A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Dny soudobé hudby 2008, 6. listopadu

Jan Fila 16.11.2008

Třetí koncert letošního festivalu Dny soudobé hudby 2008 se uskutečnil ve čtvrtek 6. listopadu v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce. Na programu bylo sedm kvalitativně velmi rozdílných skladeb.

Koncert zahájila premiéra skladby Evy Kalavské-Faltusové (* 1976) Kámen a mlčení pro flétnu, hoboj, fagot, akordeon, marimbafon a vibrafon. Šest hudebníků řídil David Lukáš. Na rozdíl od skladeb z minulých let mne toto autorčino dílo překvapilo značně minimalistickou fakturou a vrstvením modálních clusterů. Kalavská zvolila jako materiál podhalanský lydicko-mixolydický modus, jehož intervalová struktura obsahuje vyšší počet malých sekund a tritonů. Zaujala mne autorčina myšlenka, kterou uvedla do programu: „V duši jest kámen a mlčení. Bolest má barvu přímky, tečky, v půlce souvětí. Propast mlčení tíží jako kámen, neživý, tak ledový, že si člověk o něj spálí prsty. Každá ruka, jež se ho dotkne, strne, proto ho někteří mají za horoucí. “ Skladba začíná velmi tiše - nejdříve opakováním jednoho tónu, pak kratičkého motivku. Postupně se přidává celý ansámbl a podílí se na tomto principu.	Eva Kalavská-Faltusová
Řekl bych, že by neškodilo mírné zkrácení této plochy, která již po poměrně krátké době působila únavně. V druhé části díla se konečně objevuje pohyb a skladba se dostává do živějšího pulsu. Závěrečná část spojuje oba principy, aby hudba postupně zhasla do ticha. Škoda, že je toto dílo tak proporčně nevyvážené, neboť jinak obsahuje vskutku zajímavé nápady. Flétnista Martin Čech, hobojistka Gabriela Plachá, fagotistka Denisa Propilková, akordeonista Martin Polák a perkusioniosté Markéta Mazourová a Marin Kopřiva se se skladbou utkali důstojně, i když bylo leckde poznat, že jim činilo potíže orientovat se ve velkém množství paus.

Koncert zahájila premiéra skladby Evy Kalavské-Faltusové (* 1976) Kámen a mlčení pro flétnu, hoboj, fagot, akordeon, marimbafon a vibrafon. Šest hudebníků řídil David Lukáš. Na rozdíl od skladeb z minulých let mne toto autorčino dílo překvapilo značně minimalistickou fakturou a vrstvením modálních clusterů. Kalavská zvolila jako materiál podhalanský lydicko-mixolydický modus, jehož intervalová struktura obsahuje vyšší počet malých sekund a tritonů. Zaujala mne autorčina myšlenka, kterou uvedla do programu: „V duši jest kámen a mlčení. Bolest má barvu přímky, tečky, v půlce souvětí. Propast mlčení tíží jako kámen, neživý, tak ledový, že si člověk o něj spálí prsty. Každá ruka, jež se ho dotkne, strne, proto ho někteří mají za horoucí. “ Skladba začíná velmi tiše - nejdříve opakováním jednoho tónu, pak kratičkého motivku. Postupně se přidává celý ansámbl a podílí se na tomto principu.

Eva Kalavská-Faltusová

Řekl bych, že by neškodilo mírné zkrácení této plochy, která již po poměrně krátké době působila únavně. V druhé části díla se konečně objevuje pohyb a skladba se dostává do živějšího pulsu. Závěrečná část spojuje oba principy, aby hudba postupně zhasla do ticha. Škoda, že je toto dílo tak proporčně nevyvážené, neboť jinak obsahuje vskutku zajímavé nápady. Flétnista Martin Čech, hobojistka Gabriela Plachá, fagotistka Denisa Propilková, akordeonista Martin Polák a perkusioniosté Markéta Mazourová a Marin Kopřiva se se skladbou utkali důstojně, i když bylo leckde poznat, že jim činilo potíže orientovat se ve velkém množství paus.

