Básně Martina Pšeničky

 6.12.2008

 

 

 

Jezero

Jezero jakoby vylákané mezi přísné skály,
a potom zapomenuté, někým nebo něčím.
Polehávání kamínků po dně,
lesknou se jak poztrácené šupiny.
Hladina blyštivě nepřístupná.
Nahlížejí do ní stromy přilehlého lesa,
patrně zvažují,
zdali nejsou samy také něčí odrazy.
Krtiny plavců jsou v dálce skoro nepatrné,
přibližují se k odlehlému břehu.

 

 

 

Úsvit

Za oknem pátrá světlo po krajině,
zastřené světlo plachých skic.
Začíná ráno. Trochu líně
zarůstá obzor paprsky.

 

 

 

–––

Co o té chvíli poví ti
rozpaky stínů v jitřním přítmí pokoje,
v předtuše světla, jeho slepých jistot,
co mají příliš času na rozmyšlenou?

Já neznám slova pro takovou stručnost.

Uslyšet spěšné kroky na schodech,
bouchnutí dveří, průvan odchodu:
prach z polic zvedne se jen zlehka,
jako by i on se někam chystal,
jako by snad hledal jiné záminky k rozednění.

 

 

 

V noční zahradě

Klimbání hluchavek a máku
v neznatelném vanutí,
šlahouny jahodníku leží v trávě
jak rozhozené nožky.

Jezírko s váhající hladinou.
(Tam někde dole je svět
složený ze samot věcí,
co vzájemně si nepřekážejí.)

Všechno je tiché a klidné,
noční zahrada přece není
časosběrný film
o zrození sněženky ze zamrzlé půdy…

Stejnokroje narcisů přikyvují do tmy,
jako by se přimlouvaly za něco skutečného.

 

 

 

–––

Úplnost na rozpacích: snad neadresné
posunky lístků, mírných, opatrných věcí;
březové větve teď ještě unesou
převrácené paruky ptačích hnízd.
Kdo koho tu smí okřikovat?
Kterápak ptačí úzkost uniká sluchu
přerývanou fistulí? Směsice
lesních zvuků v náramném obsazení.
Bezděčnost krajiny, které nic není
po doslovných významech.

 

 

 

Martin Pšenička (nar. 1983 v Praze) absolvoval Literární akademii Josefa Škvoreckého, v současnosti studuje bohemistiku na FF UK. Verše publikoval v revue Rukopis a týdeníku A2. Příležitostně rediguje, tu a tam se pokouší poezii překládat. Publikované verše pocházejí z absolventské práce Úplnost na rozpacích (2008).