Hudební fórum z Ostravy s Františkem Chaloupkou. Český rozhlas 3 Vltava, 48. týden,

František Lukáš 2.12.2008

Nikdy jsem nepochyboval o kvalitě, poutavosti, nedostižné originalitě a progresivitě autorů takzvané „Polské školy“, ani o jejich enormním přínosu do pokladnice evropské hudby. Tento pocit se mi znovu o něco více prohloubil při vyslechnutí prvního dílu Hudebního fóra s mladým brněnským skladatelem Františkem Chaloupkou. Ač jeho hlas chvílemi působil lehce roztřeseně a nejistě, byla náplň pořadu dramaturgicky zajímavá až vyčerpávající. Přesto jsem měl pocit, že mohlo být řečeno víc.

Krzysztof Penderecki

Ve dvou rozsáhlých orchestrálních a vokálně instrumentálních skladbách Canticum Canticorum Salomonis a De Natura Sonoris No. 2 jsme slyšeli onu známou tvář Krzysztofa Pendereckého využívajícího víceméně hudebního výraziva 60. let, kterému též on sám přisoudil nesmazatelnou stopu v hudebních dějinách. Přesto se nyní věnuje hudbě v mnoha parametrech odlišné, což některé jeho vrstevníky celkem pohoršuje. Očekával jsem, že zazní v konfrontaci též díla tohoto, dalo by se říci Pendereckého post-romantického slohu, ale nestalo se tak. Dřívější hudba žijícího velikána je dnes už téměř klasikou a po vyslechnutí i krátkého úseku je rychle rozpoznatelná. Poslední skladby však toliko v povědomí nejsou a troufám si říci, že je to velká škoda. Bylo by zajímavé slyšet transformaci Pendereckého bytostné, někdy až hrůzyplně působící dramatičnosti z jazyka témbro-dynamiky do tradičního výrazového prostředí.

Penderecki zde byl dále postaven vedle svého polského vrstevníka Wojciecha Kilara se skladbou Bohorodička a též vedle nejstaršího velikána a průkopníka polské hudby 20. století Witolda Lutoslawského. V závěru zazněl Epilog z jeho vskutku klasického díla Funeral Music. Ač jsou tito autoři v lecčems odlišní, mají mnoho společných rysů. Jedním z nich je hluboký smysl pro gigantický symfonický zvuk a velkoplošný hudební tvar, kterým byla naše sluchová ústrojí v tomto dílu Hudebního fóra nadmíru promasírována.

Wojciech Killar

Další díl byl věnován téměř hodinové skladbě Aspern suite Salvatore Sciarrina. František Chaloupka se úsměvně a též trochu symbolicky rozloučil hned po úvodním slovu. Kompozice, kterou jsme měli možnost vyslechnout v jedinečné interpretaci Susanny Rigacciové (soprán) a Contempoartensemble pod vedením Maura Ceccantiho, je obdivuhodná. Skladatelské myšlení postavené v první řadě na zvuku horního až nejvyššího prostoru ve zvukovém spektru, velmi nízkých dynamikách a v  kombinaci se záměrně přemrštěným časovým prostorem patří dle mého mínění k tomu nejnáročnějšímu, k čemu se skladatel může odhodlat. Je mnoho skladeb tohoto druhu, u nichž posluchač nabývá dojmu, že by mohly kdykoli začít a kdykoli skončit, ale Aspern suite je jiná. Posluchač „cosi“ očekává tak dlouho, až se dostane do stavu „jiného vnímání času“, a v momentě, kdy už vůbec nemá potřebu změny či kontrastu, zasadí skladatel rozhodující ránu. Vyšší polohy tónového spektra, vyjádřené často různými flažolety, zaručují, že se ucho vnímatele předčasně neunaví a poslech téměř hodinového díla, kde se zdánlivě mnoho neděje, uběhne jako nic. Přesto tato hudba vyžaduje posluchače přinejmenším otevřeného a citlivého, anebo člověka schopného zastavení se v meditaci.

Bronius Kutavičjus

Litva, ač se o tom u nás příliš často nemluví, je rodištěm mnoha výrazných skladatelských osobností. Vzpomeňme v prvé řadě na Mikalojuse Konstantinase Čiurlionise, jehož hluboký umělecký odkaz je pravděpodobně kořenem myšlení litevských skladatelů dodnes. Tím kořenem je nejspíš touha po pravdivosti, originalitě či hloubce umění bez ohledu na použité prostředky. Dnešním jazykem by se možná dalo říci: vítězství kvality nad kvantitou. Vyslechli jsme dvě z těchto hledisek vycházející působivé části závažného díla Broniuse Kutavičjuse Brány Jeruzaléma a naproti tomu rozsahem velmi kontrastní Tři sonety Feliksase Bajorase pro kontrabas a soprán. Z výběru skladeb, které dosud zazněly, je vidět zjevná inklinace Františka Chaloupky k časově rozsáhlým partiturám plným tónů, které posluchači vypráví pravdivý a ne laciný příběh, do něhož se může plně promítnout lidská fantasie. Zvláště skladbu Brány Jeruzaléma by člověk chtěl slyšet znovu a celou, což se mu ale prostřednictvím ČRo3 Vltava nejspíš nesplní.

Morton Feldman byl hlavním protagonistou posledního dílu fóra. Slyšeli jsme kratší skladbu Tři klarinety, violoncello a klavír, a Basklarinet a perkuse, která se již vyznačovala typickým „feldmanovsky nekonečným trváním“. Skladba sice netrvala 4 ani 6 hodin, ale přesto - v čase, kdy pravidelný posluchač pořadu již musí své bdění často stimulovat různými povzbudivými nápoji, byla téměř k nepřežití. Jistě,  Feldmanova hudební filosofie je naprosto legitimní a počítá s posluchačem, který je jí otevřený. Její výrazové prostředky a kompoziční postupy jsou též zvukově zajímavé a předbíhají svou dobu. Přesto mám dojem, že se tento druh hudebního myšlení také již někam výrazně posunul. Při poslechu se mi v duchu stále vracela na mysl skladba Aspern suite Salvatore Sciarrina, která zazněla ve druhé části.

Milou tečkou za Hudebním fórem byla 2. věta z Klavírního koncertu Wojciecha Kilara, která ač postavena na minimalistických základech, působila dosti svěže. Zvláště pak po předešlé masáži bezbřehým hudebním časem.

Zdaleka nejsem pravidelným posluchačem pořadu, ale tentokrát vybraná hudba po většinu času udržela mou hlavu při poslechu ve vzpřímené poloze. Slovní doprovod Františka Chaloupky považuji za celkem poutavý, zasvěcený a mnohdy poučný. Jediná věc mi však zatím u Hudebních fór (a nejen tam) není úplně jasná. Proč je každý z moderátorů ČRo3 jaksi uměle vsazen do toho otřesně uniformního způsobu deklamace, který zní přinejmenším tak neosobně a nepřirozeně jako hlas ze záznamníku. Myslím, že pořadu tohoto druhu je mluvený projev podobný kurzu češtiny pro začátečníky spíše ke škodě a mnohé posluchače lehce odradí.