Tři kontratenoři. Arcidiecézní muzeum Olomouc 16. listopadu 2008

Wanda Dobrovská 4.12.2008

Koncert kontranetoristů Piotra Olecha, Jana Mikuška a Stefana Kunatha proběhl v rámci olomouckého festivalu Opera Schrattenbach. Unikátní mezinárodní sestava pěvců představila v neméně originální dramaturgii program koncipovaný speciálně pro tuto příležitost – nové skladby českých autorů Víta Zouhara, Aleše Březiny, Tomáše Hanzlíka, Františka Lukáše, Tomáše Pálky a Michaely Plachké.

Obsadit do současné hudby kontratenor (altus) se zdá být skoro projevem jakési přesycenosti dostupnými výrazovými prostředky. I současný posluchač je ale přesycen – lehce dostupnou hudbou všeho druhu včetně vážné – a tak současní skladatelé někdy sahají po tomto docela dráždivém anachronismu a – ať záměrně nebo intuitivně – tak testují nosnost, autentičnost a vitalitu bezbřehého estetického kontinua „západní“ kultury. Asi nejvíce do očí bijícím příkladem budiž opera Tři sestry (1997), ve které Peter Eötvös svěřil party hlavních Čechovových postav třem kontratenoristům a otřásl tak kulturními jistotami a symboly do té míry, že ho někteří kritikové usvědčovali až z perverze. Svým způsobem byl koncert, o němž je řeč, také výzvou – hudba, která na něm zněla, byla ovšem jištěna veskrze pozitivním, poučeným vhledem do historických vrstev evropské kultury.

Vít Zouhar

Vít Zouhar a Tomáš Hanzlík těží z principů barokní opery, které v novodobém kontextu překvapivě dobře fungují. Hanzlíkova La Dafne a Stabat Mater a Zouharovy Ariosi byly také nejlepšími příspěvky do programu – řemeslem, neboť oba skladatelé mají už vypsaný rukopis, ale zatím ještě naštěstí neklesli do rutiny, i výrazem, který je na soudobou hudbu mimořádně komunikativní (odcházíte z koncertu toužíce slyšet tu hudbu znovu).

Březinovo Agnus Dei po hudební stránce takové hloubky nedosáhlo, ale obsazením všech tří kontratenoristů bylo působivým závěrem večera. Ostatně účast Piotra Olecha, Jana Mikuška a Stefana Kunatha na jednom koncertě byla mimo jiné i projevem vzácné dramaturgické štědrosti a neváhám říci pravé víry, která si neponechává esa v rukávě, rezervy pro nějaká imaginární příště apod. Všichni tři pěvci jsou osobnostmi a koncert měl punc události jedinečné, žité přítomností.

Nevtíravým půvabem (mne) zaujala rovněž Melancholická rytina Františka Lukáše pro zpěv a loutnu – přesvědčivost by jí dokázal zajistit už sám pěvecký part na text zbavený verbálních významů, ten se ale – myslím, že dost přesně v okamžiku zlatého řezu – na půl minuty zhoupl do recitace (přičemž čeština v ústech Piotra Olecha ještě přispěla k celkové, jakoby z hlubin nevědomí pableskující atmosféře skladby), následované kratičkou citací z Dowladna, aby do závěru dospěl už na text. Aneb jednoduchými prostředky dosaženo sdělení mnohovrstevné a účinek beroucí dech.

František Lukáš

Kompozice Michaely Plachké Spadla z nebe velká hvězda (na mne) působila formálně disproporčně. To nejzajímavější – vrstevnaté, responsoriální, dvojjazyčné (latinsky/česky) – se v ní odehrává až po vstupu druhého kontratenoru, když mezitím už uplynuly dvě třetiny skladby nesené hudbou ztrácející se v okamžiku zaznění. Z podobného zvukového světa – křehkého, fragmentárního – vyvěrá hudební řeč Kopretiny od Tomáše Pálky (na text básně J. J. Víchy), díky expresivnějšímu a nápaditěji pojednanému hlasovému partu ale hudba této skladby nemizí beze stopy hned po provedení – a zaujme i ve vedlejším plánu, byť je za ním nutno aktivně sluchem jít (samostatný instrumentální vstup v druhé polovině skladby). Jan Mikušek dílu vtiskl výrazovou autenticitu tak fascinující, že na deset minut neexistovalo nic než Pálkova Kopretina. Přesto nemohu říci, že bych za těmito dvěma skladbami chtěla – na rozdíl od kompozic Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka – jít na koncert někdy znovu.

K realizaci koncertu spojily své síly dva estetikou hodně vzdálené soubory – Ensemble Damian a Konvergence. Psychologicky jakoby na jedné straně intuice a na druhé intelekt. Na straně intuice hrozí nebezpečí klišé (kýč), na straně intelektu sterilita (nuda). Bývá to tak, že si lidé na obou stranách střeží svůj postoj, „akademici“ o něco úzkostlivěji. Že se oba póly podařilo prolnout na jednom pódiu, považuji za velký úspěch všech zúčastněných. Nesplynuly, ale proč by také měly? Program se členy obou souborů nastudoval a v Olomouci i v Praze řídil Tomáš Hanzlík, koncert měl vyvážené proporce a lze se jen těšit na další „plody“ energetického potenciálu, který tento kontratenorový projekt v tak koncentrované podobě vygeneroval.