Druhou premiérovanou skladbou večera byl cyklus písní Olgy Ježkové (* 1956) Možná pro soprán, flétnu a violu na verše z knihy básní Audry Waldové „Zítra, pozítří a potom pořád“ v podání sopranistky Jany Piherové, flétnisty Václava Kunta a violistky Věry Binarové. Tyto tři velmi něžné písně na slova mladičké básnířky předvedly obrovské množství barevných kombinací a odstínů. Autorka velmi často opakuje významná slova textu a po nich dává pauzy k zamyšlení. Melodika je modální s výrazně lydickým charakterem na deklamačním půdorysu. Melismat téměř nevyužívá, naopak velmi často nechává zpěvačku recitovat jen na jednom až dvou tónech. Křehký hlas Jany Piherové se k provedení této krásné intimní hudby velmi hodil, nedovedu si představit, že by ji zpívala zpěvačka s velkým hlasovým fondem dramatického oboru.

Olga Ježková

Tento koncert, na rozdíl od předchozích dvou, točil Český rozhlas. Důvod, proč nebyly předchozí akce natočeny, se mi jeví velmi malicherný: údajně není v prostorách Konzervatoře Jana Deyla a Galerie HAMU dostatečné zázemí pro zvukaře. V minulých letech to jaksi nevadilo… To, že byl koncert snímán, se ukázalo jako veliké úskalí u skladby Jaromíra Vogela (* 1943) Žalm 18 pro recitátora a instrumentální soubor. Flétnista Martin Čech si ještě přibral pikolu a basovou flétnu (která se v ansámblu asi nejvíc zvukově propadala a tudíž byla zcela zbytečná), hobojistka Gabriela Plachá anglický roh, klarinetista Jaroslav Hustoles basklarinet. Dále spoluúčinkovali fagotistka Denisa Propilková, harfenistka Pavla Jahodová, houslistka Ada Slivanská, violoncellistka Sylva Jablonská, kontrabasista Marcel Šindelář a na bicí nástroje Markéta Mazourová. Před provedením předstoupil recitátor Jan Kačer před publikum a omluvil se, že kvůli natáčení Českého rozhlasu (který ho žádal, aby mluvil do mikrofonu oduševněle), nám celý text Žalmu 18 přečte nanečisto, abychom si ho pak mohli představit s hudbou. Samozřejmě děkuji snaze pana Kačera o řešení situace, ale jako posluchače koncertu mne opravdu nezajímá, že Rozhlas chce natočit oduševnělý projev recitátora. Přišli jsme na koncert, abychom slyšeli melodram a ne jenom hudbu!
Po přečtení textu předstoupil před ansámbl dirigent David Lukáš a skladba se započala. Ačkoliv jsem od pana Kačera seděl jen asi dva metry vzdálen, neměl jsem vůbec šanci ho slyšet. Poslech zhruba čtvrthodinového hudebního zpracování byl mimořádně únavný. Žalm sám byl napsán stylem nejpokleslejší filmové hudby romantického typu bez jakékoliv originality. Opravdu nechápu, jak mohla skladba projít přes výběrové řízení na tento festival. Ani nesmyslné rozšiřování ansámblu nebylo k užitku.	Jaromír Vogel

Tento koncert, na rozdíl od předchozích dvou, točil Český rozhlas. Důvod, proč nebyly předchozí akce natočeny, se mi jeví velmi malicherný: údajně není v prostorách Konzervatoře Jana Deyla a Galerie HAMU dostatečné zázemí pro zvukaře. V minulých letech to jaksi nevadilo… To, že byl koncert snímán, se ukázalo jako veliké úskalí u skladby Jaromíra Vogela (* 1943) Žalm 18 pro recitátora a instrumentální soubor. Flétnista Martin Čech si ještě přibral pikolu a basovou flétnu (která se v ansámblu asi nejvíc zvukově propadala a tudíž byla zcela zbytečná), hobojistka Gabriela Plachá anglický roh, klarinetista Jaroslav Hustoles basklarinet. Dále spoluúčinkovali fagotistka Denisa Propilková, harfenistka Pavla Jahodová, houslistka Ada Slivanská, violoncellistka Sylva Jablonská, kontrabasista Marcel Šindelář a na bicí nástroje Markéta Mazourová.

