Koncert Studia N 10. 10. 2008

Jan Fila & Tomáš Pálka 18.10.2008

V pátek 10. října se uskutečnil v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce koncert Studia N nazvaný Česká koncertantní hudba kolem roku 1989. Zazněly partitury Hanuše Bartoně, Lukáše Matouška, Milana Slavického a Ivany Loudové. Pro tento nelehký úkol skvěle připravený Roxy ensemble řídil Marko Ivanović.

Večer zahájil Dvojkoncert pro housle, violu a smyčce (1990) Hanuše Bartoně (* 1960). Sám autor v programu uvedl, že dvojkoncert napsal „...pro své přátele a dlouholeté spoluhráče v různých komorních uskupeních Zdeňku Pelikánovou a Jiřího Richtera. Idea skladby vychází z představy komorního ale přitom dramatického příběhu dvou postav (charakterizovaných sólovými nástroji) odehrávajícího se na pozadí dějů (úloha orchestru), které příběh obou postav ovlivňují, ale ony samy do nich nemohou zasáhnout.

Je to jakási hudební úvaha o mezích svobody volby vlastního osudu. Nejde v pravém slova smyslu o programní skladbu, vše je vyjádřeno výhradně hudebními prostředky bez předchozí mimohudební předlohy. Skladba je pokusem o ‘vyprávění hudbou’.“ Premiéra se uskutečnila roku 1990 v Pardubicích se sólisty, kterým autor skladbu věnoval za spoluúčinkování Pardubického komorního orchestru s dirigentem Petrem Škvorem.

Hanuš Bartoň

Autor pro svůj dvojkoncert zvolil převážně rapsodickou formu. Zprvu se hlavní těžiště odehrává v orchestru, violoncella a kontrabasy hrají rozklad kvartového akordu, čímž vytváří jakési tónové centrum, kolem kterého se soustřeďuje harmonické dění první části dvojkoncertu. Sólisté jen zprvu dění v orchestru komentují. Dochází zde k rotaci krátkých motivů, které zvyšují expresivitu díla, tato část je ukončena virtuózní cadenzou obou sólistů. V dalším formálním oddílu dochází k zhuštění doprovodu ve spodních smyčcích. Zde bych se přimlouval za větší osazení smyčců, protože v těchto místech ve velkém počtu divisi hrál často každý hráč jako sólista a proti málo děleným houslovým skupinám se proto spodní smyčce jako celek výrazně akusticky propadaly, což je škoda. V následujícím dílu dochází k odlišení pásem sólistů a orchestru. Každé má jiný tónový výběr, čímž autor dosahuje vysoké expresivity. Chápal bych tato místa jako monolog orchestru a sarkastický komentář sólistů nad popisovanými „událostmi“. Postupně sólisté ale přejímají názor orchestru a dochází ke splynutí obou pásem. Až ke konci se sólisté opět odpoutají. Hudba se vytratí do pianissima.
Dnešní večer dvojkoncert přednesli Radim Kresta a Michal Krejčík a nelehkého úkolu se zhostili bez sebemenších potíží.

Druhou skladbou večera byla premiéra orchestrální verze původní Sonáty pro housle a klavír nazvaná Sonata pro housle a orchestr (1980, 2003) Lukáše Matouška (* 1943). Autor do programu napsal: „... V první větě je part sólových houslí rovnocenným partnerem komornímu orchestru. Druhá věta využívá ‘nezachytitelné’ rytmické členění, blízké hudbě Edisona Děnisova, třetí je vystavěna na motorickém pohybu melodie složené z tercií, která je citací kantabilní části první věty. Závěr sonáty zrcadlí můj spleen nad bezvýchodností situace v době tzv. normalizace, dvanáct let po okupaci naší vlasti sovětskými vojsky. ...“ .

K sólovému partu houslí, který přednesl brilantně Ivan Ženatý, přidal Lukáš Matoušek dechové kvinteto (provedl ansámbl Sine nomine ve složení Ondřej Vaníček, Marta Bílá, Anna Ptáková, Adéla Tribeneklová a Rudolf Krula) a smyčce.

Lukáš Matoušek

Před několika lety jsem měl možnost tuto sonátu vyslechnout v původní verzi na koncertě Umělecké besedy. Proto mohu obě verze srovnávat. V orchestrální verzi se mi skladba zamlouvala mnohem více než v původní verzi. Mnoho naznačených doprovodných hlasů v  původní klavírní verzi zaniklo. Zvláště druhá věta Pozdrav Edisonu Děnisovovi se ukázala v novém světle, protože spousta míst se na klavír nedá přednést dokonale, neboť v nich převažují iracionální poměry nepravidelného rytmického členění. Zvláště zde se ukazuje velká výhoda, že ansámbl má dirigenta, který v  takto složitých rytmech funguje jako koordinátor. V komorní verzi si interpreti rytmicky „vyhoví“ a dílo tak nevyzní zcela přesně. Paletu výrazových prostředků ozvláštňuje několik mikrointervalů v sólovém nástroji. V první větě autor dosti střídá bloky dechových a smyčcových nástrojů, v dalších větách je už paleta smíšená.

