Dny soudobé hudby 2008, 3. listopadu

Josef Počepický 14.11.2008

Festival Dny soudobé hudby zahájil pondělní koncert v krásném barokním sále Konzervatoře Jana Deyla. Obyvatel Prahy si v posledních dnech připadal víc jako bájná bytost z ostrova Avalon, než jako občan středoevropské metropole, neboť hustota mlhy v ranních a večerních hodinách mocně přesahovala rámec všednodennosti a způsobovala nemalé orientační obtíže. Na programu večerního koncertu byly kompozice nepřesahující datem výroby stáří dva roky. Díla autorů E. Drigy, C. Kohoutka, L. Koželuha, J. Matyse, J. Višara, J. Fily a Z. Zahradníka slibovaly zajímavou ukázku nejnovější české tvorby. V tradičním čase byl koncert zahájen proslovem Olgy Ježkové…

Doušky z pramenů pro housle a klarinet Ctirada Kohoutka byla první představená kompozice. Flažoletovou plochu sólových houslí vystřídalo štěbetání klarinetu, obojí se posléze proměnilo v dialog. Skladba je spíše modální, místy čistě diatonická, v závěru třetí části nechyběly rytmické údery dlaní do mechaniky klarinetu a údery bříšky prstů do ozvučné desky houslí - nástroje se tak navzájem zvukově vkusně doplňovaly a byly dobře nainstrumentovány. Pražské premiéry se s přehledem ujalo duo v obsazení M.Gajdošová - housle a E. Drápela - klarinet.

Ctirad Kohoutek

Impromptus pro sólovou flétnu z pera Jiřího Matyse je čtyřvěté dílo menšího rozměru. V první části Mírně živě se vrací tentýž taneční motivek, Živě je hravé intermezzo, Volně hojně využívá teplého rejstříku nástroje a Živě-energicky je v podstatě celé posazeno na pentatonice. Kompozice je pro interpreta poměrně náročná, ač s ní flétnista Petr Pomlka neměl, zdá se, problém.

Třívětá Sonáta pro housle a klavír Lubomíra Koželuha je modální jak v melodickém, tak v harmonickém slova smyslu. Celá má postromantický zvukový nádech, občas se nebojí použít i klastrů. Houslista Jiří  Jahoda občas trochu intonačně zaostával, Šárka Králová si za klavírem splnila své. 

Po přestávce se konala premiéra díla Těšínská jablíčka, dueta pro soprán a alt s doprovodem klavíru, na slova těšínské lidové poezie. Skladatel Eda Driga si vybral několik textů ze sbírek lidové poesie, které sebral Josef Mojžíšek. Ta frydecka brana je svěží píseň založená na často se vracejícím dudáckém basu, Ej, rano, rano naopak tklivě teskná s velmi specifickou melodikou, která nese prvky jisté dramatičnosti. Za horečku, za vysoku je kraťoučká píseň mající spíše formu intermezza. Kameňu, kameňu se nese nad tepajícím basem, Červene vinečko si hraje - lala holala holala… Modalita je slovo velmi dobře popisující tuto zvukovou zkušenost. Místy se zdá, jako by autor vzal způsob řeči Leoše Janáčka, upravil si ho po svém a pak jej posadil na homogennější rytmický podklad. Soprán zde má vůdčí úlohu, alt je jakýmsi podbarvujícím elementem, výplní, klavír je nositelem zbylé rytmicko-harmonické informace. Obě zpěvačky Markéta Mátlová a Sonja Pochmanová podaly přesvědčivý výkon a krom toho, že obě krásně zazpívaly, byly potěchou i oku. Stanislav Gallin byl jako jejich opěrný sloup, přesně a jistě tam, kde měl být. 

Jan Vičar měl na koncertě zařazenou skladbu pro basový klarinet a klavír Uspávanky. Kompozice původně pro housle a klavír je založena na motivech moravských ukolébavek, které jsou bitonálně zpracované. Jedná se o dva světy, skladba místy jakoby neladí, ale poté se slévá v jednu tóninu - dle mého názoru to není nijak ortodoxní bitonalita. Jde jakoby o propojení dvou světů, což se v podstatě povedlo, kompozice je příjemná, jemná. Jan Mach na basklarinet a Miroslava Machová skladbu přednesli s citem pro všechny její nuance.

Jan Fila vidí v čtyřvěté Sonátě pro housle solo formální půdorys jednotlivých vět takto: První věta Larghetto poco rubato, Allegro molto - sonátová forma s úvodem a codou, Scherzo, Presto molto furioso e frenetico - upředeno z části druhého tématu první věty. Třetí věta Lento je pak monotematická odvozená z materiálu první věty a závěrečné rondo Moderato pak využívá materiál celé skladby.

Jan Fila

Hudební jazyk celé sonáty je ve své podstatě spíše atonální, plný neotřelých skladebných postupů a sarkastických glos. Fila vkusně kombinuje všechny možné prostředky disonantní hudby, občas i drnkání do strun rukou na hmatníku po prázdných strunách. Sonáta neztrácí tah a při tak famózní interpretaci, jakou předvedl Eduard Bayer, jsem byl jako posluchač oslněn, přestože na jevišti po celou dobu nesnesitelně vrzaly parkety...

 

Posledním uvedeným dílem byla Fantazie na chorál Zdeňka Zahradníka. Kompozice psaná na objednávku Kinského tria, inspirovaná též Vivaldiho zpracováním chorálu Jesus bliebet meine Freude, je velice svérázná. Plna hustého kontrapunktického přediva, rozvíjí se na pozadí rozšířené diatoniky a častých disonantnch střetů, v nichž se téma chorálu rozmělňuje. Kinsky trio v obsazení Jaroslava Pěchočová klavír, Martin Sedlák violoncello a Pavel Hůla housle (j.h.) předvedlo podle mého naprosto vyzrálý výkon.

Při pohledu do programu jsem očekával velmi dlouhý koncert, o to příjemněji jsem byl překvapen, že se konec dostavil lehce po deváté hodině. Vysoká interpretační úroveň propojená s nápaditými skladbami i slušně zvolenou dramaturgií nám připravila hezký zážitek – i proto si myslím, že by si koncert zasloužil hojnější diváckou účast. Tento večer, stejně jako ten loňský, na mne působí jako workshop, jako „skladatelé pro skladatele“. Je otázkou, jestli by si pro příště festival Dny soudobé hudby nezasloužil mnohem lepší propagaci a nepřilákal tak trochu širší posluchačskou skupinu…