Zvuková událost v Muzeu hudby
Lukáš Sommer 4.12.2008
Projekt s názvem „Kontratenor v české hudbě 21. století“ je jedním z nejoriginálnějších počinů na poli české soudobé hudby za posledních několik let. Společným jmenovatelem akce bylo skladatelské sdružení Konvergence. Soubor, jež si za krátkou dobu vydobyl respekt pro důslednost, s jakou do naší teplé české hudební krajiny importuje zásadní díla poválečné scény a uvážlivě s nimi konfrontuje horké novinky, má stabilní okruh posluchačů. Ti vědí, že jdou –li na Konvergenci, mohou očekávat kvalitu.
Našli jsme ji i tentokrát, byť jaksi ředěnou pořadatelským kompromisem. Nenalezli jsme však obvyklou dramaturgicky sevřenou koncepci, jíž je abonentní řada souboru pověstná, a prostřednictvím které se české publikum pomalu učí vnímat proces koncertu jako svébytné umělecké dílo. Křiklavá rozdílnost a v horším slova smyslu „estetická tolerance“ se nakonec nechtěně obrátila proti skladatelům samotným.
Tomáš Hanzlík v La Dafne zaujal zajímavým zpracováním renesančních archetypů. Ty jaksi „zakletě“ putovaly chromatickým půdorysem skladby a působily překvapivě definitivně – a neotřele. V následném Stabat Mater jako by ale autor prozradil slabost pro plytké harmonické spoje, ve kterých tu a tam plave nějaká ta popová naplavenina. Záměr „retro“ díla byl zřejmý, ale s Hanzlíkovou úvodní quasi-rekonstrukcí se nemohlo měřit.
Aleš Březina v Agnus Dei sice publiku sdělil, že má rád hudbu Arvo Pärta, ale případné ocenění vezme s poznáním originálu rychlý konec. Skladba byla zkrátka až příliš nepůvodní, jen převařovala mnohokrát slyšený fragment hudby. I jeho rozvíjení působilo spíše jako kdyby skladatel nedokázal do onoho motivu hlouběji proniknout a jeho zaujetí končilo obnošenou stylizační variací. Závěr kompozice, jako střižený z učebnice školského kontrapunktu, ostře kontrastoval s hudbou samotných členů Konvergence.
| Michaela Plachká jako by ve své křehké fantasii kumulovala střípky jiné hudby – už jednou napsané – a tento kaleidoskop formovala do nečekaných novotvarů. Zajímavá byla také semknutost výrazových prostředků, která intimní fresce Spadla z nebe velká hvězda dodala až narativní tah. S odstupem času ve mě právě tato skladba zanechala nejcelistvější obraz sebe samé. Netvrdím, že dojem z ní byl nejsilnější z celého večera, ale díky přehlednému rozvíjení intervalového vývoje a až divadelnímu rozvržení textové složky zkrátka zafungovalo vše, co mělo. |  Michaela Plachká |
|---|
 Tomáš Pálka |
Tomáš Pálka sestoupil až na dřeň Víchovy básně Kopretina a vytvořil jakýsi hudební odraz narativních významů, jež jsou v několika slovech ukryty. Jako vždy se v autorově hudbě projevila síla jednohlasých kontur. Určovaly vše - fakturu, souzvukovou vertikálu i doprovodné sónické akce a jejich intenzitu. Právě u nich jsem ale pochyboval, zvláště glissované tóny působily jako nová vrstva, která není dostatečně zdůvodněná. Skladba jako jediná z celého večera pracovala s prostorem Muzea hudby, vokální modelování zvuku rezonovalo až kamsi k Hellichově ulici. |
|---|
Ve světle Pálkovy pikantní zvukové události pak zcela zmizela tři Ariosi Víta Zouhara. Klávesová zkratka Ctrl C - Ctrl V spolu s nepříliš zajímavou barokní studií není vzhledná kombinace a sebelepší zvuková stylizace pak působí jako výplň, obal bez obsahu. Jistě by skladba obstála někde v uvolněnější atmosféře, kde se ani tak nehledí na sofistikovanost zpracování a v dýmu vonných svíček se obdivujeme poslední Glassově filmovce. I bez intelektuální hrdlořezničiny ale zůstává prostá otázka – kdo byl vlastně autorem skladby? Glass? Svoboda? Bach?
Všechny pochyby večera ale utichly ve světle hluboké, existenciální fresky Františka Lukáše s názvem Melancholická rytina. Místy zvrásněná, souzvukově labilní, často lpící po konsonanci v nedohlednu, nedala posluchači nic zadarmo. Teprve po provedení jsem se dozvěděl, že krátká, Šalomounovým textem inspirovaná strofa uprostřed díla pochází od samotného autora. Škoda, že nebyla součástí tištěného programu. Vokální part v průběhu díla nenese žádné konkrétní významy, abstraktní řeč samohlásek však působí s hudbou překvapivě konzistentně. Citace Dowlandova motivu je již v průběhu díla latentně přítomná, naplno se však projeví až po tiše recitovaných slovech „nenasytí se oko viděním, ucho nenaplní...“ A tak to první, co jsem si ze skladby odnesl, bylo velmi silné, až hmatatelné propojení dvou světů – Dowlandova a Šalomounova, k němuž je autor prostředníkem. Okolní oscilování kdesi mezi vzduchoprázdnem a tónostředem víc než co jiného evokovalo časový tunel...
Možná lze už dnes překvapit jen tehdy, když je silný předobraz díla nějak konceptuálně promítnutý do hudební struktury. Je skvělé, že přibývá skladatelů, kteří se v zajetí své imaginace chápou po látce, které hudba – a její narativní možnosti - spíš překáží. Naplnění těchto vizí se často děje na úkor „dobrých mravů“ skladatele, což není nic jiného než potvrzení, že tyto dobré mravy ztrácí opodstatnění. V české kotlině se pomalu začíná prosazovat nový typ estetiky, která není primárně hudební a která může izolované scéně konečně rozšířit hledí (nesrovnatelně více než tuny „poučených“ partitur). Čistě odvedená hudební struktura jistě nepůsobí sama o sobě méněcenně – dokud se skladbami jako Melancholická rytina není konfrontována.
Kontratenoristé Stefan Kunath, Piotr Olech a Jan Mikušek předvedli zvukově úchvatný výkon, který nakonec i těm průměrným skladbám dodal punc originality. Co si skladatelé mohou víc přát?
Zkrácená verze publikována 22. 11. 2008 v Lidových Novinách