Kalabis si vytvořil vlastní styl

Matouš Ringel 13.11.2008

 

Tohoto roku by se svých pětaosmdesátin dožil český skladatel Viktor Kalabis.  Vzhledem k jeho proslulosti není divu, že letos pozorujeme zvýšený zájem o jeho osobu a hudbu. Tento příspěvek však není součástí žádné oficiální oslavné kampaně a napsal jsem jej já, Matouš Ringel, nehudebník, a tudíž člověk k psaní článků o hudbě zcela nekompetentní. Viktor Kalabis je však mým oblíbeným skladatelem a rád bych se s čtenáři, zejména kolegy neprofesionály, podělil o dojmy z jeho hudby. A někoho třeba i přesvědčil, že vyslechnout si některou Kalabisovu skladbu není až tak špatný nápad.

Na úvod se představím, aby bylo zřejmé, z jakých pozic vychází mé názory.  Nerad bych totiž byl jako mnozí jiní nařčen z osobních vazeb, temné minulosti před rokem 89, zahleděností do vlastního kompozičního stylu a  podobně. Jsem čerstvým doktorandem ve FZÚ AV ČR a co se kontaktů se zavedenými skladateli týče, jednou jsem chvíli hovořil s panem Temlem. S vážnou hudbou jsem začal v pubertě u Smetany, Dvořáka, Čajkovského, Vivaldiho a dalších. Posléze jsem se přes Prokofjevovu Třetí symfonii dobral k poznání, že hudba neskončila rokem 1900. Od té doby jsem si vybudoval rozsáhlou diskotéku ze skladeb nejrůznějších modernějších až moderních skladatelů. Tato činnost byla alespoň zpočátku velice usnadněna faktem, že hudba dvacátého století málokoho zajímá, pročež nebylo obtížné nachomýtnout se k velice zajímavým výprodejům. Dnes jsem pravidelným návštěvníkem pražských symfonických koncertů a ještě pravidelnějším zákazníkem obchodníků s vážnou hudbou.  Systematicky se snažím oblíbit si tu úplně nejmodernější, ale cítím se zakotven, jak už to bývá, přibližně o padesát let nazpět. Pro představu přidám pár jmen: Šostakovič, Martinů, Britten, Boris Čajkovskij, Kabeláč atd.

Viktor Kalabis

Nyní se konečně mohu věnovat Kalabisovi a prozradit důvod, proč jsem se do psaní článku vlastně pustil. Pan Sommer totiž 24. 10. 2008 napsal recenzi na CD Ančerl Gold č. 43. Tento kompakt obsahuje mimo jiné i můj oblíbený Houslový koncert č.1, op.17.  Výrazy jako „poloprázdná exprese v nezajímavém a fádním hudebním terénu“ mě dostaly až tak daleko, že jsem panu Sommerovi napsal email. Odpověď přišla skoro dříve, než jsem email dopsal, nebyl jsem v ní označen za nevzdělaného analfabeta, a dokonce jsem byl vyzván k sepsání svého pohledu. Jak jsem vyrozuměl, hlavní chybou tohoto koncertu je v očích pana Sommera jeho nemodernost. Nebudeme si nic nalhávat. Kalabisovo dílo moderností skutečně nevyniká. Tedy moderností chápanou jako používání dosud nevídaných výrazových prostředků.

Já sám to slyším jaksi intuitivně (tj. rozeznám Beria od Kalabise), ale přiznávají to i osoby povolané, například Jiří Pilka ve své monografii.  Rozhodně ale nejde o žádný anachronismus. Kalabis si prostě vytvořil vlastní, pozvolně se vyvíjející styl, založený na zkušenostech starších kolegů. V jeho skladbách lze nalézt vše, co má hudba vyjadřovat. Emoce, které člověk běžně neprožívá, dramatičnost, napětí, meditaci. Bývají zkrátka velice působivé. Nenechávají mě chladným jako skladby mnohých modernějších autorů. Myslím si, že právě toto je skutečná meta, o kterou by se skladatel měl snažit.

