Petr Bakla - Contempuls není žádné otvírání studánek

Petr Ferenc 6.11.2008

 

 

 

V hlavním městě České republiky neexistuje důstojný festival současné vážné hudby. Organizátoři festivalu Contempuls chtějí tento tristní stav napravit. Z dvojice dramaturgů Miroslav Pudlák a Petr Bakla odpovídal na otázky A2 druhý jmenovaný.

Není riskantní zakládat v Čechách festival soudobé hudby? A s jakým cílem jste do toho šli? Vzdělávat publikum nebo konečně sami slyšet kvalitní hudbu v kvalitním provedení?

Riskantní je takový festival nemít. V metropoli, která nechce být – a s přivřeným okem není – kulturní periférií. Všude jinde jsou festivaly orientované podobně jako Contempuls běžnou součástí kulturního dění a asi to nebude proto, že by bylo potřeba učinit zadost nějaké evropské směrnici a někdo by zoufale potřeboval utratit nějaké přebytečné miliony. Pražská situace není normální – v Ostravě už skoro deset let funguje špičkové a rozsáhlé bienále, Brno má dva menší, ale rovněž atraktivní festivaly. Praha měla donedávna jen jednu monstrózní a zcela impotentní přehlídku vesměs orchestrálních novinek a volnou koncertní řadu Krása dneška. Ta je kvalitní, ale rozhodně nemůže pokrýt vše, co je potřeba začít u nás uvádět, abychom trochu srovnali krok s děním v Evropě. A to nemluvím jen o Evropě západní.

Skepse, kterou z té otázky cítím, může být právě důsledkem toho, že stav scény soudobé vážné hudby není u nás takový, jak je v jiných zemích běžné. Prakticky veškerá koncertní iniciativa vychází ze skromných aktivit různých skladatelských spolků, které se v sebeobraně snaží o uvádění skladeb svých členů a jejich přátel – což je ze strany aktérů pochopitelné, vede to ovšem k vyloučení mezinárodního repertoáru a proliferaci domácího podprůměru. Deformují se hodnotící kritéria, vzniká pokřivený, nereálný kontext a celkový dojem vyznívá jako živořící ubohost. Pro publikum to pochopitelně není atraktivní. Rozhodně ne proto, že by bylo málo vychované. Inteligentní, otevřený člověk s určitým kulturním rozhledem a zkušeností s vnímáním různých druhů současného umění je schopen docela spolehlivě identifikovat kvalitu i v žánrech, kde mu třeba chybějí informace a přímá zkušenost. Takovým lidem je Contempuls určen a nebojím se, že by jich bylo málo. Tím odpovídám na další část otázky: festival pořádá Hudební informační středisko. Instituce tohoto typu mají ve světě za úkol informovat o hudbě svých zemí směrem do zahraničí, u nás jaksi vzniká specifická potřeba zprostředkovávat tok „informací“ i v opačném směru. Ze stejného důvodu například vydáváme časopis His Voice. Co se týče podezření, že to děláme proto, abychom si užili pořádný koncert, to je věru vtipné. Stačí sednout do vlaku či do letadla, výběr je široký a stálo by nás to asi setinu energie potřebné k tomu, uspořádat jeden ročník festivalu.

 

Jaký byl dramaturgický záměr a co se z něj povedlo realizovat v prvním ročníku?

Dramaturgické rozhodování se odehrává na dvou kolejích: jaké hudebníky či ansábly pozvat a jakou hudbu po nich chtít, aby hráli. V tom prvním bodě je z prozaických důvodů doposud nutné, aby se jednalo především o komorní soubory nebo sólisty. Neberu to jako nějaké omezení – komorní hudba, se svou zaostřeností a technickými možnostmi je pro poválečnou hudbu mnohem přirozenějším „životním prostředím“, než jsou orchestry. Troufám si tvrdit, že kvalitativní gró hudby posledních padesáti šedesáti let leží ve skladbách pro komorní formace, odtud vychází to podstatné. Takže to, že nemáme na programu orchestr či větší obsazení, není v žádném případě kvalitativní mínus. Na počátku úvah o festivalu bylo rozhodnutí zvát špičkové zahraniční hudebníky, a to se podařilo: německý ansámbl musikFabrik patří k naprosté světové špičce, violoncellista Rohan de Saram je žijící legendou, italský klavírista Emanuele Torquati se v současné hudbě pohybuje s lehkostí a erudicí, která se u nás obtížně hledá, španělský SMASH Ensemble je tvořen prvotřídními sólisty s mezinárodní reputací. Co se výběru skladeb týče, snažil jsem se klást důraz na skladby vzniklé v posledních 10–15 letech, je tam ovšem několik výrazných přesahů až do padesátých let. To je běžné, je spousta skladeb, které nezastarávají a zůstávají svým způsobem nedostižné. Některá skladatelská jména na programu se opakují, což vcelku věrně odráží jejich současný „rating“ na světových festivalech. Vcelku vzato jde letošní program po velkých jménech: Stockhausen, Lachenmann, Xenakis, Ligeti, Sciarrino, francouzští spektralisté, Beat Furrer. Nezapomněli jsme samozřejmě na domácí interprety a skladatele a jsem rád, že výsledky jejich práce zazní v adekvátním, de facto přirozeném kontextu.

