Hudební fórum s Jiřím Temlem. Český rozhlas 3 Vltava, 43. týden

Lukáš Sommer 28.10.2008

Pořady s Jiřím Temlem patří k mým nejoblíbenějším. Ani ne tak kvůli vybraným skladbám, jako spíše kvůli autorovým průvodním komentářům, které patří k nejzasvěcenějším, nejpříjemněji se poslouchajícím. Pokora, s jakou Teml k novým i klasickým kompozicím při jejich zprostředkování posluchači přistupuje, mnohdy přehluší i rozpačitý dojem z dramaturgie samé.

Tak tomu bylo i při 43. týdnu, který rozhodně na dramaturgicky vybroušený klenot neaspiroval. Sousedství klasiků a našich současných autorů podle mě neprospívá právě pražské komunitě skladatelů. Ono to tak trochu připomíná humanitární akci, když vedle Schulhoffova a Bartókova díla zazní hudba, která se oběma autorům nemůže invencí měřit a jediné, co s ní má společné, jsou výrazové prostředky. Ten dojem se táhl jako leitmotiv celým týdnem. Snad proto si vyberu k reflexi jen to, co mě zaujalo.

Slabost pro hudbu Petra Ebena mě neopustila ani po přilnutí ke zcela jiným hudebním prostředkům. Zaujetí, s jakým Eben hudební látku (jakoukoli) rozvíjí, je vysoko nad otázkou, zdali autor občas „nehřeší“ na příliš průhlednou stavbu souzvuků. Hommage a Buxtehude patří zkrátka k nejlepším českým varhanním kompozicím a ať se výrazový arzenál nástroje posune kamkoli, Ebenova hudba tyto turbulence – zdá se – přečká.

Petr Eben

František Xaver Thuri dnes již sice není „poslední žijící barokní skladatel“ (tuto štafetu neméně důsledně převzal Jiří Churáček), i tak mu ale nelze upřít jisté prvenství. Pohledy z oken Bertramky jsou v kontextu autorova díla skladbou nečekaně chromatickou a strukturálně neobyčejně vynalézavou. Důsledný fugový princip je obohacen o rafinovanou hru s račími obraty a inverzemi, sekvence jsou až Bachovsky mrazivé. Síla samotného tématu je v jeho tonálně neukotvené intervalice, která je souzvukově dopovězena teprve následnými protihlasy. To už je zkrátka vyšší polyfonní level...   

Skladba Lukáše Hurníka Kafkovo rozjímání docela zajímavě oscilovala na pomezí dramatu, muzikálového recitativu a instrumentálního koncertu pro hlas a orchestr. Tam, kde Hurník rozvíjí drama, mě propojení s textem pokaždé přesvědčilo, zbylé dvě roviny mi v kontextu s Kafkou spíše překážely. První koncentrovaná gradace byla velmi intenzivní, ta druhá mě mimoděk utvrdila v Debussyho trefné glose „Myslíte snad, že v hudbě lze opakovat dvakrát totéž napětí?“ Závěrečné pianissimo s doprovodem několika nástrojů rozjímá mile, nekonfliktně a zcela diatonicky, což mě pokaždé uvede do milého usebrání.

Petr Wajsar	Tuitytuityutyu song  Petra Wajsara jsem měl možnost slyšet na živo a opět se mi potvrdilo, jak důležitý je v autorově estetice vizuální prvek skladby. Z rádia zní jeho hudba až nebezpečně krotce, na pódiu však ožije a já jí proto vyhledávám právě tam. Dílo, které představil Jiří Teml je hravé, otevřeně jazzové, trochu načechrané ušlechtilou polyfonií, setsakramensky vděčně napsané.

Řekl jsem na začátku, že vyberu skladby, které mě zaujaly a u toho chci zůstat. Že jsem z celého týdne vybral jen tyto čtyři kusy, má svůj druhý – snad ne předčasně mentorský – důvod. Mám totiž pocit, že autoři jako Bořkovec, Schulhoff, Bartók atd. jsou již jednou provždy klasiky a nemají v cyklu současné hudby co dělat. Až budu chtít jejich hudbu slyšet, poslechnu si přeci jakýkoli jiný pořad ČRo 3 (okrádat se o spánek kvůli obrácené kadenci Bohuslava Martinů v jedné z jeho mnoha rutinních kreací bych dokonce považoval za sadomasochismus).

V dlouhodobé dramaturgii mi také chybí aktuální hudba různých zemí, jejichž nahrávkami by snad mělo veřejnoprávní médium disponovat. Hudební fórum by se mělo více vyhranit směrem ke specializovanému posluchači (to je ten věčný podivín ukrývající se pod statistickou chybou), který chce slyšet něco nového a je ochoten sebemrskačsky posečkat do jedenácté hodiny večerní na příliv své oblíbené kakofonie, bez které nelze mu žíti. Pokud budou tvůrci pořadu zahazovat dramaturgickými zmetky nadšení i té nepatrné menšiny, nebude za čas pro koho Hudební fórum připravovat.