Před provedením předstoupil recitátor Jan Kačer před publikum a omluvil se, že kvůli natáčení Českého rozhlasu (který ho žádal, aby mluvil do mikrofonu oduševněle), nám celý text Žalmu 18 přečte nanečisto, abychom si ho pak mohli představit s hudbou. Samozřejmě děkuji snaze pana Kačera o řešení situace, ale jako posluchače koncertu mne opravdu nezajímá, že Rozhlas chce natočit oduševnělý projev recitátora. Přišli jsme na koncert, abychom slyšeli melodram a ne jenom hudbu!

Po přečtení textu předstoupil před ansámbl dirigent David Lukáš a skladba se započala. Ačkoliv jsem od pana Kačera seděl jen asi dva metry vzdálen, neměl jsem vůbec šanci ho slyšet. Poslech zhruba čtvrthodinového hudebního zpracování byl mimořádně únavný. Žalm sám byl napsán stylem nejpokleslejší filmové hudby romantického typu bez jakékoliv originality. Opravdu nechápu, jak mohla skladba projít přes výběrové řízení na tento festival. Ani nesmyslné rozšiřování ansámblu nebylo k užitku.

Jaromír Vogel

Po přestávce v premiéře představila Markéta Mazourová (* 1974) svou skladbu Fuga v pohybu pro čtyři hráče na bicí nástroje. Spolu s autorkou spoluúčinkovali Klára Andrlová, Anna Orcigrová a Martin Kopřiva. Autorčin záměr uctít J. S. Bacha se zdařil, skutečně i nemelodické bicí nástroje dovedou vytvořit čtyřhlas, pokud jsou velikosti nástrojů jednotlivých skupin dostatečně vzájemně diferencovány. Sympatická, ani ne pětiminutová skladba byla výrazným oživením koncertu. Téma se profilovalo hlavně po rytmické stránce a bylo snadno rozpoznatelné ve všech čtyřech skupinách bicích nástrojů. Autorka zvolila čtyři tom-tomy, kravské zvonce, tempelblocky a dva malé bubny.

Edvard Schiffauer (* 1942) představil klarinetový kvartet Moravský suitek v pražské premiéře. Vtipné programní dílko předneslo Stadlerovo klarinetové kvarteto ve složení Aleš Pavlorek, Svatoslav Toček a Igor Františák - klarinety a Jiří Masný - basklarinet. Pět částí nadepsaných I. Moravské zelí, II. Moravské uzené, III. Moravský vrabec, IV. Moravská slivovice a V. Moravské koláčky charakterizovala modální melodika s charakteristickým motivickým zpracováním, které za pomoci názvu každé části navodilo dokonalou iluzi daného obsahu. Jen výběr souzvuků od tradičních kvintakordů po ostré clustery mi z hlediska užitého systému vedení hlasů nebyl vždy zcela jasný.