Po poměrně dlouhé přestávce zazněla Synergie pro dechový kvintet a smyčce (1996) z pera Milana Slavického (* 1947). Autor sám napsal do programu: „Synergie jako skládání různorodých sil, které působí stejným směrem a vzájemně umocňují svůj účinek - to je nejen fyzikální efekt, ale i jev, který funguje výrazně ve veškerém lidském snažení. Před časem mne napadlo, že by se dal výborně vyjádřit i ryze hudebními prostředky, a tato představa se mi znovu vrátila, když mne komorní orchestr Camerata Zürich vyzval, abych pro něj napsal novou skladbu ... dohodli jsme se na obsazení dechového kvintetu a smyčcového orchestru, a to bylo ideální řešení: pět dechových a pět smyčcových hlasů, každý se svou charakteristikou a svou vlastní barvou.

Rozšířil jsem tuto diferenciaci ještě dál - každý má i svou artikulaci a svůj rytmický průběh, zkrátka svůj svět. A těchto deset světů se postupně exponuje a poté začne víc a víc prolínat, napřed do bloků a pak i v celém orchestru, až vyústí do závěrečného splynutí.“ Skladba měla premiéru 23. listopadu 1996 v Tonhalle v Zürichu, orchestr Camerata Zürich řídil Räto Tschupp, v Praze pak Pražskou komorní filharmonii řídil 10. března 1999 Tomáš Koutník.

Milan Slavický

 

Skladbu autor napsal svým oblíbeným intervalovým výběrem, který předurčuje většinu vývoje skladby. Zvolenými intervaly jsou povětšinou velká septima, čistá a zvětšená kvarta, které snad až příliš předvídatelně charakterizují souzvuky celé skladby. Kvůli tomu mi u skladby chyběla souzvuková gradace, která náhle skončí drženým tónem C. Skladba počíná postupným nárůstem počtu hlasů, z nichž každý si přináší svou zcela odlišnou charakteristiku, která je v průběhu skladby snadno rozpoznatelná. Zvláště v dřevěných nástrojích se jedná o vskutku virtuózní party. Slučování jednotlivých skupin probíhá zprvu dosti nepozorovaně nejdříve po rytmické stránce, až ke konci i po stránce melodické.
S Roxy ensemble spoluúčinkoval výborně připravený Dechový kvintet Sine nomine.

 

Ivana Loudová

Vskutku zajímavý večer Studia N ukončil Dvojkoncert pro housle, bicí a smyčce (1989) Ivany Loudové (* 1941). Dvojkoncert vznikl z podnětu houslisty a uměleckého vedoucího Pražského komorního orchestru bez dirigenta Oldřicha Vlčka, který chtěl vedle sebe jako sólistu uplatnit nového člena orchestru, hráče na bicí nástroje, Jiřího Kroba.

Premiéra proběhla 24. října 1989 v Kulturním domě Eden v Praze, pro který koncert vznikl. Od té doby byl koncert hrán na několika místech Česka a v Německu se sólisty Ivanem Ženatým a Danem Dlouhým. Dnešní večer přednesli sólové party výborně připravení Ivan Ženatý a Oleg Sokolov. Výkon obou sólistů na sebe strhával neustále pozornost, že jsem  po většinu trvání skladby téměř neměl čas zaměřit se na orchestr.

Jednovětý dvojkoncert je vnitřně členěný do pěti charakteristických  formálních oddílů. Velmi mě zaujalo, kolik různých barev lze vyloudit za použití různých druhů paliček a způsobů hry ze tří zavěšených činelů, které zahajují se sólovými houslemi celý koncert. Až později se přidává orchestr, který má roli spoluhráče a má taktéž velmi obtížné party. Po první téměř magické části nastupuje agresivnější plocha s výrazným rytmickým modelem v tom-tomech. Souzvukově autorka vychází z modality oscilující kolem tonálních center, ale v průběhu Dvojkoncertu se i souzvuková stavba mění, osciluje zároveň kolem intervalového výběru. Autorka uvádí, že tónový materiál je po celou délku Dvojkoncertu stejný, to ale nemohu potvrdit ani vyvrátit vzhledem k chromatické povaze tónového materiálu. Překvapilo mě, jak je tato skladba lyrická - na rozdíl od jiných autorčiných děl - zvláště ve třetí části. Part sólových bicích nástrojů se postupně přesouvá od kovových idiofonů (zavěšené činely, zvonkohra) k membranofonům (čtyři tom-tomy a dvě bonga) až k dřevěným idiofonům (tempelblocky, řehtačka). V každé části je jiná zvuková rovina, až v závěrečné části je paleta bicích nástrojů smíšená, čímž dochází ke kontemplaci. U publika měla skladba obrovský úspěch. Nestává se příliš často, aby u soudobého díla musela být zhruba třetina opakována.