Říkáš, že jsou na programu skladby i padesát let staré. Jak se to tedy má s tou „soudobostí“ hudby, kterou uvádíte?

Ve vážné hudbě autor není zároveň interpretem a artefaktem je partitura, ne nahrávka, jako je tomu prakticky u veškeré novější hudby našeho kulturního okruhu – rocku, jazzu, pop-music i všech alternativních a experimentálních směrů. Tisíce lidí na světě si občas pustí třeba Pink Floyd, jejich desky se pořád prodávají a tisíce teenagerů v dalších a dalších generacích se to dokonce učí brnkat na kytaru – je to třicet let staré, a rozhodně ne mrtvé. Ale živě se ta hudba samozřejmě už nehraje, protože by ji prostě museli hrát Pink Floyd. A zatímco eventuální revival je de facto falzum, které ani vzdáleně nemá hodnotu originálu a vesměs je to trapná záležitost (zvláště když si ten revival po letech založí sami členové kapely, že...), ve vážné hudbě může kdokoli, kdo je toho schopen, uchopit partituru a dát se do díla, a je to přesně to, pro co ty noty byly vytvořeny. Takže situace je úplně stejná: lidé poslouchají hudbu, o kterou mají zájem, akorát je prostě vážná hudba kódovaná takovým způsobem a s takovým záměrem, že je možné ji stále znovu hrát živě a produkovat nové nahrávky. To, co dobou svého vzniku leží někde mezi současností a historií, má pak ve vážné hudbě rozmanitější život než třeba rock dnešních důchodců, a úměrně tomu si déle udrží schopnost „patřit k naší době“. Navíc nová generace tu hudbu většinou v průměru zahraje lépe.

Nakolik dramaturgii festivalu ovlivňuje to, že ji sestavují dva skladatelé?

I skladatel je člověk. Každý má určité osobní preference, má je i jakýkoli solidní dramaturg-neskladatel. Aby někdo něco takového mohl dělat, musí tou hudbou žít. Pak může vybírat kompetentně a zároveň mít schopnost své čistě osobní libosti překračovat tam, kde je to třeba. Pateticky řečeno, ručím za dramaturgii festivalu svým volným časem. Ono se pozná, když někdo strká na program hudbu, kterou sám neposlouchá. Jako kdyby kuchař neochutnával, co vaří. Mnohým se tedy nedivím, ale jistě není účelem dělat mdlé jídlo a festival bez názoru. Co se našich skladatelských aktivit týče, striktně jsme se rozhodli, že na Contempuls nebudeme zařazovat žádné své skladby. Opak je přitom v podobných případech spíš pravidlem. My to dělat nechceme, protože je nám to blbé a naším cílem je přinášet cizí hudbu k nám, kultivovat domácí scénu vlivy z venku. (Nepohoršuju se nad tím, když to někdo dělá – záleží na tom, kdo a v jaké míře.) Takže jednoduchá odpověď na tvou otázku zní: myslím, že nijak.
 
Jak jste vybírali prostor?

Praha nemá normální moderní koncertní sál středních rozměrů, kde by bylo možné hrát akustickou hudbu. Holešovická La Fabrika je pro nás dobrým kompromisem – koncerty bude sice třeba decentně přizvučit, abychom kompenzovali akustické nedostatky prostoru, na druhou stranu je to příjemné a lidmi vyhledávané místo vzdálené atmosféře výchovných koncertů. Přizvučování je vcelku běžné, ale krovkařská zatuchlost je něco, s čím nemáme nic společného. Industriál hudbě, kterou uvádíme, svědčí daleko lépe. Je to odpich vysoké pece, žádné otevírání studánek.

Petr Bakla – Contempuls není žádné otvírání studánek, A2 44/08,
S laskavým svolením