Zdeněk Šesták a Oldřich František Korte	Zdeněk Šesták (* 1925) měl premiéru Sonáty pro trubku a varhany „Dies læetitiæ“, kterou přednesli Jiří Bachtík a Linda Čechová-Sítková. Všechna témata jsou odvozená od staré gotické vánoční písně, která je u nás známá v překladu jako Nastal nám den veselý. Zdeněk Šesták napsal do programu, že tato skladba je jakousi reminiscencí na jeho studentské varhaničení. Už tehdy ho fascinovala v Českém kancionálu (redigovaném profesorem Dobroslavem Orlem) právě tato píseň svou archaičností a nezvyklým koloritem. Každou větou prostupuje píseň jako cantus firmus. První část (Allegro giusto) je psaná v sonátové formě, hojně imitačním kontrapunktem. Druhá věta (Moderato cantabile) měla cantus firmus hodně modifikovaný, nebo z něho autor použil jen výsek, rozhodně byl velmi obtížně identifikovatelný.
Hudba byla ve znamení ostrých střihů se složitými rytmickými variacemi. Až v závěru se nápěv znovu objeví v rozpoznatelné podobě. Poslední věta (Allegro deciso) byla hodně toccatově zabarvená, v závěru se téma objeví v celé své krásné monumentální šíři. Bohužel, trumpetista Jiří Bachtík měl v první větě až příliš mnoho „kiksů“ a intonačních nejistot, Linda Čechová-Sítková svůj velmi obtížný part přednesla s jistotou. Provedení této skladby bylo absolutním vrcholem večera.

Zdeněk Šesták a Oldřich František Korte

Zdeněk Šesták (* 1925) měl premiéru Sonáty pro trubku a varhany „Dies læetitiæ“, kterou přednesli Jiří Bachtík a Linda Čechová-Sítková. Všechna témata jsou odvozená od staré gotické vánoční písně, která je u nás známá v překladu jako Nastal nám den veselý. Zdeněk Šesták napsal do programu, že tato skladba je jakousi reminiscencí na jeho studentské varhaničení. Už tehdy ho fascinovala v Českém kancionálu (redigovaném profesorem Dobroslavem Orlem) právě tato píseň svou archaičností a nezvyklým koloritem. Každou větou prostupuje píseň jako cantus firmus. První část (Allegro giusto) je psaná v sonátové formě, hojně imitačním kontrapunktem. Druhá věta (Moderato cantabile) měla cantus firmus hodně modifikovaný, nebo z něho autor použil jen výsek, rozhodně byl velmi obtížně identifikovatelný.

Hudba byla ve znamení ostrých střihů se složitými rytmickými variacemi. Až v závěru se nápěv znovu objeví v rozpoznatelné podobě. Poslední věta (Allegro deciso) byla hodně toccatově zabarvená, v závěru se téma objeví v celé své krásné monumentální šíři. Bohužel, trumpetista Jiří Bachtík měl v první větě až příliš mnoho „kiksů“ a intonačních nejistot, Linda Čechová-Sítková svůj velmi obtížný part přednesla s jistotou. Provedení této skladby bylo absolutním vrcholem večera.

Závěr koncertu patřil Iljovi Hurníkovi (* 1922) a jeho Sextetu pro žestě a varhany. Obsazení ansámblu bylo: dvě trubky, lesní roh, trombon a tuba. Party žesťů přednesl soubor Pražské konzervatoře, varhanní part Petr Čech. Skladba vznikla roku 2006 na objednávku profesora Aloise Čočka z Pražské konzervatoře, který ansámbl sám řídil. V obou větách (I. Preludium a II. Fantazie) jsou obě nástrojové skupiny rovnocennými partnery. Já osobně bych se přiklonil k masivnější registratuře varhanního stroje, abych ho přes žestě slyšel, ale je možné, že v jiném místě sálu bylo dynamické vyvážení obou skupin rovnocennější. První věta byla hodně hravá s náznaky drobné polyfonie, v té druhé autor užil častého dialogu obou nástrojových skupin. Jásavý závěr skladbu ukončil. Musím přiznat, že na rozdíl od jiných skladeb Ilji Hurníka mě tato příliš nezaujala.

Slušně navštívený koncert umožnil konfrontaci tří generací skladatelů a otázkou zůstává, jestli by kritéria pro příjem skladeb na tento festival neměla být zpřísněna. Určitě by také neškodilo řadit skladby do určitých programových skupin, aby více vynikla příbuznost některých typů kompozic a nedocházelo tak k naprosto neuvěřitelným střetům všemožných stylů bez hlavy a paty.

Foto: Jan Fila