. Návrat první plochy a uzavření skladby aleatorní kadencí svíček, které roztáčí vánoční kolotoč… - poetické vyústění poetického názvu. Skladba vyvážená, snad jen střední díl trochu delší.

 

Plejádu zvuků a barev však přinesla až kompozice čtvrtá Interieur I (Helmut Lachenmann). Neustálá konfrontace rozličných zvukových světů (kovové pláty, tympány, tom-tomy, kravské zvonce, marimba) jako by malovala hudební obraz výrazných barev. The Anvil Chorus (David Lang) se navracela k výrazné rytmice s ostrou zvukovou patinou danou domácí dílnou „steel drums“ (rendlíků a poklic) – opravdová kuchyňská revue… Nepravidelné vzorce rytmických patternů podpořily gradaci, která vyústila do skladby poslední – Stèle (Gérard Grisey). Ta se navracela do roviny meditační. Dva velké bubny (druhý buben v interpretaci Martina Hybnera) rozeznívaly v subtilní rovině celý prostor a kontrast ve zvukovosti byl možná výraznější o to víc, že základ tvořil jen jeden (dublovaný) nástroj.

K druhému koncertu programový průvodce hlásá: Španělský ensemble Smash si rychle získává mezinárodní renomé, od roku 2006 navíc pořádá vlastní festival v Salamance. Smash tvoří špičkoví sólisté, mezi nimi i Clara Nováková, virtuózní flétnistka a dcera českého skladatele Jana Nováka. Mimo hudby současných španělských skladatelů se Smash orientuje rovněž na repertoár spektrální hudby a další novátorské tendence a estetiky… Smash ensemble (ve volném překladu smečující, nabourávající, rozbíjející) večer nerozbil, ale stmelil a smečoval výbornými interpretačními výkony. Rád bych zmínil z celku, který tvořily skladby renomovaných jmen (Salvatore Sciarrino, Brian Ferneyhough, Tristan Murail, Beat Furer) i těch méně známých (José Manuel Lopéz Lopéz, Octavio Lopéz, Manel Ribera, José Luis Torá, Gérard Pesson), dvě výrazné skladby, které vyčnívaly nejen svojí kvalitou, ale rovněž interpretační intenzitou promlouvající směrem k posluchači.

Za určitý nedostatek považuji fakt, že dramaturgie byla proporčně naddimenzovaná, takže i pozornost posluchačů klesala a mnozí odešli o pauze, čímž se ochudili o nejzajímavější hudbu, která zazněla v závěru dne: Esplorazione del bianco II (Salvatore Sciarrino) v obsazení pro flétnu, housle, basklarinet a kytaru a Lied (Beat Furer). Obě skladby považuji za vrchol večera, obě se specifickou poetikou. Sciarrino subtilní, ve zvuku neomšelý, snad jen ve formě, přinášející beze změny návrat prvního dílu, se drží trochu zpátky. Furer velmi lyrický, v obsazení pro duo – housle a klavír. Prosté a krásné, zvukově nápadité dílo, varující se pompéznosti a přehnaných afektů – a především – sledující časovou osu, která působí vyváženě. Jednoduchost, pro kterou skutečně stálo za to vydržet až do konce.

Přes víceméně kladné hodnocení celého večera si neodpustím kritiku na pořadatele: V rozhovoru Petra Ference s Petrem Baklou vyjadřujícího se k festivalu Contempuls (rovněž zde na stránkách A tempo Revue: Petr Bakla – Contempuls není žádné otvírání studánek, 6. 11. 2008) se čtenář mimo jiné dozvídá: „Prakticky veškerá koncertní iniciativa vychází ze skromných aktivit různých skladatelských spolků, které se v sebeobraně snaží o uvádění skladeb svých členů a jejich přátel – což je ze strany aktérů pochopitelné, vede to ovšem k vyloučení mezinárodního repertoáru a proliferaci domácího podprůměru.“ Rád bych přišel na kloub tomu, co konkrétně autor zamýšlí poznámkou „vyloučení mezinárodního repertoáru“. Pokud jsou pořadatelské snahy seriózní, kdo má zapotřebí informace zkreslovat? Proč? Subjektivní hodnocení můžeme ponechat stranou. Ale přinášet takové shrnutí, které vše napěchuje do jednoho balíku, nebere ohled na rozdílnou činnost skladatelských spolků alespoň rámcově (a které navíc není založené na nedostatečném zmapování nebo neznalosti), považuji přinejmenším za podnět k zamyšlení.