Hana Fousková – Psice. Dybbuk, Praha 2008. 61 stran.

Ondřej Hanus 22.11.2008

 

 

 

Neveselé jsou osudy českých svobodomyslných žen. Božena Němcová, Irma Geisslová, Hana Macešková (alias Jan Kameník), Šárka Smazalová, Hana Fousková. Posledně jmenovaná se narodila v roce 1947, v době mezi nacistickým a komunistickým terorem, a ze všech zmíněných dam měla osud zřejmě nejtěžší. Ubíjející prostředí zapadlé vesnice, hladové dětství, rozvod rodičů, despotická matka, absurdně odpírané vzdělání, deprese, pokusy o sebevraždu, smrt jednoročního syna, oboustranně chladný citový vztah s dcerou, nemožnost zakotvit v „normálním“ životě, rakovina, šílenství, blázince, invalidní důchod, samota. Se všemi výše jmenovanými ženami smutných osudů má Fousková něco společného. S Němcovou smrt nadaného syna, s Geisslovou neinspirativní a omezený životní prostor, s Maceškovou sklony výtvarné a se Smazalovou sklony sebevražedné.

Když čteme poslední část zřejmě nejpůsobivějšího textu Boženy Němcové, kratičkých Čtyr dob („Na zemi se nezelení, na nebi se nesvítí. Chmúry těžké kolem ženy se hrnou, zastiňujíce jí cestu. Pod nohou vidí propast a divé proudy valící se v ní řeky. K smrti utýraná, umdlená stojí na rozcestí. A kde je ruka, která by ji vedla, která by jí ukázala: „Tudy jdi!” Nikde. Ona musí sama a vždy sama kráčet.“; soukromě Josefu Fričovi r. 1856), nemůžeme si je nepostavit vedle bolestného osudu a trýznivých textů Hany Fouskové (Co nenajdu v sobě, to nemám / Dívám se do plamene / jako do věčnosti / K čemu jsou mi všechny ctnosti / když stále plápolám / a jsem na světě sám / Jen utrpení provází mě / tím strmým údolím / z jehož břehu nevidím / nic než hvězdné nebe).

Také udusaný básnický génius predekadentky Irmy Geisslové nabízí možnost srovnání v rovině nejen životní, ale i textové: „Pakli z té rmutné pozemské dráhy / vybočím záhy, / kdo pak mých vidin čarovné zjevy / oslaví zpěvy? / v průvodě v život mladistvých tužeb / prokáže služeb? / a kdo ty sny mé, divoké krásy, / dosněním spasí? / zápoly moje odvážné, strastné – / nebyly šťastné; / podmílal peň, kde úmysl dřímal, / osudu příval. / Kdož by se v chmurném, prokletém domě / uhostil po mně? / vyměnil za můj úděl svůj ladný? – – / žádný, ach – žádný!“; Imortelly, 1879).

To, co přetavilo životy autorek v citované texty, je především autenticita. Zatímco se však obě spisovatelky 19. století de facto podvolily společenskému nátlaku (doba jim ani nic jiného neumožnila), Hana Fousková hlavu sklonit odmítla – ale málem ji to stálo život. Svědectví o nelidském utrpení vmalovala do obrazů a vepsala do veršů. Podobně jako u Williama Blakea nebo Karla Hlaváčka je totiž její výtvarné dílo spjaté s dílem básnickým. Zatímco však mystik-vizionář Blake a dekadent-mélik Hlaváček jsou uznávanými, až kultovními osobnostmi světové, resp. české literatury, expresivní (a expresionistické) dílo Fouskové zůstává na okraji.

Srovnáme-li předchozí sbírku Jizvy (popř. její rozšířenou verzi Troud, Host 2003), zjistíme, že čteme autorku monotematickou (výjimkou jsou snad abstraktnější texty z 60. let). To samozřejmě není nic špatného: říká se, že velcí básníci píšou celý život jednu jedinou báseň. Díky prolnutí života s dílem a již zmíněné autenticitě pak pochopitelně čteme texty velmi palčivé. Fousková (nevědomě) navazuje na Máchu, a to především ve své naprosté vertikalitě. Stejně jako u největšího českého romantika se téměř veškeré dění odehrává „mezi nebem a zemí“ (srov. horizontalitu Erbenovu). S Máchou má společnou i neutěšenou životní pouť a pocit izolace a nepochopení. To jsou však styčné plochy životů a děl mnoha velkých (nejen) básníků.

Texty Fouskové jsou neučesané, nebo spíše – učesané hřebenem, kterému chybí většina zubů. V básnířčině snaze o rým a rytmus je cosi velmi dojemného, cosi, co bezpochyby souvisí s jedním z nejčastějších motivických okruhů Psice (oheň, žár, chlad, vyhasínání, vychládání) – touha po lásce. Autorčin vlastní životopis nám možná může připadat chladně cynický, ale pod jeho povrchem bije obrovské, krevnaté a probodané srdce, které zoufale řve o lásku, mír, řád, dobro (Ach mé dítě kdybys nezemřelo / byl by můj život sluneční paprsek). Rým i rytmus navíc odolávají nárokům perfekcionismu, vytvářejíce atmosféru insitní poezie Rudolfa Kubrana (Ve vesnici štěkal pes / štěkal vztekle drásavě / kolem kdosi cosi nes / vypadal s tím děsivě. Výbor Liška k smrti dojatá, Cherm 2001). Zůstává však u atmosféry, Fousková není insitní básnířkou.

Vnímám-li Psici čistě čtenářsky, nikoli řekněme kriticky, mám pocit, že jsem byl pozván na cestu k bohu (důsledně „pohansky“ s malým písmenem), který je tak trochu absconditus, když dovolí tak hrozná příkoří. Přesto zůstává v centru básnířčiných (pod)horských vizí, někdy coby dobro, které může spasit, bude-li se mu chtít (Zpovídám se tobě / bože / který sídlíš v hvězdném stanu / Všechno co jsem chtěl / tos mi dal / jen bolavou duši / z těla nevyrval.), někdy jako zosobněný přírodní zákon (Je to už dávno co mi bůh vzal syna). Ostatně je to bůh nejednoznačný a často až absurdně lidský (Někde kdesi pod nebesy / pánbůh hřeší). Je to přímluvce, zloděj i společník.

Jedinými dalšími společníky Fouskové jsou psi. Ti ji provází po cestách mezi stromy i hvězdami, mezi realitou i vizí, mezi nebem i zemí. Příroda se vlastně skládá z ohromného kosmického (d)ucha, vnímajícího kroky ženy, na niž zapomněla společnost i spravedlnost. Všeobjímající tma a nepostihnutelný zážitek smrti utahuje obruč kolem sudu, jímž je lidské tělo, a krutost paměti nedává odpočinout psu, jímž je lidský duch. A tak se Hana Fousková, utýraná astrální psice, žene po svých necizelovaných verších tam, odkud přiběhla, to jest do Nebytí. Laskavý čtenář ať je jí laskavým psovodem.