Lubor Kasal - Orangutan v továrně. Dybbuk, Praha 2008. 64 stran.

Olga Richterová 8.11.2008

 

Lubor Kasal (1958) se ani ve své sedmé sbírce nebojí provokovat. Činí tak výrazně. A velmi záleží na osobním nastavení laskavého čtenáře, jak tu provokaci přijme. V reakci může nastat pocit nevolnosti až nutkání na zvracení stejně jako záchvaty bezbřehého smíchu. Nebo něco mezi tím – pousmání nad fantasmagorickými (chcete-li surrealistickými) slovními kejkli, uznalé pokývnutí nad povedenými aluzemi a parafrázemi a souhlasné zarezonování nad zdařenou parodií. Jen ten mlhavý matný temný dojem, že kniha nemá smysl, ne a ne zmizet, ne a ne do slizu se podít.

Prozaický začátek evokující klidnou noční směnu hlídačovu mě velmi navnadil: Každej má pocit, že je šampion, a nakonec zjistí, že sedí ve vrátnici dva tisíce let nevětraný. To bude pěkně osobní celospolečenská kritika, možná o krizičce středního věku, říkala jsem si. Verše do bláta orchidej / po ránu odchrchlej zase ukazovaly na vskutku originální rýmy a ilustrace Nikoly Čulíka také lákaly k bližšímu prozkoumání. Postupné odhalování Ježíšova příběhu (parafrázovaného zrozením orangutánka ve fabrice, jenž pak ve dvanácti letech v údivu stojí před stroji a pak tráví štyrycet dní na jeřábu) ve scenérii továrny vyrábějící masalovou žílu (vyskytuje se též tuk, který smývá hříchy světa), je sjednoceno ve velké pásmo například refrénovitým já ty. Logika z rodu složitá vnitřní. Imaginace nezměrná.

Lubor Kasal

Mezi nejzdařilejší oddíly řadím část odkazující na Rabelaisova Gargantuu a Pantagruela a skrze tuto knihu na starozákonní rodokmeny (A první byl obr Grandgousier, / ... / který zplodil předsedu České obce oportunistické / který zplodil ženu Brouk, jež byla Rajčetovou chotí in memoriam, / která zplodila Ivana Matouška, jenž byl první, kdo měl ego, /...). Při čtení naživo se smáli všichni, kdo byli nablízku. A pasáže, u nichž jsem při osamělém domácím čtení tápala, zda jsou ironické, sebeironické, či prostě tupě říkankovité, dostaly v autorově interpretaci smysl.

 

Při prvním čtení jsem tento smysl postrádala, nenacházela jsem ho za různorodou směsí stylů a motivů i evidentních patémat. Při druhém čtení jsem oceňovala originalitu – a pořád váhala. A při předčítání nahlas mě Orangutan zcela uchvátil. Vím, že text s rýmy typu teče kapka v nose / a pak zamachruje: / Já jsem kapka z chuje! (s. 41) je těžko hájit před milovníky „klasické“, na první pohled vážně míněné poezie. Hájím ho ale, protože Orangutan k naší realitě rozhodně má co říct. Jen to nevystavuje na odiv. A pak ho hájím, protože i literatura může být především zábava. Není nic špatného na tom, že přes veškeré hluboké a skryté poselství je Orangutan v továrně hlavně zplozencem slovního vtipu a jednoho místa jménem Prdec.