Dny soudobé hudby 2008, 11. listopadu

Jan Fila 1.12.2008

Předposlední koncert letošního festivalu Dny soudobé hudby 2008 se uskutečnil v úterý 11. listopadu v sále Konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla. Uvedených šest  skladeb bylo zajímavým pohledem do zcela rozdílných tvůrčích dílen.

Koncert zahájilo Concerto per tre pro flétnu, anglický roh a harfu Jaroslava Krčka (* 1939) uvedené v premiéře. Skladbu předneslo Trio festivo ve složení Kateřina Jansonová - flétna, Gabriela Krčková - anglický roh a Hana Müllerová-Jouzová - harfa. Všechny tři hráčky jsou též členky ansámblu Musica Bohemica. Autor napsal do programu, že „se snažil napsat hudbu nezatíženou dramatičností, hudbu úsměvnou, radostnou a tak trochu i pro sváteční chvíli, hudbu k potěše hráčů, kteří ji hrají, i posluchačů.“ Celá, velmi zajímavá skladba mne nutila k hlubšímu rozjímání a podněcovala ve mně značně existenciální myšlenky. První věta ♪ = 116 - 120 začala introdukcí harfy, po které se po chvíli připojí v příkrém kontrastu flétna s anglickým rohem.

Jaroslav Krček

Materiál byl modální s  výraznou preferencí lydické kvarty. Druhá věta nadepsaná Volně (♪ = 56) přinesla hudební materiál odvozený z velké části z celotónové stupnice. Jen závěr tématu byl rozšířen o velkou septimu. Tato věta byla pastorální a pro mě osobně přinesla nejjasnější myšlenky za celou skladbu. Závěrečná část ♪ = 72 – 76 byla silně toccatového charakteru. Střední díl spíše meditativního charakteru byl svěřen ponejvíce sólové harfě. Návrat toccatové pulzace pěknou a zdařilou skladbu ukončil.

 

Již téměř před rokem zesnulý Jiří Sternwald (1910 – 2007) ještě stihl zaslat na Dny soudobé hudby 2008 skladbu. V premiéře dnes večer zaznělo Nocturno poetico pro klavír a recitaci na vlastní verše. Provedení se ujali Dalimil Klapka a Daniel Wiesner. Ani verše, ani jejich hudební ztvárnění mne neoslovily. Dojem byl pro mě velmi rozpačitý. Hudba zde fungovala jako jakási „meziaktní“ spojka, až klavír recitaci doprovází až v posledních dvou z celkem sedmi částí. Materiál byl až na výjimky blízký divadelním písním třicátých let, a to včetně velmi častého zvýšení kvinty v dominantním septakordu… Taktéž jsem neporozuměl důvodu,  proč byla do cyklu zařazena šestá část nazvaná Lásky Oldřicha Nového (Moje milá včera pila sherry), kterou Dalimil Klapka citoval imituje charakteristický hlas Oldřicha Nového - včetně jeho mírně nazálního projevu.

 

Karel Pexidr

Poslední skladbou před přestávkou byl cyklus osmi písní na vlastní texty pro střední mužský či ženský hlas a klavír Do desíti z pera Karla Pexidra (* 1929). Byl sice proveden skvěle připravenými interprety - barytonistou Romanem Janálem, který mohl předvést obrovské výrazové možnosti svého hlasu, a klavíristou Maximem Averkievem, ale ani tato skladba mě nepřesvědčila o správném spojení básníka a skladatele v jedné osobě. Po obsahové stránce byly verše sice kvalitnější než u předchozího autora, ale hudba se s poezií přesto (snad kromě jedné písně) nepojila. Metoda konstrukcí souzvuků byla dosti volná, rozhodně rozpačitému dojmu ze skladby také nepomohla.

Po přestávce Jiří Laburda (* 1931) v premiéře představil svou Sonátu pro trubku a klavír v podání Martina Dostála a Daniela Wiesnera. První věta v sonátové formě Allegro festoso se nese ve slavnostním duchu. Druhá věta Adagio sordamente obsahuje hodně polyfonie. Využití hry con sordino bylo v této větě samozřejmostí. Třetí, závěrečná věta Sostenuto. Adagio skladbu uzavírá. Interpreti se jí zhostili se ctí, byla z ní cítit detailní Laburdova znalost obou nástrojů, kdy trumpetista měl hlavně v závěru značně virtuózní sekvence. Stylově se sonáta vymezuje neoromanticky  s mnoha impresionistickými prvky zvláště ve stylizaci klavíru.

 

Ladislav Kubík (* 1946) se představil jednovětou Sonátou pro trombon a klavír v podání Lukáše Moťky a Romana Pallase. Sonátovou formu autor uchopil velmi volně, skladba byla jak výrazově, tak tempově proměnlivá. Skoro jsem chápal, že se jedná o spojení vícevětého sonátového cyklu attaca, protože jeden ze středních dílů byl poměrně jasně čitelný jako téma s variacemi. Oba interpreti se svého mimořádně obtížného úkolu zhostili bez sebemenších potíží. Zvláště trombónový part přináší obrovské množství úskalí a dle mého názoru na něj stačí fyzický málokterý hráč. Lukáš Moťka zvolil pro přednes této Sonáty tenorbasový pozoun, který svou širší menzurou skladbě dokonale vyhovoval, zvláště kvalitnějším ozvem pedálových tónů. Zajímavé bylo využití dusítka hush, které přineslo mnoho barevných odstínů.

Ladislav Kubík

Vrcholem večera byla pro mne závěrečná hudební úvaha pro klavír na čtyři ruce Jiřího Bezděka  (* 1961) De mortuis nihil nis bene (O mrtvých jen dobře) v podání Věry Müllerové a Luďka Šabaky. Třívětá skladba je velmi bouřlivá, až drastická a vyjadřuje autorův negativní vztah k tomuto rčení. Pro oba klavíristy se jedná o mimořádně virtuózní skladbu, kterou oba protagonisté přednesli s velkou chutí, provedení si vysloveně užívali. Souzvuky mají povětšinou povahu klastrů s převahou malých sekund a tritonů, ale byl u nich jasný, zcela logický harmonický vývoj. Ve druhé větě, která přinesla mírné uklidnění, se objevuje vrstvení durových kvintakordů ve zcela samostatných rytmických pásmech. Po obrovské gradaci skladba končí prostým kvintakordem  e moll - v celé šíři nástroje.

Jiří Bezděk

Doufám, že jsem se s touto skladbou nesetkal naposledy, že ji někdy natočí Český rozhlas, aby širší publikum nebylo o toto dílo uchuzeno.

 

 

Foto: Jan Fila