Celý koncert přinesl mimořádně kvalitní program. Doufejme, že se takovéto skladby neodmlčí na dlouho a setkáme se s nimi opět na koncertních pódiích.

Jan Fila

 

 

 

---

Koncert Studia N a Umělecké besedy
10. 10. 2008
Česká koncertantní hudba kolem roku 1989

Studio N – studio pro soudobou hudbu, které již mnoho let organizuje skladatelka Ivana Loudová, pořádá vedle komorních koncertů rovněž workshopy a setkávání na půdě akademie, jejichž hlavním cílem je rozšiřování rozhledu v současném hudebním dění. Páteční koncert proběhl ve spolupráci s Uměleckou besedou. Autoři výrazně novým zvukem nepřekvapili, ale přinesli jistě zajímavý hudební zážitek.

Hanuš Bartoň – DVOJKONCERT pro housle, violu a smyčce,
Lukáš Matoušek – SONATA pro housle a komorní orchestr,
Milan Slavický – SYNERGIE pro dechový kvintet a smyčce,
Ivana Loudová – DVOJKONCERT pro bicí a smyčce.

Zvolím možná netradiční hodnocení koncertu. Rád bych se odklonil od běžného způsobu výčtu kladů a záporů (většinou beztak subjektivních) ke každé skladbě. Budu hodnotit koncert jako celek; tedy v jeho celistvém pojetí, pojetí dramaturgickém, z hlediska výkonu interpretů a s podtržením těch momentů ve skladbách, které svou dominantní úlohou vyčnívaly nad jejich „rámec“.

Z kraje bych vznesl malou výtku k zavádějícímu titulku koncertu „…kolem roku 1989“. Kompozice I. Loudové (1989) a H. Bartoně (1990) toto kritérium splňují rozhodně lépe, než skladby L. Matouška (1980, instrumentováno pro orchestr 2003) a M. Slavického (1996). Ty se přece jen trochu odchylují od příslovečného „kolem“.

Při poslechu jsem zvolil opačný postup než obvykle. Běžně si čtu slovo v programu před zazněním kompozice. Zajímalo mě, do jaké míry se spojí slyšené s následným vhledem do autorova záměru. Byl jsem překvapen vcelku příjemně, že komentáře se velmi výstižně kryly s prožitkem poslechu. Dobrá mi přišla volba dramaturgického konceptu, který jakoby prostupoval od tradičnějších forem a zvukovosti (Bartoň, Matoušek) k výraznější barevnosti a hře témbrů (Slavický, Loudová). Nerad bych, aby výraz „tradičnější“ byl vnímán pejorativně. Všechny kompozice totiž – nehledě na zvolené (a v jisté míře i očekávatelné) prostředky – vykazovaly velmi dobrou úroveň.

Každá skladba se vyznačovala odlišnou výrazovou linií. V jednovětém Bartoňově Dvojkoncertu se dobře snoubí dramatická linie s hravostí (až s komickými prvky), s místy až rockovým drivem (část druhé gradace). To je současně podpořeno odlišným materiálem orchestru a sólistů. U Matouškovy Sonaty mohl posluchač vysledovat postupné rozvíjení až monotematických prvků v průběhu všech tří částí. Klasický formální rámec ozvláštňují heterofonní pásma. Slavického Synergie přichází s typickým autorovým intervalovým výběrem. Překonává jej však citlivou instrumentací, často se objevují krátké sólové vstupy jednotlivých nástrojů ansáblu. Dvojkoncert I. Loudové zaujal hned od počátku nástupem sólových houslí spolu s rozmanitými způsoby hry na činely a postupně další metalofony. Závěrečná „quasi Reichovská“ gradace opakovaných modelů dovršila celkovou vzrůstající dramatickou linii, která se táhla celým večerem.

Z hlediska výkonu interpretů je třeba vyzdvihnout úlohu nejen všech sólistů – Radima Kresty, Ivana Ženatého, Michala Krejčíka, dechového kvintetu Sine nomine, a především pak hráče na bicí nástroje – Olega Sokolova, který předvedl velice citlivý a skvělý výkon, ale rovněž Roxy ensemble s dirigentem Marko Ivanovićem. Připravenost všech byla zjevná a rovněž způsob, s jakým sólové party přednesli. Žádnému z nich nechyběl nadhled nebo entuziasmus pro danou skladbu.

Na závěr si neodpustím: nejsem příznivcem estetiky přídavků. Dle mého soudu patří někam do kukátkových sálů a koncertů pro turisty. Když už to musí být, nejhorší variantou je hrát část díla od místa, které to „umožňuje“. Tou lepší volbou by mohlo být uvedení skladby „prskavky“, která nenaruší zásadně dramaturgii koncertu. Nejlepší variantou však je – nehrát už nic a odnést si dojem celku.

Tomáš Pálka