 
Kalabisův první houslový koncert spadá do raného období skladatelovy tvorby, vzniknul v roce 1959. Od té doby jej hrálo nejméně devět sólistů, v posledním měsíci také Miroslav Vilímec se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu za řízení Vladimíra Válka. Neříkám, že počet provedení nutně implikuje kvalitu skladby, na druhou stranu ale kladný názor na kvalitu koncertu sdílí i nemálo umělců. Nese všechny rysy skladatelova stylu a narozdíl od mnohých jiných Kalabisových děl má to štěstí, že je nahrán na CD (nyní dokonce na dvou).
V mém žebříčku leží vysoko, kdesi poblíž Brittenova či Bergova koncertu, i když příznávám, že koncerty Šostakovičovy jsou ještě výše. Nicméně se jedná o kus ryzí, meditativní i dramatické hudby a já jeho poslech každému doporučuji.

Ústřední částí skladatelovy tvorby jsou pro mě jeho symfonie. Je jich pět a všechny rozhodně stojí za poslech. Právě na nich je nejlépe vidět vývoj skladatelova stylu. První je zpěvná, hojně užívá folklorních prvků a chorálové téma v závěru. Myslím, že právě v této symfonii Kalabis nejjasněji vyjádřil radost ze života. Nikoliv však ve stylu tehdejší doby, nejde o podlézavou optimistickou skladbu. Není ani jednoznačná, vždy je v pozadí cítit přítomnost druhé, tragické roviny. Takový je život. V Druhé symfonii (Sinfonia Pacis) skladatel přechází do vážnější polohy. Ubírá na zpěvnosti, přidává na meditativnosti a instrumentaci. Společně se Třetí symfonií ji vnímám jako jeho nejtragičtější. Vyústění ale není tragické, nýbrž je mužným povzbuzením do dalšího života. Dvě poslední symfonie jsou kratší, Čtvrtá má pouze dvě věty, Pátá jednu.  Nedojímají mě tak hluboce jako první tři, to jim však neubírá na kvalitě.  Bohužel, na CD vyšly pouze tři ze symfonií, 2., 3. a 5. Nahrávku 1. a 4.  vlastní Český rozhlas. Tímto bych se rád přimluvil u odpovědných činitelů, aby uvažovali o jejich vydání v edici moderní hudby Radioservis.

Z dalších Kalabisových skladeb bych rád vyzdvihnul Pět romantických písní o lásce, op.38. Na tom se mimochodem shodneme i s panem Sommerem. Já obyčejně vokálně-symfonickou hudbu příliš nevyhledávám, ale této kompozici jsem udělil výjimku. Se smyčcovým orchestrem a tenorem se Kalabisovi podařilo dosáhnout neuvěřitelně intenzivního emocionálního účinku. Smyčce znějí nově a zvláštně.  Podobně je tomu v Koncertu pro cembalo a smyčcový orchestr, op. 42. I z poslechu je zřejmé, že tato díla vznikla prakticky ve stejnou dobu. Skladatel zde dokazuje, že umí pracovat i se zmenšeným orchestrem, že jeho hudba není založena na efektní instrumentaci, její síla nespočívá někde u trombónů a trubek. O tomto rysu jistě ještě více  vypovídá jeho komorní tvorba. Tu ale příliš dobře neznám, takže se k ní raději nebudu vyjadřovat.

Nebudu dále pokračovat ve vyjmenovávání Kalabisových skladeb, napsal jich mnoho.  Snad ještě prozradím, že mě vůbec nezaujal Koncert pro klavír a orchestr, aby to nevypadalo, že umím jenom chválit. Nechtěl jsem sepsat skladatelův životopis, tak učinili jiní. Chtěl jsem veřejně ukázat, že Kalabisova hluboká hudba má své nadšené obdivovatele i mimo okruh profesionálních hudebníků. A také bych rád poděkoval SOČRu, že jeho koncert uvedl na abonentním koncertu. Zdá se mi totiž, že jakákoliv nová hudba se může prosadit pouze tehdy, pokud se hraje společně s již zavedenou a pokud je možné si ji koupit na CD, nebo je aspoň často vysílaná v rozhlase. Věřím, že si ze SOČRu vezme příklad třeba i Česká filharmonie a také že jednoho dne bude ke koupi komplet Kalabisových symfonií v jedné krabičce, s prvotřídním orchestrem a dirigentem. Tak, jak to je u Šostakoviče či Martinů. A totéž přeji i ostatním českým skladatelům.