Hudební fórum s Jiřím Temlem. České symfonie 20. století. Český rozhlas 3 Vltava, 47. týden

Lukáš Sommer 25.11.2008

Není to tak dávno, co jsme na Čt 2 mohli shlédnout dokument k výročí soutěže Concertino Praga. Kdo jej viděl za střízliva, musel získat oprávněný pocit, že obyvatelé „vážnohudební“ scény jsou dinosauři koledující si o celkem oprávněné vyhynutí. Smrtonosná nálož laskavého humoru, do sebe zahleděných aforismů a nepřetržitý sled sebechvály různých šedých eminencí hudební scény byl tu a tam porcován nějakou tou básničkou, jejichž autor byl smutným hrdinou večera (Cello, cello to je pán, dokáže hrát taky sám). Naproti tomu nelze přehlédnout nápaditou a takřka „rajcovní“ kampaň propagující mp3 nahrávky povinné literatury. Vem Aloise na kolo je zkrátka jakési druhé křídlo ČRo, které pochopilo, že instruktážním filmem pro čtvrtou třídu lze dnes spíše odpudit. Proč ta oklika? I pořady Hudební fórum mají velmi proměnlivou úroveň. Kdokoli, kdo musí ráno do práce, si to může různými konfrontacemi kritik vysledovat na A tempo Revue.

Pořad s Jiřím Temlem patřil rozhodně k tomu lepšímu z půlnočního cyklu. Autor představil velmi rozdílné estetiky několika autorů. Nevnímal jsem proto pořad jako nezávislou sondu, ale jako silný koncentrát několika přístupů velmi (velmi) rozdílných osobností. Zajímavé byly mnohé příbuznosti a naopak protiklady jejich uchopení symfonické koncepce.

Poetika Iši Krejčího ve 3. symfonii až překvapivě koliduje s hudbou španělského klasika Joaquina Rodriga. Tuto souvislost jsem si nikdy předtím nepřipouštěl, ale zdá se, že neoklasická faktura je natolik „globálním“ produktem, že se v ní jakákoli osobitost ztrácí. S odstupem už nerozeznávám ani nápady, ani tvary tohoto díla. Asi to neznamená, že jde o špatnou hudbu... Už jste zkoušeli půdorys Martinů symfonií „podrobit“ hře s prohazováním vět z jedné symfonie do druhé? Výsledek je skoro tatáž skladba.

Ivan Kurz

V ostrém protikladu stál pořad, věnující se tvorbě Ivana Kurze. Tlustými tahy nesená Symfonie č. 3, která mimo jiné  prozrazuje autorovu slabost pro giocosní podtón hudebního pásma, jakoby se neopírala o žádnou techniku, ba styl. Nad formálním rozvržením díla se zřetelně střídají pocity katarze, destrukce a až frivolního rozvolnění. V mnohem silnější koncentraci a s takřka divadelní akcí lze totéž nalézt také v hudebním obrazu Podobenství. V konfrontaci s ničivou Nakloněnou rovinou a povznášející Bláznovskou zvěstí se jeví Podobenství jako konstatování lability - orchestr je hemživé dějiště her a „zájmečků“, jejichž hromadění nakonec pohlcuje všechny.

Symfonie s refrénem Václava Riedlbaucha probíhá v neo-prokofjevovském duchu a jejím hlavním nosným motivem je – dramatičnost. Je zajímavé, v jak rozdílných rovinách autorova jazyka se drama projeví. Jak v pozvolna gradačních plochách, tak v klasicky motorické faktuře, ba i v quasi-pastorálních plochách, kde by napětí čekal málokdo. I toto dílo má zajímavý mimohudební námět – na jedné straně zvuk cikád, na druhé býčí zápasy jako metaforu absurdity. Těžiště díla ale spíše leží v poučené „historické“ architektuře (ryze symfonické), která převyšuje všechny ostatní parametry, byť není překvapivě brzdou oné intenzity.

Noční hodiny Petra Ebena jsou jeho vysoce retrospektivním dílem. Škoda, že autor pořadu nezmínil Ebenův komentář k této pozoruhodné skladbě. Sám sebe v něm totiž označil za „chorobného nespáče“ a za mnohá léta těchto útrap rozpoznal, že každá hodina nočního bdění zanechává na psychice člověka svou stopu. Nechci zde malovat programní obrázek, skladbu lze vnímat i jako jednu rozsáhlou meditaci s pokusem o sebe-rozřešení. Kdo někdy nespal déle než dva týdny, pochopí. Zajímavé je, že koncertantní koncepce díla (dechové kvinteto a orchestr) nijak nesnižuje výše řečené. Ale to je Petr Eben – nenápadný syntetik.

Petr Eben

 

Sinfonia Cosmica Rudolfa Růžičky pro mě byla největším překvapením pořadu. Především proto, že jsem cítil silné ovlivnění elektroakustickou hudbou. Z celého týdne mi Růžičkova symfonie připadala zvukově nejvykreslenější. Jistá syrovost pak přinesla mnohem hlubší integraci zvukových parametrů do převážně atonální struktury díla a jejich osamostatnění. Nešlo přitom o nikterak složitě sofistikovanou hudbu – naopak. Byla založena na velmi konkrétních ležících transparentech, které se valí, houstnou, řídnou, rozutečou se. Člověka ale ten proud popadne a nese...

Můj malý vrchol přišel ve čtvrtečním Ebenovském pořadu. Jako výplň do konce vysílacího času zněla skladba Vox clamantis. Orchestrálních děl, které reflektují rok 1968 není málo, vzpomeňme Hudbu pro Prahu Karla Husy, či Dramatickou předehru Jinřicha Felda ad. Přeci jen je ale Ebenova reflexe této události něčím odlišná. Velmi přesvědčivě a téměř vizuálně (tři trumpetisté jako obraz osamělých hlasů) zhmotňuje pocit bezmoci – slovy autora – „na poušti naší samoty“. Apel díla přitom v závěru vyznívá jako nutný vzdor vůči jakékoli beznaději. Před půlnocí bych tuto skladbu neposlouchal, nerad bych se stal cílovým posluchačem Nočních hodin.