A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Hudební fórum z Plzně s Jaroslavem Krčkem. Český rozhlas 3 Vltava, 46. týden,

Jan Rybář 18.11.2008

Hudební fórum tentokrát připravil Jaroslav Krček a věnoval se převážně tvorbě plzeňských skladatelů, či skladatelů, kteří se v Plzni nějaký čas pohybovali. Rovněž jsme slyšeli několik kompozic samotného autora pořadu a tak bylo možné udělat si představu o jeho vývoji a stylu komponování. Více se budu věnovat skladbám, které mě nějakým způsobem zaujaly.

Zdeněk Lukáš	První večer nám představil Jaroslav Krček tvorbu Zdeňka Lukáše. Během pořadu jsme mohli slyšet dvě Lukášovy dosti rozdílné kompozice. První z nich – *Koncertní hudba pro harfu a smyčcový orchestr* příliš nepřekvapila. Lukášova průhledná modální práce spolu s jasnými a čitelnými rytmy působí přeci jen trochu obnošeně. Samotná invence nebyla také příliš bohatá.
Zato druhá kompozice – elektroakustická skladba *Nezabiješ*, přinášela mnoho zajímavých hudebních nápadů. Elektroakustická forma zde donutila Lukáše k abstraktnějšímu myšlení, větší vrstevnatosti a rytmické uvolněnosti. Nutno však říci, že do jisté míry skladba pracuje i s nemodifikovanými, nahranými nástroji, což je poměrně škoda. V dnešní době by mohla být provozována jako live-electronic. V kompozici Lukáš používá sbor, sólisty, recitátora, bicí a různé sólové nástroje, jejichž zvuky jsou často nemodifikovány a elektronická modulace zvuku probíhá pouze ve vybraných pasážích, druhém plánu, či pozadí. Tyto modifikace by se docela dobře mohly pouštět z magnetofonového pásu na koncertě, nebo by mohly být dokonce realizovány pomocí živé elektroniky.

Zdeněk Lukáš

První večer nám představil Jaroslav Krček tvorbu Zdeňka Lukáše. Během pořadu jsme mohli slyšet dvě Lukášovy dosti rozdílné kompozice. První z nich – Koncertní hudba pro harfu a smyčcový orchestr příliš nepřekvapila. Lukášova průhledná modální práce spolu s jasnými a čitelnými rytmy působí přeci jen trochu obnošeně. Samotná invence nebyla také příliš bohatá.

Zato druhá kompozice – elektroakustická skladba Nezabiješ, přinášela mnoho zajímavých hudebních nápadů. Elektroakustická forma zde donutila Lukáše k abstraktnějšímu myšlení, větší vrstevnatosti a rytmické uvolněnosti. Nutno však říci, že do jisté míry skladba pracuje i s nemodifikovanými, nahranými nástroji, což je poměrně škoda. V dnešní době by mohla být provozována jako live-electronic. V kompozici Lukáš používá sbor, sólisty, recitátora, bicí a různé sólové nástroje, jejichž zvuky jsou často nemodifikovány a elektronická modulace zvuku probíhá pouze ve vybraných pasážích, druhém plánu, či pozadí. Tyto modifikace by se docela dobře mohly pouštět z magnetofonového pásu na koncertě, nebo by mohly být dokonce realizovány pomocí živé elektroniky.

V průběhu dvou večerů se Jaroslav Krček představil také jako skladatel. Symfonií č. 1, houslovým koncertem a také několika drobnými kusy. Z těchto kompozic mě nejvíce zaujala jeho *Symfonie č. 1. V ní Krček hojně využívá aleatoriky, témbrových prvků a větší vrstevnatosti, nechybí ale ani rytmické pasáže a ačkoliv je jazyk symfonie v podstatě atonální, nevyhýbá se Krček diatonickým pasážím. Hudba však neupadá do tradičních klišé. Totéž se nedá tak úplně říci o Koncertu pro housle a orchestr. Ten oproti Symfonii č. 1 vykazuje známky spíše tradičního symfonismu, osvědčených instrumentačních prvků a modální melodiky. Ze své tvorby Krček ještě představil své drobné, sympatické skladbičky - v podstatě rozhlasové kompozice - Dudy jsou slyšet všudy* a *Prosba o vláhu*.	Jaroslav Krček
Zvuky nejsou nikterak upravené, ale pracuje se zde s několikavrstevným nahráváním, což je ještě více patrné v druhé jmenované kompozici, kterou si skladatel nahrál na všechny nástroje sám.

V průběhu dvou večerů se Jaroslav Krček představil také jako skladatel. Symfonií č. 1, houslovým koncertem a také několika drobnými kusy. Z těchto kompozic mě nejvíce zaujala jeho Symfonie č. 1. V ní Krček hojně využívá aleatoriky, témbrových prvků a větší vrstevnatosti, nechybí ale ani rytmické pasáže a ačkoliv je jazyk symfonie v podstatě atonální, nevyhýbá se Krček diatonickým pasážím. Hudba však neupadá do tradičních klišé. Totéž se nedá tak úplně říci o Koncertu pro housle a orchestr. Ten oproti Symfonii č. 1 vykazuje známky spíše tradičního symfonismu, osvědčených instrumentačních prvků a modální melodiky. Ze své tvorby Krček ještě představil své drobné, sympatické skladbičky - v podstatě rozhlasové kompozice - Dudy jsou slyšet všudy a Prosba o vláhu.

Jaroslav Krček

Zvuky nejsou nikterak upravené, ale pracuje se zde s několikavrstevným nahráváním, což je ještě více patrné v druhé jmenované kompozici, kterou si skladatel nahrál na všechny nástroje sám.

V hudebním fóru jsme ještě vyslechli díla Jiřího Temla, Jana Málka, Jana Slimáčka, O. F. Korteho a Karla Šimandla. Podrobněji bych se na závěr rád zmínil o Rapsodických variacích Jana Slimáčka. Skladba místy přináší prvky, které by mohly být považovány i za jakési anachronismy, ale autor je skládá k sobě jako jistý druh mozaiky a vývoj skladby tak nenese rysy zastydlého romantismu, či neoklasicismu, který tak často slýcháme. Slimáček konfrontuje diatonický svět se světem ostrých souzvuků až klastrů. Klavír pak působí jako tmelící element a spojuje různé světy, které exponuje orchestr.

Díky hudebnímu fóru s Jaroslavem Krčkem jsme tedy měli možnost nahlédnout do tvorby skladatelů, kteří se často inspirovali lidovou hudbou, či přímo byli spjati se soubory lidové a staré hudby. Některé kompozice, např. skladby O. F. Korteho, J. Málka či samotného Krčka, však pro mě postrádaly větší stylizaci folklórního myšlení a působily pouze jen jako úpravy lidových písní, které náročnější ucho těžko uspokojí.