Koncert Konvergence 13. 11. 2008 v kapli sv. Vavřince

Jaroslav Rybář 24.11.2008

Koncerty sdružení Konvergence jsou pro mne pramenem živé vody. Nejen pro upřímnost a svěžest usilování mladých tvůrců o moderní a osobitý hudební výraz, nejen pro úroveň hudební interpretace, která většinou snese nejvyšší měřítka, ale také pro systematickou snahu o konfrontaci své vlastní tvorby se skladbami jiných autorů, často renomovaných světových jmen. Rád se proto chápu příležitosti napsat o tomto sdružení pár slov, jakkoli jsem svědek podjatý. Učinil bych to však s radostí i kdyby tomu tak nebylo, neboť toto sdružení, stejně jako další podobná uskupení mladých hudebníků, oficiální tištěná média (i ta hudební) zcela ignorují.

Program efektně otevřela Eva Hutyrová výborně zahranou klavírní skladbou Musica inquieta Pavola Rinowskiho. Na malé ploše tu autor předestírá ve velmi zhuštěné podobě poutavé dění plné vzruchů i kontrastů, to vše stylizované do virtuózní klavírní sazby. Považuji tento fakt za velkou přednost, neboť slýcháme často klavírní skladby, které jimi ve skutečnosti nejsou. I kdyby se autor ve svém komentáři nepřiznal k inspiraci Ligetim, prozradila by ho volná citace ligetiovské „idée fixe“ - nikoli ovšem přílišná závislost na invenci tohoto autora.

Jan Rybář

Stejně jako Rinowski, ani Jan Rybář nezůstal ve své skladbě nic dlužen jejímu názvu. Při poslechu jeho kompozice Fragmenty nalezených svitků jako bychom nahlíželi přes rameno udivenému archeologovi, který se probírá jednotlivými částmi svého nálezu. Tu se objeví známý hieroglyf, tady naopak cosi chybí, zde je rukopis poškozený a nečitelný, je tedy nutno jej domyslet atd. atd. Tyto mimohudební reflexe zaznamenávám jen proto, abych připomněl, že i vhodný název může, zejména pro posluchače ne zcela zorientovaného, být inspirujícím a pro vnímání hudby důležitým faktorem. Podstatné ovšem je, že Jan napsal poutavou hudbu, kterou vnímám s neutuchající pozorností. Sympatickým rysem je také snaha navrátit hudbě metrorytmickou pulsaci, což se myslím daří, bez negativních asociací na hudbu předminulých epoch.

Pavel Zemek je autor, který si i přes nároky, které jeho hudba klade na posluchačovo soustředění, nakonec jeho pozornost dokáže vynutit. Kontemplativní ztišení, zvrásněné jen jemnými kontrasty, které přináší jeho Klarinetový kvartet č. 2  věnovaný památce Jana Zajíce, je působivou ukázkou takového druhu hudby. Důslednost, či snad až posedlost, s jakou se Zemek například zříká souzvukové stránky hudebního myšlení, je posedlostí toho druhu, jakou se často vyznačují velcí autoři. Pro mne však tento rys vyvolává i jisté otazníky. Nemohu se zbavit pocitu – a není to zkušenost jen s touto jedinou Zemkovou skladbou – že autorská představa o konečném znění díla je jaksi idealizovaná, ve skutečnosti ne zcela beze zbytku realizovatelná. Klade totiž na interprety zcela extrémní nároky; na souhru, dynamické návaznosti a přesnost souvislého plynutí hudebního proudu. Je ovšem třeba říci, že to není první případ hudby, se kterou se interpreti museli potýkat nějakou dobu, často celá desetiletí, než nalezli adekvátní způsob její interpretace.

Vertical Song I, skladba pro sólovou flétnu japonského skladatele Toshio Hosokawy, zaujala v prvé řadě prvotřídním přednesem. Helena Mochanová zahrála tuto hudbu s naprostým pochopením pro veškeré nuance, které její part vyžaduje. Kompozice je z toho rodu skladeb, které stojí a padají s interpretem, přesněji, s jeho schopností a ochotou realizovat všechny netradiční požadavky na techniku hry.	Toshio Hosokawa
Je jistě mnoho podobných skladeb pro sólové dechové nástroje, skladeb, které se hemží nezvyklými efekty a vyznačují se víceméně působivým zpracováním. Skladba Toshio Hokosawy  nesporně patří k těm lepším kusům tohoto typu a posluchače upoutá, zejména v tak svrchovaném podání.;

Jonathan Harvey je dnes už světově proslulý britský autor starší generace. Jeho Song Offerings, čtyři zpěvy na verše Rabínranátha Thákura tvořily tedy jakousi hvězdnou tečku celého  koncertu. Přestože jde o skladbu vokální, není tu jednoznačně preferován sólový hlas. Veškeré dění odehrávající se v instrumentech je stejně závažné a hodné pozornosti. Zejména v prvých dvou částech je zpěvní part zapojen do ansámblu jako jeden z rovnocenných hlasů, který ovšem i při dosti husté sazbě nikterak nezaniká. Teprve široce rozkročená závěrečná část dává pěvkyni v postupném zklidňování přece jen více příležitosti ke skutečně sólovému uplatnění. Je to krásná skladba, působivá, pro někoho možná překvapivě svým moderním, místy až vášnivým lyrismem. Sólistka Kristýna Valoušková, zkušená interpretka soudobé hudby, podala spolu s ansámblem Konvergence za řízení Jana Rybáře naprosto přesvědčivý výkon.

Chtěl bych závěrem ještě připomenout, že uvádění soudobé evropské a světové hudby není na našich podiích něčím zcela samozřejmým. Neexistuje u nás mnoho souborů, které by na takové úrovni a především s takovou mírou zaujetí uváděly často velmi obtížné partitury soudobé světové hudby. Celková atmosféra a poutavost koncertů Konvergence je jistě i příčinou, že sdružení si vytvořilo svůj okruh věrného publika, zejména mezi mladými lidmi. To je prostě fakt potěšující a nadějeplný.