Ve zmíněných dvou oratoriích se mi nepodařilo odhalit místa, která by svou charakteristikou vypověděla něco více o autorově osobnosti a působila spíše jako díla, která teprve zkoušejí a hledají snad i svou osobitější řeč. Myslím, že mnohému skladateli „postačuje“ některý z kompozičních principů, který chce využívat pouze jako „ochranný obal“, aniž by využil jeho podstatu. Možná, že tím však dochází k nevyrovnanosti stylu. A zřejmě ani dospět s jeho pomocí k hudbě, kterou jsem „někde slyšel“ a kterou chci mít za svou, nemůže být cestou vlastního projevu. V třetím oratoriu s názvem Píseň sestry Anežky a bratra Františka mi sice už začaly vystupovat určité rysy Fialovy hudby, ale až čtvrtou skladbou, kterou se autor představil, tedy skladbou Regina coeli pro soprán, smíšený sbor, orchestr a varhany jsem byl vážněji zaujat. Zajímavá instrumentace, střídání sólových partií s nejrůznějšími kombinacemi orchestru a sboru, proměnlivá prostorovost, charakterově pevné vrstvy řazeny místy až do polystratofonních ploch to vše v jednom logickém toku plynoucím bez pochybností ke svému cíli. Tato hudba je pro mě osobně nejzajímavější z těch, které nám Petr Fiala z vlastní tvorby představil. Škoda jen, že dílo nezaznělo celé.