Ke čtvrtému večeru Dnů soudobé hudby 2008, 10. listopadu

Miloš Pokora 29.11.2008

Čtvrtý koncert  letošních Dnů soudobé hudby, který probíhal v sále Konzervatoře J. Deyla (10. 11.) nezvykle bez přestávky, byl z celé skladatelské přehlídky nejkratší v důsledku údajného odpadnutí jedné z plánovaných skladeb. Měl dva společné jmenovatele. Ten první spočíval v zaměření poloviny vybraných děl na náročně subtilní nástrojové kombinace (instrumentální sólo a duo). Ten druhý tkvěl v tom, že téměř všechna prezentovaná hudba vycházela – navzdory některým originálním zvukovým kombinacím – víceméně z tradičních kompozičních postupů, což je vždy velmi choulostivý úkol, protože přijít s kompoziční novinkou tímto způsobem a nevytvářet přitom dojem, že jenom rozmnožuje to, co už máme zafixováno z dřívějška, vyžaduje mimořádnou fantazii.

Mladý student Pražské konzervatoře Karel Smékal se ve svém cyklu Čtyř preludií a fug  (přednesl Petr Nouzovský)  o  něco  neotřelého  pokusil,  když  vyžadoval po sólovém cellu, aby  v sousedství čtyř - z různých modelů vycházejících - preludií čtyřikrát imitovalo skutečnou fugu. S výjimkou některých partií (např. proteplené kantilény třetího preludia, legatového vstupu do třetí fugy nebo niterně „ztěžklého“ výrazu fugy čtvrté) jsme ale byli svědky spíše mechanicky poskládaného pásma. Dosáhnout zvukové iluze skutečné fugy se autorovi na některých místech dařilo, avšak cyklu jako by chybělo kouzlo přirozeného plynutí a fantazijnějšího zacházení s cellovým témbrem – například od vyšších tónových poloh nástroje tato kompozice, kterou bych označil spíše za studii,  téměř abstrahovala.

Karel Smékal

 

Kontrast  v podobě narativnější konfese přinesla houslistkou Eliškou Dvorskou a cellistkou Kateřinou Zikovou v premiéře přestavená kompozice pro housle a violoncello Přemysla Kučery s názvem Mluv se mnou, jejímž dvěma větám předeslal autor filosofující názvy Nedopovězeno a Nalezená odpověď. Uvolněně modelovaný vstupní monolog jako by byl v houslích záměrně usměrňován diatonickými postupy, zvláštní křehkost této výpovědi dodával i vzájemný souzvuk obou linek v čistých intervalech, s přibývajícím časem se však dialog obou nástrojů komplikoval jak k polytonálně cítěnému dvojhlasu, tak k stále větší individualizaci hlasů (flažoletový vánek houslí nad dlouhými tóny cella). Oproti tomu byla druhá věta ve svém polyfonickém dialogu i syrytmicky vedeném dvojhlasu prostší. Jako celek mě tato skladba přesvědčila po stavebné stránce, z detailnějšího pohledu mi však některé postupy přesto připadaly trochu vyumělkované - i tato hudba postrádala, i když ne v takové míře jako předcházející skladba, ono tak žádoucí přirozené kouzlo plynutí.

Cyklu Pěti písní na básně Jana Skácela pro mezzosoprán, flétnu a klavír Milana Iglú, který zazněl (v komorně poetickém projevu Bronislavy Tománové, provázené Kateřinou Macourkovou a Michalem Macourkem) toho večera rovněž v premiéře, bych nedostatek takového kouzla,  nevytýkal. Naopak, první i druhá píseň k nám promlouvala v prosté mezzosopránové kantiléně s jakýmsi samozřejmým půvabem, síla inspirace byla dobře znát. Rozradostněná třetí píseň mě už připadala ve zvuku tvrdší, ve svých rytmických postupech drobet eklektická a do posledních dvou částí jako by se vloudilo něco mechanického. Přesto bych z celkového pohledu ocenil jednotu skladatelova způsobu vyjadřování a vůbec schopnost dosáhnout jímavého výrazu prostými prostředky -  kouzlo prvních dvou písní ve mně dlouho doznívalo.

Pavel Hrabánek

Originální kombinaci pro svou vokálně – instrumentální kraci zvolil Pavel Hrabánek, když svou skladbu s názvem Cesta (podle básně Fráni Šrámka) svěřil barytonu provázenému třemi violoncelly (nápadně výrazným barytonem přednesl dílo v premiéře Tomáš Hanzl ve spolupráci Jiřího Hoška, Martina Havelíka a Karla Chudého). Nebylo to samoúčelné. Tři cella rozeznívaná v sousedství plastické barytonové deklamace  (v  jakémsi konstantním ostinátním pohybu, osamoceně drsných zvoláních, rozjařených rytmech nebo dlouze držených akordech, navíc většinou až v  kyvadlově pravidelném metru) skutečně vyvolávala atmosféru šrámkovské poetiky. Také gradační spirála celé kompozice vyústěná do čistého kvintakordu byla působivá. Čistě hudební logika tohoto trochu přetaženého a zvukově hutného pásma však už tak zřetelná nebyla.

 

Shrnuto –  večer,  který okouzlil pouze v jednotlivostech a který byl zajímavý spíše volbou inspiračních zdrojů a jim odpovídajících nástrojových kombinací než prezentací kompozičních novinek, které by zapůsobily jednoznačně jako celek.